úterý 26. května 2009

Hranice - Helfstyn

Ahoj cykloturisti, spolupracovník Marek mě pozval do Hranic na Moravě na turnaj v tenise. Hrál tam jeho chlapec a já jsem jel povzbuzovat.

Po včerejší bouřce je venku chladno, ale slunečno. Raději jsem si vzal větší batoh na nosič a nabalil jsem si dres s dlouhým rukávem. Nakonec jsem si jej oblek v Otrokovicích. Vítr byl dosti silný a studený.

Cestu do Teplic nad Bečvou jsem zvládl dobře. Měl jsem na tachometru 50 km s průměrem 25 km/hod. Ihned na začátku města jsem vjel do lázeňské zahrady a tak jsem se vyhnul velmi frekventované cestě do Val. Meziříčí. V zahradě bylo moc dobře a já jsem přes řeku fotil kapličku, pramen a lázeňskou budovu. Minulý rok jsem vám poslal obrázky z opačného břehu. V parku bylo hodně lidí a všichni lenošili na lavičkách. Vyfotil jsem betonovou konstrukci a nevím co to je. Na řece se zase snažili vodáci. Bylo zde dobře a hlavně teplo, ale já jsem musel jet na tenisové kurty. V lázeňské části je několik kurtů a já jsem odhadl, který by to mohl být. Abych nebloudil, tak jsem Markovi zatelefonoval a on říká do telefonu. Jsi pode mnou a já se na tebe dívám. Měli zrovna přestávku mezi zápasy a tak jsme se šli podívat na rozpis a oni plánovali cestu na oběd. Já jsem se rozhodl, že nebudu čekat na další zápas. Tenis je divná hra a někdy může zápas trvat i několik hodin.

Z Hranic jsem vyrazil po nové cyklostezce směrem na Přerov. Jede se podél Bečvy a je zde hezké prostředí pro odpočinek lidí. Vše znásobuje krásný hustý les s velkým hřebenem. Na úrovni obce Drahotuše pěkná cyklostezka končí u odpočívadla a naučné stezky. Minulý rok jsem zde pokračoval po blatité lesní cestě. /Reportáž o tunelu v obci Slavíč/ Dnes je zde ujetá drť a staví se cyklostezka do Týna nad Bečvou. Tato cyklostezka má velký význam. Cesta od Přerova je přetížená auty a cyklista nemá šanci projet živý. Sám jsem to zkusil a raději jsem z té cesty sjel. Na cyklostezce stála nákladní auta a měla přestávku. Už v této chvíli je to hezká zpevněná trasa. Bohužel v půlce končí a tak mají před sebou ještě hodně práce. Kousek od trasy jsem objevil indiánský tábor.

V Týně nad Bečvou jsem byl během chvilky a začalo stoupání na hrad Helfštýn. Je to slušný kopec s mnoha serpentinami a já jsem se snažil neklesnout pod 10 km/hod. Splnil jsem to a litoval jsem rodiče, kteří na zadních sedačkách vlekli svoje děti na velký kopec. Všichni tlačili. Měl jsem myšlenku se nabídnout, že jim děti nahoru vyvezu. Dokonce jedna rodina tlačila vozíček s dětmi. Po celé trase jsem potkával skauty v různých tričkách. Myslím si, že se podle barev nějak rozlišují. Na louce pod Hradem hráli hru, která nemá v naší zemi tradice. Je vidět, že vliv USA je velký. Na vrcholu před hradem leželi unavení cyklisté v trávě. Zato leniví obtloustlí turisté se nechali vyvézt motorovým vláčkem až k hradu a dokonce jeli i dolů.

Domů se musí sjet od hradu do vesnice a znovu vyšlapat serpentiny. Já jsem se trošku zdržel a měl jsem štěstí. Do křižovatky vletěl řidič blázen a smykem velmi těsně projel křižovatku v mém směru. Stačilo abych, byl o trošku rychlejší a už by, jste si ode mne nic nepřečetli. V té chvíli jsem mu přál, aby se v následujících serpentinách zabil a nikoho neohrožoval. Na kopci jsem si u kříže našel závětří a na sluníčku jsem posvačil. Po svačině jsem pokračoval do Holešova a objevil jsem další novou cyklostezku. Už nemusíte projíždět sídlištěm a můžete jet podél řeky. Mám stále větší pocit, že všude jde stavět cyklostezky a jen v Otrokovicích ne.

