Krátké zprávy z cesty do Hamburku

Jak Karel sliboval, můžeme si přečíst z jeho SMSek, jak se mu na kole cestuje do Hamburku. Nejčerstvější zprávy jsou nahoře.
---------





20090814


Dnes byl u nás Karel osobně na návštěvě.Včera štěstně dorazil domů rychlíkem. Na nádraží ho čekala maminka. Karel je sice hubenější než býval, ale je plný dojmů a zážitků z putování podél Labe. Brzy se můžeme těšit na tomto blogu na fotky z cesty s Karlovým barvitým popisem.

20090813
tak a Karel se nám vrací domů!

20090812 18:31
Litomerice 143km. Kemp u nadrazi zitra 5:11hod rychlik.

20090811 17:32
Coswig 122km. Prehanky plastenka

20090811 11:03
Celou noc prselo. Jsem v cyklisteckem kostele.

20090809
Aken 106km. Zhave kostky. Stejne kempy domu.

20090805
Lasrone 154 km. Hrozny prujezd Hamburk. Vedro. Modre nebe.

20090804
Navsteva Cuxhaven. Celkem 1196 km. Modra obloha a slunce. Zítra směr CZ

20090801 17:42
Obed u jezera. Prijely cyklistky. Vsechno shodily a do vody. Hairy. Ja tvrdy rohlik a Cocacola.

20090801 17:38
Tiessau Hitzacker 115km. Teplo. Lepsi cesty

20090731 21:13
Cekam na brehu na tmu. Dve holky se prisly vykoupat. Ani se nehnu.

20090731 18:02
Abbendorf 103km. Slunecno. Spim zadarmo kemp neni. Jedna pani me dala klobasu.

20090731 11:07
Mlada indianka country nemecky. Stary Indian a zena hippies Engl. Taborak, Pivo a koureni. V noci dest

20090730 19:02
Indiansky tabor Bertingen. Maji obleceni a ucesy. Ja jsem jako zved z CZ. Stany ohniste jezero jako zamlada. Indianky plavou.

20090730
Primy vlak Cuxhaven do CZ? Bere kola. Rano dest. Ted vetr.

20090729 18:53
Aken 116km. Zamecke zahrady cyklotrasa. Namotany retez na pastorek dobre. Slunecno

20090729 8:27
Nebe plne hvezd. Nadherne rano. Krvave sedlo brooks s moji kuzi.

20090728 19:14
Dommitzsch 120km. Stezky kostky silnice velke kameny. To je od valky. 3 vet mlyny. Cyklistka 30km spolu. Rano v desti ted slunce.

20090728 8:41
Prsi balim v prestavkach. SMS chodi
{SMS chodi => posilal jsem mu dotaz zda mu chodi i sms posilane pres internet}

20070727 19:58
Coswig za Dresden 146km. Kopce roviny. Stezky plne nejde zastavit raj bruslarek.

20090727 13:07
Hrensko vstup NDR. Teplo. Krasne skaly. 70km. Prvni nudistka breh Labe

20090726 19:23
Terezin Litomerice 129km. Terenem moc padle stromy pesky. Rano bourka. Odpoledne slunce.

20090725 19:06
Podebrady. Krasna stezka Labe. Baterie tachometr. Rychle prehanky. Romantika podel vody

Do Hamburku za devcaty

Ahoj cykloturisti, zjistil jsem, že musím udělat ve svém životě změnu a nabrat nové zkušenosti. Tak jsem se rozhodl, že pojedu za děvčaty do Hamburku podél Labe.

Teď už vážně, myšlenka na tuto cestu přišla při přečtení informace o slavnostním otevření cyklotrasy podél Labe z Krkonoš do Děčína. Cyklotrasa není celá hotová, ale dá se po ní jet. Když jsem později uviděl časopis Cykloturistika a na titulním listě byl odkaz na cestu podél Labe, bylo rozhodnuto.

V této chvíli mě trápí počasí. Nevím, jestli mám jít teď na vlak do Kolína nebo jet celou cestu na kole. Musím zohlednit, že mám na to jen 22 dnů.

Přípravy byly jako vždy divoké a vrcholem byl pokazený záchod. Obrázky, co všechno vezu už raději neposílám.