Ujel jsem 111 km průměrem 24 km/hod. Slunečné počasí se silným studeným větrem.

23.05.2009



neděle 17. května 2009

Hostýn

Ahoj cykloturisti, sobota byla upršená a nikam jsem nemohl jet. Dnes jsem se rozhodl pro výlet na Svatý Hostýn. Napřed jsem jel na Štěrkoviště v Otrokovicích. Měli tam jezdit lodní modeláři, ale já jsem žádného nezastihl. Tak jsem se vydal přes Skalku do Holešova. Po celé trase se staví dálniční přivaděč a zem se chemicky upravuje. V Holešově mají novou cyklostezku za zámeckou zahradou. Dříve zde byl jen šotolinový chodník. Pomocí této cyklostezky a cyklotrasy podél řeky se turista úplně vyhne městu. Myslím si, že vzhledu prospělo i stržení zámeckého plotu. Na konci cyklostezky se projíždí pod malým vodním viaduktem. Místu se říká Vantroky a jsme v Dobroticích. Zde se musí přejet přes frekventovanou hlavní cestu a dále se jede podél kolejí až do Jankovic. Na malém kopečku s výhledem do krajiny si můžete odpočinout u sochy a nabrat dalších sil ke stoupání na Hostýn. V Brusném se můžete znovu zastavit u vodního mlýna, který je přeměněn na restauraci. Prý se zde dobře vaří. Na této křižovatce se musíte rozhodnout, jak na Hostýn pojedete. Já jsem se rozhodl jet přes Bystřici. Z Bystřice se stoupá několika serpentinami s průměrným sklonem 8%.

Na vrcholu jsem nejdříve zajel k rozhledně a větrné elektrárně. Udělal jsem fotku na město Bystřici a doma jsem zjistil, že obrázek je zkreslený a vůbec neodpovídá převýšení, které jsem zde viděl. Nakonec jsem zajel do kostela. Byla zde mše a musel jsem být jen na kraji. Vzal jsem si nějaké čtení. Dole pod kostelem jsem potkal cyklistu a zavedl jsem jej na lesní cestu, aby se dostal na Troják. Jel do Nového Jičína. Ani jsem jej nechtěl strašit, že toho má před sebou hodně a bylo už pozdní odpoledne. Já jsem v pohodě sjel do Rusavy.

V Rusavě jsem dostal myšlenku, že to vezmu přes Hadovnu. Ti kteří to znají řeknou blázen, sotva sjel z jednoho kopce už jede na druhý. Už ve vesnici to pomaličku stoupá a já jsem po chvíli dohnal nějakou holku na kole. Předjel jsem ji a po chvíli cítím, že nejedu sám. Říkám si, že mně už zase nějaká holka pronásleduje. Ohlédnu se a vidím chlapa asi v mém věku. Trošku jsem zrychlil, ale nepomohlo to. Stále za mnou vysel. Brzo přišla odbočka a poctivé stoupání směrem Hrubá Malíková 540m.n.m. V první části jsem táhl špicu sám a v malém zhoupnutí jsem svěsil nohy. On mě předjel a rozjel to na 27 km/hod. Vydržel to jen chvíli a už přišlo jen stoupání. Udržoval rychlost 13 a občas šel ze sedla a pomohl si tak zrychlit. Já jsem jej stále dojížděl. On se vždycky poohlédl, jestli jedu. Měl pěkné kolo s kotoučovými brzdami. Dá se říci, že byl lépe vybaven. Já s mojí planetovou převodovkou a osmi převody jsem moc na výběr neměl. Já si nemůžu zvolit jemně převod. Pokud zvolím příliš lehký, tak s rychlostí končím. Na posledním úseku se vyjede ze zatáčky a až na vrchol se jede přímo. Já jsem se přesunul vedle něj na úroveň zadního kola. On tak stále nevěděl, jak na tom jsem a já jsem byl zase připraven reagovat na nástup. Na vrcholu byli cyklisté kteří se z vyšlapaného kopce vydýchávali a když nás uviděli tak udělali místo jako při dojezdu na velkých závodech. Já jsem stále čekal, kdy vstane ze sedla a nastoupí a on pořád nic. Nakonec se rozhodl pro taktiku zrychlit v sedle. On však netušil, že já nemám problém roztočit nohy do vysokých otáček a v pohodě jsem jej předjel na délku kola. Na vrcholu jsme se ani nezastavili a tak nemám nádhernou fotku do údolí. Ve sjezdu jsem jej pustil před sebe a musel jsem okamžitě od strachu začít brzdit. On zdělal obě nohy ze šlapátek a projížděl serpentiny s nohama vystrčenýma mimo kolo, tak jako by se chtěl při pádu odrazit. Takového způsobu jízdy jsem se bál a už jsem jej nikdy nedohnal.

Po polních cestách jsem dojel do Rackové. Na hřišti se hrál vesnický fotbal a já jsem viděl i branku. Na konci vesnice jsem dostal, nápad dát si další kopce lesem do Hostišové. Bylo tam moc dobře a je škoda, že les po několika kilometrech končí. Domů jsem dojel po škvárové cestě, kterou jezdím do Zlína. Ujel jsem 75 km.

Nastoupáno 1755 m.

17.05.2009

neděle 10. května 2009

Tibetští mniši

Ahoj cykloturisti, dnes jsem se rozhodl pro snadný výlet. Zvolil jsem rovinatou Hanou a pak Svatý Kopeček. Vyjel jsem po JZD cestě do Tlumačova. K mému překvapení je zde cesta přehrazena hromadou hlíny a zákazem vjezdu. Staví se zde dálniční přivaděč. To znamená, že už nemáme vedlejší cestu směrem na Hulín. Za Tlumačovem je cesta do Kurovic také uzavřená. Já jsem se rozhodl pro experiment a jel jsem přes Alexovice na cestu Holešov Hulín. To jsem si dal. Cesta je úzká a je na ní velký provoz. Navíc se zde staví a řidič kamiónu neměl odvahu mě předjet a za námi se vytvořila dlouhá kolona vozidel. Odechl jsem si až za Hulínem na cestě do Skaštic. Zde se, ale také staví a jede se po panelech. Provoz je řízen semafory. Za Chropyní už to byla moje známá cesta. V Cítově se opravuje zámek a dělníci si hezky vyzdobili boudu vedle WC. Na jezerech před Grygovem byli rybáři a nějací lidé se opalovali. Dokud není teplota vody na koupání, tak je zde málo lidí. Objevil jsem zde vydolované nové místo na štěrkovišti. Nevím, jestli jej zaplní vodou.

Na Svatém Kopečku jsem potkal bezdomovce, o kterém jsem psal minulý rok. Dnes zase hrál na kytaru a zpíval. Já jsem si sedl před kostel na sluníčko a vybalil jsem oplatky. V kostele hrály krásně varhany a když nehrály tak jsem poslouchal bezdomovce jak zpívá. Brzo se obloha těžce zatáhla a já jsem pozoroval, jak v mém směru domů hřmí hromy. Rozhodl jsem se počkat, až tam bouřka přejde a dobře jsem udělal. Po svačině jsem šel za bezdomovcem. Vykládali jsme si o životě a on říkal, že když mě dnes uviděl, tak si mě okamžitě vybavil z minulého roku. Úplně přesně zopakoval, o čem jsme mluvili minulý rok. Říkal, že jsem člověk který je jiný než ti všichni kteří tam chodí do kostela. Mám v sobě něco, čím lidi zaujmu. Probírali jsme život po smrti a velmi jsme si rozuměli. Oba dva jsme již prožili bezvědomí a byli jsme blíže té druhé straně. Přesně jsme se shodli na tom, co tam bylo. Já jsem to měl, když mě srazilo auto. Dále jsem mu říkal, ať nekouří a on tvrdil, že má alergii a když kouří, tak nemá na těle červené skvrny. Vysvětloval to tím, že cigarety obsahují drogu, která to umí potlačit. Zde by mě zajímala vaše reakce moji čtenáři. Je to z pohledu současné lékařské vědy pravda? Také se chválil jak je fyzicky zdatný a předvedl stoj na pilíři. Hezká je vedle něj ta invalidní berla. Probírali jsme, kde všude chodí hrát, aby si vydělal peníze a chlubil se tím, že jsou lidé, kteří mu nedávají jen almužnu. Jedna holka mu v Kroměřži dala na ruku přívěšek. Je to provázek a na něm jsou navlečeny smotané barevné papírky. Té holce to muselo dát hodně práce. Opravdu mu tím udělala radost. Po chvilce tam přišli Tibetští mniši. Měli s sebou tlumočnici. Říkala, že objíždějí Evropu a nabízejí děti k adopci na dálku. Bezdomovec okamžitě zdělal z ruky přívěšek a daroval jej mnichovi. Byla to zajímavá situace. Mnich se zdráhal přijmout dárek. Mluvil Anglicky a já jsem si najednou uvědomil, že znám slovo gift a present. Jaký je v nich v takové situaci rozdíl? Na rozloučenou mně bezdomovec stále hrál a já jsem už potřeboval vyrazit. Navíc jsem nevěděl, co udělá počasí.