Budu se snažit každý den poslat SMS Markovi a on to e-mailem pošle Petrovi. Petr by to mohl dávat na stránky, které už znáte.
Sehnal jsem kožené sedlo Brooks. Dal jsem za něj sadu speciálních skleniček na víno. Možná budu po návratu ještě něco muset doplatit. To záleží od toho, jak moc si zničím dosedací plochu. Myslím, že si umíte představit, co udělá nové sedlo.

Lucern-2008-zaver

Jsem doma a je potřeba některé věci vyhodnotit. První zajímají cyklistu kilometry a já jsem po odečtení na tachometru zjistil, že jsem ujel 2511 km. Moje trasa byla z poloviny rovinatá. To znamená v porovnání s Alpami. I rovina podél řeky může být hodně kopcovitá, když cesta nevede podél vody, ale po okolních svazích.

Trasu jsem úplně nedodržel. Udělal jsem úpravu ve Švýcarsku. V podstatě jsem k tomu byl donucen počasím. Nechtěl jsem se pouštět do přejezdů horských úseků nad 2000 metrů.

Počasí jsem měl spíše chladné a mnohokráte jsem zmokl. V podstatě jsem vezl stále mokrý stan. Krém na opalování byla zbytečnost.

Jídlo jsem snědl skoro všechno. Domů jsem dovezl jen nějaké tyčinky. Někdo namítne, že v civilizované Evropě není potřeba vozit jídlo. Já mám však jinou zkušenost. Velmi často jsem za celý den neviděl podél cyklotrasy potraviny. Opačné argumenty dávají lidé, kteří jezdí na cyklovýlety autem a kola vytáhnou jen na malý výlet. Vždy musím myslet na to, že nenajdu kempink a budu muset noc přežít z vlastních zásob. Většina kempů neposkytuje stravování. Pokud ano, tak to bývá hotelová kvalita a ta se musí patřičně zaplatit.

Během cesty jsem jednou spadl a narazil jsem si ruku a koleno. K tomu nějaké odřeniny. Než jsem se vrátil domů, následky úrazu se vyléčily. V první chvíli to vypadalo hrozně, když jsem měl ruku velkou jako medvědí tlapa. Také řízení kola bylo velmi obtížné, když jsem nemohl dobře držet řídítka. To byla situace, že jsem se mohl vrátit domů. Jsem rád, že jsem zkusil jet dál a bolesti jsem překonal.

Na trase jsem se seznámil s hodně lidmi a mám z toho dobrý pocit. V podstatě se všichni snažili vyhovět mé cestě. Byl jsem překvapen kolik lidí zaujal cíl mého putování. Většinou se ukázalo, jestli jsou věřící. Do této kategorie patří starší lidé. Současná mládež už takové hodnoty nemá. V dnešní době je hloupost poukazovat na něčí zásluhy o lidské dobro. Lidi to nezajímá a nechtějí to slyšet. Teď je úspěšný ten kdo něco má a nezáleží na tom, jak to získal.

Na cyklotrasách převládají starší cyklisté. Mládež sedí u počítače. Protipólem jsou rodiny s dětmi. Co z těch dětí bude, však nikdo neví. Jestli si z těchto výletů s rodiči něco odnesou. Přesto je hezké, že se rodiče věnují dětem celý den a cestují s nimi.

Zápis z cesty jsem udělal až skoro po roce. Ve chvíli kdy se chystám na novou cestu. Myslím si, že to není ke škodě. Během doby jsem zapomněl drobné detaily a napsal jsem jen podstatné věci. Jinak bych asi napsal román. Také jsem nebyl přímo pod vlivem pocitů z návratu domů. Návrat domů je hrozná věc. Najednou musíte spát na posteli. Všechno kolem vás je čisté a co je nejhorší, musíte vlézt do betonové bedny. Najednou jsou kolem vás pevné stěny a divný vzduch. Ten kdo přespává ve staně je stále venku. Nedochází tak ke změně prostředí. Stále je na čerstvém vzduchu.

Ten kdo si myslí, že jsem jel domů s lehčím kolem se mýlí. Já jsem cestou kupoval pohlednice a sbíral prospekty. Navíc jsem si koupil další knížku o hrdince románu.