Rozjel jsem se vstříc černým mrakům. Cesta byla přes den horká a v dešti rychle oschla. Svítilo ostré slunce a já jsem jel mezi velkými kapkami. Nakonec přestalo pršet a jel jsem jen místy po mokré silnici. Nejhorší to bylo v lese před Kroměřížem. Cesta byla celá mokrá a já jsem měl nohy kompletně špinavé. Nad letištěm létali s balónem a nevím, jestli letěli, tam kam chtěli. Domů jsem dojel přes Kvasice v pohodě.

Dnes jsem sledoval můj sportovní výkon. Na rovinkách jedu 30 km/hod. Točím nohama 90 až 100 otáček za minutu na lehký převod. Používám malý talíř a v zadu dva pastorky.
Ujel jsem 141 km průměrem 25 km/hod.

10.05.2009

sobota 9. května 2009

Ublo zemská osa

Ahoj cykloturisti, v televizi chodí pořad, kde se zjišťuje, jak vznikl název některých dědin. Tento týden řešili Ublo, vesničku na Valašsku. Domácí říkali nějakou historku z Valašska, ale znalec řekl, že je to pramen potoka. Já jsem se rozhodl jít všechno prověřit.

Vyrazil jsem odpoledne po polní cestě a přes Zlín po cyklostezce. Nedá se zde skoro jet. První jsem jel do Lutoniny. Na mapě je zakreslen sirný pramen. Zeptal jsem se dvou paní ve vesnici a skoro nic jsem nezjistil. Prý to ví jen staří lidé. Pramen má vytékat z trubky do potoka. Jel jsem podél potoka, ale nic jsem nenašel. Tak jsem vyrazil na pěkný kopec do Ubla. Na fotce vidíte historickou ceduli obce. Na vrcholu stoupání jsem dojel k hospodě Zemská osa. Čím víc chlapi v hospodě pijí, tím víc se maže zemská osa.

Po prudkém sjezdu jsem na cestě z Vizovic a mířím na Lidečko. Na Pulčínské skály se jede tunelem pod železnicí. Pak následuje stoupání. Mně to tady velmi připomíná stoupání v Alpách. Taková ta přípravná část než začnou horské serpentiny. Prostě dlouhé táhlé stoupání podél luk s fialovýma krávama. Nahodil jsem 42 na 23 a udržoval jsem rychlost 15. Cestou jsem několik cyklistů předjel, až jsem narazil na cyklistku s dlouhými kudrnatými vlasy. Ta svou kůži nechtěla dát lacino a začal závod jako při Tour de France. Jeli jsme vedle sebe a po očku sledovali, co ten druhý udělá. Já jsem ve vesnici nastoupil a vyhrál jsem. Tak jsem zachránil hrdost všech mužů. Zastavil jsem a po tváři mně tekl slaný pot. Ani jsem neviděl, jak to štípalo. Ona si glgla vody z vlašky zamávala na pozdrav a sjela do údolí. Tak mě to rozhodilo, že ani nevím, jestli mě nenechala vyhrát ze soucitu.

Na Pulčinách mají nové informační centrum. Zašel jsem se podívat co tam mají a koupil jsem si pohlednice. Je tam mladá holka a říká, že nic neví, protože je nová. Už jsem měl hlad a sedl jsem si na tábořiště a snědl oblíbené oplatky. Dnes to mám s jídlem slabší. Doma mám jen patku chleba. Po návratu domů jsem to spojil se sardinkami. V neděli budu žít o rýži.