Lucern-2008-den-21

V pět hodin ráno prší a zůstávám ve stanu. Balím si věci a chystám se na cestu. Dnes už je mně to jedno jestli přivezu domů mokré věci. Když vyjíždím, tak lehce mrholí. Jedu podél Dunaje směrem na Wien. Tento úsek jsem už jel mnohokráte. Je to asfaltová cyklodálnice. Dá se zde hodně rychle jet a ušetřit čas a námahu. Také toho využívají místní cyklisté a dělají si zde ranní trénink. Musím si na ně dávat pozor. Jedou hodně rychle a snaží se předjíždět za každou cenu na jakémkoliv místě. Tak jako by měli nějakou přednost před turisty. Naopak jsou zde i pohodoví cykloturisté. Důchodci na výletě, nebo lidé, kteří venčí psa. Viděl jsem speciální držák na kolo a pes je veden vedle kola. Cyklista, tak má volné ruce pro řízení kola. U Korneuburg přejíždím po vodním díle na druhou stranu. Je zde vidět hrad nad vodou. Po tomto tělese mohou jezdit jen cyklisté a chodci. Může se stát, že zde bude zavřeno. V tom případě bych si trasu hodně prodloužil. Zatím se to nestalo.

Město Korneuburg projíždím pokaždé jinak. Ještě jsem si nenašel dobrou trasu. Za městem nabírám směr a brzo zjišťuji, že je zde nová soustava silnic a moje trasa se stává delší. Dokonce za městem vznikl nový kruhový objezd. Už bych to zde nepoznal. Nakonec jedu správným směrem a před sebou mám dlouhé táhlé stoupání. K našim hranicím se jede stále do kopce. V jednom místě nad vesnicí jsem se rozhodl, že si převléknu šaty. Už je teplo a nemusím být oblečený. Kolem projíždí nějaký důchodce na kole. Místo je vhodné i na využití jako WC. V té chvíli pozoruji, jak k mému kolu přijela Policie. Zastavili a prohlíží si mé kolo. Já mám roztahané jídlo a šaty. Pochopili, že se zde nic špatného neděje. Otočili auto a jedou zpět do vesnice. Myslím si, že je za mnou poslal ten důchodce. Nevím, co mu na mně vadilo. Možná už po několika týdnech putování nepůsobím dobře.

Na tomto úseku bývá vždy velký provoz a já jej nemám rád. Je to dáno i tím, že je zde hodně stoupání. Až za městem Ernstbrunn si vydechnu. Vjede se do údolí podél potoka. Dnes zde objevuji úplně nově značenou cyklotrasu a rozhoduji se po ní jet. Vím, že budu pomalejší než při jízdě po silnici, ale vyhnu se kontaktu s auty. Už jezdím tento úsek hodně dlouho a můžu říct, že poklidná cesta se změnila ve frekventovanou spojnici mezi městy. Po příjezdu do Mistelbach se musím rozhodnout jestli pojedu po cestě nebo dále budu věřit cyklotrase. Nakonec zvítězila cyklotrasa.

Na cyklotrase jsou rozcestníky s udáním kilometrů do Břeclavi. Číslo je stále blízko padesáti kilometrům. Myslím si, že to mají špatně. Nakonec to, ale moc chybné není. Když si tuto trasu projedu, tak pochopím, že je to vedeno tak aby se vyhnuli silnicím a tak nasbírají hodně kilometrů. Kdybych jel, jak jsem zvyklý, tak už jsem na hranicích. Tak se, ale kochám krásami přírody a kličkuji krajinou jako zajíc. Na některých místech ztrácím trpělivost a jedu po cestě. To když vidím, jak opravdu zbytečně cyklotrasa vede jinam a vrací se do směru jízdy. Kousek před hranicemi vede trasa dokonce po šotolinových JZD cestách. Místy jsou dost nekvalitní a s naloženým kolem se špatně jede. Až zde pojedu příště, tak si cyklotrasu uzpůsobím podle svého. Na hraničním přechodu za dobu co jsem byl pryč, stihli odmontovat střechu celnice. Už zde nebudu ukazovat cestovní pas. Kde jsou ty časy, kdy zde stály kolony aut a já jsem je předjížděl.

Na nádraží do Břeclavi přijíždím s předstihem a v klidu se naložím do vlaku. Samozřejmě přišla bouřka, ale to jsem už ve vlaku. Zase jsem měl štěstí.