Dnes jsem se rozhodl, že nesjedu do Francovy Lhoty, ale pojedu po hřebenu do Lidečka. Jel jsem zde poprvé a musím upozornit, že tato cesta je sjízdná jen na horském kole. Původně to byla asfaltka, ale teď je to základní velký kámen. Cesty jsem si velmi užíval. Všude byly krásné výhledy do krajiny a na dvou místech jsem našel hezká odpočívadla. Taková, že sedíte na lavičce a díváte se na daleké kopce. Nakonec jsem sjel do Lidečka a následovala cesta do Lačnova. Další vesnicí je Tichov. Tady už začíná romantika. Krásné lesy s velkými stoupáními a serpentinami. Mám to zde moc rád. Prostě úžasná kopcovitá krajina. Trošku mně to připomíná cestu přes Jugoslávii. Prudký výjezd na kopec do dědiny a zase sjezd. Po romantice přijde cyklistická dřina a to vyšlapat Loučku. Tento kopec znají cyklisté z celého okolí. Já si myslím, že větší dřina je to od Vizovic.

Po sjezdu do Vizovic jsem jel po staré cestě a za Zlínem jsem se chtěl vyhnout polní cestě do Otrokovic. Proto jsem prokličkoval Malenovicemi a po nové cyklostezce jsem dojel na cestu, po které jezdím do práce.

Ujel jsem 117km průměrem 21 km/hod. Zde se projevilo, že nemůžu jet, jak bych chtěl po cyklostezkách a také polní cesty po kterých jsem dnes jel.

09.05.2009

pátek 8. května 2009

Polárník Oto Kříž

Ahoj cykloturisti, v časopise Cykloturistika jsem si přečetl o našem cestovateli Oto Křížovi a rozhodl jsem se navštívit jeho rodné místo. Vyjel jsem po 13 hodině za hezkého počasí. Napřed jsem jel směrem na Kroměříž a pak do Zdounek. Na okraji Kroměříže jsem viděl odbočovat auto s důchodcem. Měl vyplazený jazyk a řídil. Projel křižovatku a nabral si to přímo do protisměru. Zastavil jsem a nechal jsem ho projet. Neměl jsem na vybranou. To, že jsem jel po hlavní cestě nemělo žádný význam. Děda měl plechové auto a srážku bych nepřežil. Do Morkovic Slížan jsem jel jako pán. Cesta je uzavřená a kopec je jen pro vás. Přes vesnici se opravdu nedá projet autem. Cesty jsou odbagrované.

V Páčlavicích jsem našel pomník náhodou. Jel jsem dole vesnicí a něco mě řeklo, zastav a já jsem stál přímo před pomníkem. Kousek za pomníkem je kostel a zámek. Informace o cestovateli si přečtete na přiloženém obrázku. Za vesnicí jsem se vydal k dalšímu cíli. Hledal jsem v lese léčivou studánku. Je to místo vozidlem nedostupné a byl jsem rád, že mám široké gumy. Kapličku zakrývají ochranné panely a není to hezké. Nad kapličku stojí socha na podstavci a vše obklopují velké stromy. Je to hezká scenérie, ale já jsem to nedokázal vyfotit. Možná to ani nešlo zachytit to, co jsem cítil. Od kapličky jsem se vydal do dalšího stoupání cesta necesta k místu Jezírko. Nevím proč se to tak jmenuje. Na kopci jsem žádné jezírko nenašel, jen kapličku a zvonici. Je to hezké místo k posezení.

Můj další cíl byl TV vysílač. Cestou jsem potkal dědečka s vnukem. Vnuk už byl přerostlý, asi 25 roků. Děda ho vylákal na cyklistický výlet z Vyškova. Pán říkal, že nemůžu domů dojet za světla. Já jsem lehce našel lesní cestu k vysílači a také první odpočívadlo pro cyklisty. Už jsem chtěl fotit, když jsem si všimnul, že na lavičce jsou dva mladí lidé a prožívají hlubokou lásku. Tak jsem foťák raději schoval a potichu jsem odjel. Lesem se jelo velmi dobře a u hájenky jsem se cítil jako někde na horách. Měl jsem pocit, že dýchám vzduch jako v Alpách. Na mapách je nakreslená běžkařská trasa. V zimě to tu musí být krásné. Vyjel jsem až na nejvyšší místo a byl jsem u TV vysílače. Kousek od vysílače je výhled do krajiny a altánek pro cyklisty. Je tam i nový ukazatel směrů. Byla tam na výletě maminka s chlapcem. Chlapec si mě vybral za kamaráda a začal se mnou komunikovat jako bych byl jeho tatínek. Poškrábal jsem jej na čepici a on byl rád. Asi mu někdo chyběl. Cítil jsem, že bych se mu dokázal věnovat.

Cestou do vesnice Chvalkovice jsem pozoroval větrný mlýn. K mlýnu udělali novou cestu. Dnes jsem měl štěstí. Ve mlýně byl majitel a dělal opravy. Povykládali jsme si a dozvěděl jsem se, že je potomkem mlynářů a větrný mlýn je jeho koníček. Opravuje ho sám bez státních příspěvků. Říkal, že vyřízení peněz je skoro nemožné. Strašně moc papírování a doprošování. On je zemědělec a pracuje i v lese. Přírodní materiál si sežene sám a řemeslo umí také. Potvrdil mě, že se tu opravdu točily Policejní humoresky. Psal jsem vám o tom minulý rok. Já jsem správně odhal, že to byl švindl, když ukazovali pohled z domku na větrný mlýn. Oni měli udělané okno z papíru. S pánem jsem se domluvil, že se na podzim uvidíme.

Poslední můj cíl je větrný mlýn v Kunkovicích. Znám zkratku přes les a jsem tam za chvíli. Když jsem vyjel na kopec, tak jsem uviděl škaredé mračno. To mě pak provázelo celou cestu domů. Mlýn je ve stejném stavu jako minulý rok. Jen je tu hezké posezení pod stromem. Domů se musí sjet do údolí a pak vyšlapat několik serpentin. Já jsem pelášil jako zajíc. Neměl jsem pláštěnku a nechtěl jsem zmoknout. Občas na mne spadla kapka, ale to nic nebylo. Domů jsem dojel dobře.
Ujel jsem 102km průměrem 21 km/hod. To je na horské kolo s cestami v terénu dobrý výkon.

08.05.2009

neděle 3. května 2009

Sifon u řeky Moravy

Ahoj cykloturisti, dnes jsem ani netušil, že objevím technickou památku. Odpoledne jsem se rozhodl pro krátkou vyjížďku za Kroměříž.

Vyjel jsem přes Tlumačov a hned jsem měl zastávku. Probíhaly tam cyklistické závody a já jsem se zakecal s jednou pořadatelkou. Dokonce jsme zavzpomínali na soudruhy pomocníky SNB jak poctivě hlídali okruh na kterém cyklisté závodili. Něco takového už v dnešní době nelze zorganizovat. Dnešní řidiči neberou pořadatele vážně a klidně ohrožují závodníky. Viděl jsem to na vlastní oči. Přijel řidič s otevřenou dodávkou a vůbec nedbal pokynů pořadatele, ještě přidal, aby nás projel a prudce odbočil do ulice. Tak moc, že se mu náklad na korbě rozletěl.

Za Hulínem jsem se vydal po cyklostezce do Kroměříže a seznámil jsem se cyklistou, který vezl na nosiči brašny a spacák. Využil volna a spal v Hostýnkách pod širákem. Říkal, že to bylo moc nádherné. Já to dobře znám a už se těším, až také vyrazím do světa. Vykládal mně, jaké to bylo, když jezdil na kole ve Francii. V Kroměříží jsme se rozloučili.

Dále jsem jel směrem na Chropyni a Záříčí. Pokud by si někdo z vás chtěl projet pohodový výlet, tak si nechejte auto v Chropyni a sledujte mé kroky dále. V Záříčí se odbočí před hospodou. Nemůžete se splést, ona má věžičky jako hrad. Chvíli pojedete k lesu po škaredé asfaltce, ale v lese se cesta změní v nádherný koberec. Je třeba dát pozor na rozcestník aby jste nedojeli k jezeru Dombas. Prý oblíbené místo náturistů. Za chvíli pojedete kolem podzemních vrtů a dojedete k Moravě. Za Moravou je zničená informační tabule. Nechápu to, kdo se sem vydal, aby ji zničil. Vjedete do vesnice Lobodice a dáte si občerstvení. Z Lobodic se necháte vést značkou směrem na Kojetín. Jede se stále podél řeky Moravy. Cesta je nekvalitní. Hlína a kamení. Za mokra asi nesjízdné.

Asi po třech kilometrech narazíte na informační tabuli obce Uhřičice a kousek dál je rozcestník. Když se vydáte po kraji pole, tak přijedete k průsečíku kanálu a malé řeky. Sifon byl vystavěn proto, aby mohl přivádět vodu z Moravy do vodního mlýna v Kojetíně. Zde musí, ale podtéci malou říčku. Nedokázal jsem to vyfotit, aby bylo vidět křížení vodních tolů.