Dnes jsem ujel 110 km.
Tulln – Korneuburg – Ernstbrun – Mistelbach – Neusiedl - Břeclav

Lucern-2008-den-20

Ráno vylézám ze stanu a všude kolem je tma. Není noc, jen je tak zatažená obloha. Balím a vyjíždím do městečka. Chci si koupit plátky šunky a bulku. Paní prodavačce vysvětluji, že chci nakrájet šunku na plátky. Ona pochopila, že mně má připravit celou snídani. To znamená nakrájet bulky na polovičky a mezi to vložit plátky šunky. To bych se u nás od prodavačky nedočkal. Nechtěl jsem to, ale paní je moc hodná. Možná si myslí, že mám špinavé ruky. Na závěr mně všechno krásně zabalí do papíru. Stále se usmívá. Možná je to zde normální.

Kousek za městem je u vody velké reklamní zrcadlo a tak sám sebe fotím. Až na úroveň města Melk jedu po krásných cyklotrasách. Dále už je údolí hodně úzké a jedu často i po silnici. Prostě zde není místo na cyklostezku. Na jednom místě mám hezký výhled na katedrálu přes vodu. Doposud jsem vždy stál pod katedrálou a teď ji vidím krásně celou. Navíc jsem do záběru získal i výletní loď. Je to krásné se dívat po okolí, jen kdyby nepřišel slabý déšť. Vytahuji pláštěnku, ale za chvíli to není potřeba. Dnes vím, že dojedu do kempu v Tulln. To je jistota. Do tohoto kempu můžu klidně přijet promočený. Vím, že je zde výborné zajištění. Naštěstí počasí dostává rozum a postupně vychází sluníčko. To už jsem v oblasti vinných svahů. Jsou zde značené cyklotrasy a na hlavní silnici značky zákaz vjezdu cyklistů. Tak je to správně. Přesto cyklisté závodníci to porušují. Postupně se klikatím mezi vinicemi a užívám si jízdy s jinými cyklisty. Každý z nás na chviličku odjede, ale pak někde fotí a ti ostatní jej doženou. Tato část trasy je opravdu pohodová. Sem by měli jet ti, kteří si chtějí užít jízdy mezi vinohrady. Navštívit sklípky a projít historická města. Naopak dálkový cykloturista, který jede na čas, by měl jet po pravém břehu. Tak jak jsem jel před dvěma týdny.

Ve městě Krems jsem nějak záhadně opustil cyklotrasu a musel jsem projet město podle zkušeností. Už jsem zde jel víckrát. Ve městě se na několika místech staví a jsou zde objížďky. Z tohoto města je to na Moravu méně než sto kilometrů. Už jsem tak jel do Znojma. Já chci, ale dojet domů od Vídně. Abych uzavřel své putování. Na konci města najíždím na velký most a přejíždím na pravou stranu řeky. Tak a jsem zase na cyklodálnici. Už nám před sebou jen město Tulln. Cesta mně hezky utíká a projíždím kolem hospůdek u stezky. Je tam plno cyklistů. Začalo být vedro a oni mají žízeň. Místo na kterém jsem před časem přejížděl rozvodněnou řeku je suché. Pozoruji na řece lodi a v pohodě přijíždím do města. Zastavuji se u sousoší a seznamuji se s cykloturistů. On je Holanďan a jede na kole přes Českou republiku, Maďarsko, Rakousko a Itálii domů. Dá se říct, že jedeme proti sobě. On je v pohodě. Koupil si pivo a na nábřeží odpočívá. Vykládáme si o své trase a já mu vysvětluji jak má jet. Nakonec se loučíme a já jedu do kempu. Jsem zde brzo a mám i myšlenku kousek dál popojet. Nakonec se rozhoduji zůstat. Zítra mám před sebou kopcovitou trasu. Takové malé kopčiska. Je to ještě sto kilometrů do Břeclavi. V této chvíli se dá říct, že jsem svoje předsevzetí splnil a objel jsem plánovanou trasu. Za odměnu jdu v kempu do restaurace a povečeřím jako člověk. Měl jsem problém vybrat si šaty, abych nebyl špinavý a nesmrděl. Ono po třech týdnech putování nemá žádný cykloturista moc čistých šatů. Večer se jdu posadit na břeh řeky Dunaj. Byla mou společnicí několik stovek kilometrů. Vždyť jsem byl i u jejího pramene. Zítra ji už natrvalo opustím.