Dále se jede směrem ke Kojetínu krásnou dlouhou stromovou alejí. Já jsem zde potkal manžele, jak táhli v přívěsném vozíku dítě. V letních vedrech tuto alej oceníte. Po asi jednom kilometru jste u velkého rybníka v Kojetíně a za chvíli u velkého vodního mlýna. Tady už je třeba najet na cestu vedoucí do Chropyně.

V Chropyni můžete navštívit zámek a nějaké restaurace. Když jsem dnes projížděl, tak hasiči vyhlásili městským rozhlasem poplach. Napřed houkali a pak pán řekl do rozhlasu, že to není cvičení. Nachvíli ve mně zamrazilo jako by se stalo něco vážného. Třeba letecký nálet. Než jsem dojel k zámeckému rybníku, tak ze všech stran bylo slyšet hasičská auta z celého okolí. U jezera bylo moc dobře a našel jsem si i lavičku. Po chvilce tam přišly dvě holky a pochopil jsem, že mám vypadnout.
Za Chropyní je podél cesty rozbagrované pole a staví se tam cyklostezka. Přes Kroměříž jsem projel v pohodě a jen jsem se trápil s bruslaři v oboře. Před sto lety by je pan hajný vystřílel. To ještě, ale neznali kolečkové brusle.

Ujel jsem 84 km. Dnes svítilo sluníčko. Mohlo by být tepleji.

03.05.2009

sobota 2. května 2009

Bitva Korytná

Ahoj cykloturisti, dnes se konala historická bitva na loukách nad Korytnů.

Fakta z roku 1945 : bitva začala již 17. dubna bombardováním Strání, v následujících dnech se strhla silná dělostřelecká příprava rumunských i odpověď německých dělostřelců. Do 25. dubna soustředil generál Žmačenko hlavní síly 40. armády i vybavené dělostřelectvo a 26. dubna po 5. hodině ranní začala palba na Korytňanské lúky. Brzy zaútočila pěchota 240. střelecké divize plukovníka Calaje a za podpory tanků T 34 byla německá obrana prolomena na úseku 12 kilometrů širokém. Také Němci použili tanky a pokusili se o protizteč, ale pod tlakem sovětských jednotek museli ustoupit ve směru na Korytnou a Nivnici. Obyvatelé Strání se pomalu vraceli domů, ale mnohé čekala vyhořelá nebo těžce poškozená stavení. 52 domů včetně školy bylo zničeno, 160 poškozeno těžce a 180 lehce. Během bojů bylo zabito nebo na následky zranění zemřelo 19 občanů Strání. Ztráty na životech osvobozujících jednotek byly kruté - padlo 100 vojáků Rudé armády a asi 83 rumunských vojáků.

Z rekonstrukce této bitvy jsem vás již jednou informoval. Dnes jsem se vydal na horském kole a pokud to šlo, tak jsem jel terénem. Než jsem vyjel, tak jsem stále nevěděl, co si mám obléci. Foukal ledový vítr a občas vysvitlo sluníčko. Nakonec jsem si dal dres s dlouhým rukávem a udělal jsem dobře. Cestou tam jsem jel se silným větrem do zad. Domů už to bylo horší. Zvolil jsem cestu z Mistřic přes hřeben do Hradčovic. Za sucha je to sjízdné po polních cestách. Z Uh. Brodu jsem jel na Nivnici a u Slováckých strojíren jsem najel na cyklostezku. Věděl jsem, že zde je ale nevěděl jsem kam až vede. Cyklostezka začíná na sídlišti, kde jsem bydlel a vede kolem starého vodního mlýna ke strojírnám. Její malebnost dokresluje krásný rybník. Za strojírnami vede k frutě a průmyslové zóně v Nivnici. Vede podél úzké cesty, kde je velký provoz. Tuto cestu jsem neměl rád. Bylo zde nebezpečné jezdit na kole. Za frutou vás cyklostezka zavede k mostu a končí. Asi jeden kilometr se musí jet po hlíně a kamení. Horní vrstva zeminy je jíž odhrnuta a myslím si, že cesta bude brzo hotová. V Nivnici se napojíte na ulici, kterou projedete až na konec dědiny.