Ujeto 101 km. Ráno deštivo a odpoledne vedro.

Marbach – Melk – Krems – Tulln

Lucern-2008-den-19

Celou noc pršelo a mám dokonce vodu i ve stanu. Všechno navlhlé balím a chystám se na další cestu. V kempu se zastavuji v bufetu a kupuji si pečivo na cestu. Dnes pojedu dlouho neobydlenými oblastmi. Spíš tam nebudou obchody.

Vyjíždím k přístavišti a po úzké cestě se vydávám po břehu Dunaje. Jsem kompletně oblečen. Je chladno a lehce mrholí. Někdo by možná vyrazil v krátkých kalhotách, ale to při cestování kdy nevíte kde skončíte nemůžete riskovat. To lze, když jedete krátkou trasu a čeká vás teplá koupel. Já jsem nevěděl, jestli nebude celý den pršet. Jedu po velmi úzké cestičce podél vody. Nade mnou je hrad a kolem zaplavené louky. Romantiku na tomto úseku jsem popisoval na začátku svého cestování. To jsem zde však jel za hezkého počasí. Teď jedu na jistotu a vracím se po stejné trase. Po chvilce jsem dohnal dva kluky na kole a předjel jsem je. Ujel jsem jim, ale oni se nějak divně chovají. Mám z nich divný pocit. Raději vjíždím do lesa a nechám se předjet. Oni si myslí, že jedou za mnou. Po několika kilometrech přijíždím do první osady a kluci tam jsou. Teď už je v klidu předjedu a nemusím se ničeho obávat. Zde je kempink, o kterém jsem uvažoval včera jako o druhé možnosti. Vše však překazila bouřka. Pokračuji do Aschach a zde si již svlékám dlouhé věci. Je zde obchod s potravinami. Na stejném místě jsem svačil při cestě proti vodě. Teď si dám něco lehkého a vyrazím dál.

Na začátku cesty jsem přijel po levém břehu a teď se rozhoduji, že pojedu po pravé. Musím zjistit jaké to na této straně je. Vyjíždím po krásné přímé asfaltové cyklostezce a nevěnuji pozornost informační tabuli. Je na fotce. Je tam napsáno v čem se obě trasy liší. Já na to přijdu až po 18 kilometrech. Přede mnou jede tatínek s holčičku. Ona má malé tašky a veze si na nosiči svoje věci. Je to krásné, když si otec může s dcerou vyjet na výlet. Ona získá zkušenosti s cestováním a bude do života připravená. Už od dětství se musí postarat o své věci a nebude ufňukaná holka. Věřím, že ji jednou potkám jako dospělou holku jak jede na kole přes Evropu. Teď mě napadá, kolik stejných cyklistů jsem za svůj život na dálkových cyklotrasách potkal opakovaně?

Cyklotrasa je jako dálnice a jede se podél dlouhého lesa. Předjíždím hodně skupinek cyklistů. Nejvíce mě zaujal kluk a holka. Jsou oblečení jako hippies. Mají na sobě rozevláté šaty a hodně korálkových náramků a přívěšků. Prostě takoví dva mladí svobodomyslní lidé. V jednom dlouhém lesním úseku dostávám nápad udělat si WC přestávku a najednou je zde tlačenice. Všichni které jsem předjel dostali stejný nápad. Nakonec v lese je hodně stop od jiných turistů. Až po chvilce pochopím čím to je. Přijíždím na krásné nábřeží s naučnou stezkou a netuším, že moje trasa končí. Jsem v pasti. Cyklostezka kočí v přívoze. Proto si všichni dělali WC přestávku. A já už vím, co se psalo na orientační tabuli. Teď zaplatím za přívoz 2.5 Euro. To jsem mohl mít svačinu. Naštěstí loď je v přístavišti a nemusím čekat. Loď je plná italských cestovatelů a oni tak zblbli obsluhu lodi i pokladníka, že jsem nemusel zaplatit. On vůbec nevěděl, kdo ke komu patří. Přesto jsem zaplatil. Nestojí to za tu ostudu. Mám aspoň zážitek z malé plavby.