Za Korytnou mně začalo peklo na silnici. Už se blížil čas bitvy a opozdilci v autech spěchali na kopec. Byly to stovky aut. Na kopci parkovaly na délku celého lesa a pak na loukách na vrcholu. Jel jsem docela rychle. Udržoval jsem 15 km/hod. V lese jsem dohnal pána, jak volá na syna, aby zpomalil. Dohnal jsem kluka a pochválil jsem jej, jak dobře šlape. Myslím, že tatínka dobře prohnal a ten neví, proč kluk zrychlil. Před vrcholem jsem se nesnažil ani dostat mezi diváky na louku. Bylo tam plno a s kolem jsem neměl šanci. Zůstal jsem stát na cestě. Přišli tam za námi mladí vojáci a tvrdili, že tam bude dopadat munice, ať jdeme pryč. Nikdo to nechápal jak je to možné, když cesta nebyla uzavřena a hned na jejím okraji bylo velké parkoviště aut na louce. Dokonce padly i nějaké vyhrůžky a diváci se také nenechali zastrašit. Z pohledu diváka to bylo blbé místo a nebylo skoro nic pořádně vidět. Přesto se tam vybíralo vstupné. Myslím si, že ti dobrovolníci si za svou snahu odměnu zaslouží. Jen z pohledu spravedlnosti to mělo být nižší než přímo u bojiště. Akce začala s víc jak hodinovým zpožděním. Ani jsem nedočkal konce bitvy a vyrazil jsem, abych ujel divokému úprku aut po akci. Dohnali mě až za Nivnici. To jsem byl už na cyklostezce a sledoval jsem blázny, jak se při předjíždění snaží zabít. Přitom šlo o vteřinový zisk na cestě do Brodu.

Domů jsem jel kolem Olšavy do Havřic a pak stejnou cestou přes Mistřice domů. To už jsem, ale šlapal proti studenému větru. Na poslední fotce si vychutnejte vůni čerstvého hnoje.
Ujel jsem 90 km. V ledovém větru.

02.05.2009

pátek 1. května 2009

1. máj

Soudruzi a soudružky, to jsou první slova, která jsem dnes slyšel. Připomíná vám to něco, ne nepletete se je 1. Máj lásky čas, ale i svátek práce. Já jsem se dnes účastnil po více jak dvaceti letech prvomájového průvodu. V malé vesnici Přílepy u Holešova se dnes konal zábavný první máj.

Na cestu jsem vyrazil ve sportovním oblečení, ale ve vesnici jsem si oblékl svůj sváteční svazácký kroj. Až na místě jsem své kolo vyzdobil jako alegorický vůz. Celou cestu jsem sbíral šeříky a igelitové pásky. Mávátko jsem si s kamarádem vyrobil už předem. Ve vesnici vládla slavnostní nálada, z rozhlasu hráli budovatelské písně. Všichni se řadili do průvodu a dělaly se poslední úpravy na alegorických vozech. Bylo vidět, že si všichni užívají nádherného počasí a slavnostní atmosféry. Já jsem byl za svazáka a pionýrky na mě pokřikovaly. Já jsem zase obdivoval hezké vojačky a členky SNB. K zahození nebyly ani pracovnice RAJ. Hezké servírky z restaurace. Přesně v 14:30 se průvod vydal přes vesnici. O naši bezpečnost dbaly dva policejní automobily. Měli puštěné majáky a nikoho nenechali mezi nás vjet. To bylo od organizátorů akce moudré. Dnešní řidiči jsou velmi bezohlední a mohlo by dojít k neštěstí. Prošli jsme celou vesnicí a zastavili jsme se na návsi. Zde vystoupili jednotliví zástupci složek. KSČ, armády a tělovýchovy. Měli problém s mikrofonem, ale slíbili, že příští rok nebudou používat západní techniku, ale připraví si kvalitní výbavu z SSSR. Celou akci natáčela televize Nova a Prima. O ozvučení se staralo rádio ze Zlína.

Všichni jsme si zábavy užívali, ale slyšel jsem mezi lidmi i názor, že možná není daleko doba, kdy znovu vyjdeme opravdu do prvomájového průvodu. Když vezmeme v úvahu současnou ekonomickou krizi a počty nezaměstnaných lidí, tak je všechno možné. Po ukončení průvodu se konala diskotéka a zábava. Nápoje byly podávány za ceny z roku 1989. Tentokráte jsem se do oslavování zapojil naplno a na zpáteční cestě jsem musel zapnout autopilota, abych trefil domů. Cestu domů si nepamatuji, ale vím, že jsem měl na tachometru stále přes třicet. Jsou různé druhy dopingu a nevím, jestli zrovna tento není zakázaný.

01.05.2009