Ve městě Italové vyjíždějí na břeh jako vypuštěný dobytek z ohrady. Jsou úplně neorganizovatelní. Já se vydávám po břehu na cyklostezku a jedu do Linz. Před sebou mám skupinku Italů a stále je nemůžu předjet. Oni jedou přes celou cyklostezku vedle sebe. Nic na ně neplatí ani volání. Nakonec pochopili, že jsem rychlejší a pouští mě před sebe. Přitom mě jedna holka málem srazila, jak najela do mé stopy. Šlapu co nejvíce, abych této skupince ujel. Na začátku města doháním pána, který jede na kole do práce. Má bílou košili s vázankou a na řídítkách upevněnou aktovku. Tak by měla vypadat ve městě cyklodoprava a ne samá auta s jedním člověkem. Městem se nechám provést cyklotrasou. Od mé jízdy před dvěma týdny udělali kus práce a opravované cesty vypadají zase jinak. Naštěstí se držím nábřeží a brzo se dostávám za město. Za městem si dělám malou přestávku na svačinu. Na stejné lavičce jako už víckrát když jsem zde jel.

Před Mauthausen už vím, jak mám vjet do lesa a projet několika vesnicemi bez kontaktu s Dunajem. Objíždí se zde nějaká oblast s bažinami. Už jsem dříve udělal zkušenost s tím, že jsem přejel na druhou stranu a skončil u přívozu. Teď jedu na jistotu. Projíždím městem pod koncentračním táborem a vzpomínám, jak jsem zde před časem šlapal nahoru do tábora. Za městem ujedu kousek a z hráze nad řekou nahlížím do kempu, ve kterém jsem spal. Dnes je zde klid. Žádná hudba nehraje a přístaviště je klidné. Po několika kilometrech přijíždím na místo turistického informačního centra. Před časem jsem sem přijel a popisoval jsem, jak jsem se skupinkou cyklistů ztratil. Dnes už vím, jak mám jet a dokonce si umím zvolit zkratku, abych se nenechal cyklotrasou tahat po okolí. Projíždím i místem, kde jsme udělali chybu. Tenkráte jsem se měl 500 m vrátit a nemusel jsem bloudit. Dnes už jsem chytřejší. Stejně to za pár roků zapomenu, až zde pojedu znovu. Projíždím dlouhými lesy a přijíždím k řece. Údolí je úzké a pro cyklostezku moc místa není. Od této chvíle jedu po opačné straně než jsem přijel. Chci se podívat na to, co jsem viděl z protějšího břehu z blízka. Navíc tak mohu prohlásit, že jsem jel celý Dunaj po všech březích. Jsem zvědavý, jestli si jednou zvolím optimální trasu.

Před městem Grein se podjíždí velký most kombinovaný se železnicí. Ve městě je kempink, ale já se rozhoduji, že ještě kousek pojedu dál. Čím víc ujedu, tím blíže jsem k domovu. Za městem jsou cyklostezky horší, než jsem čekal. Často se jede po chodníku a po cestě. Já pohlížím na druhou stranu, kde se vine jen asfaltová cyklotrasa. Musím si dávat pozor na zhoupnutí na chodníku. Jsou to tak upravené výtoky potoků. Je to prudké zhoupnutí a průjezd vodou. Je špatné, že si namočím pláště a můžu uklouznout. Ve městě Marbach se rozhoduji zajet přímo u cesty do kempu.

Na informacích je stará paní, asi majitelka. Dávám ji kartu a ona říká, že jí nebere. Pak dělá opičky s tím, že jí opačně strká do čtečky a ta říká, že nelze zaplatit. Nakonec platím hotově. Štvou mě takoví lidé. Možná ten pán v kempu ve Švýcarsku byl upřímnější když napsal, že platba kartou je dražší. Nalézám si hezké místo u plotu a pozoruji život v kempu. Je zde nějaký kluk cestovatel a ten vykládá, kde všude byl na kole. Děti jej poslouchají. Já si chystám večeři a sleduji, jak se končí den. Kousek od stanu mně jezdí lodě a já nahlížím do těch luxusních parníků, jak si tam bohatí lidé sedí a jedí dobré věci. Ještě jsem se rozhodl udělat úklid v taškách. Všechny nepotřebné věci balím a vyhazuji do popelnice. Chci mít na poslední úsek cesty tašky co nejlehčí a hlavně dobře vyvážené. Od Dunaje budu ještě šlapat kopce a tam se to vyplatí. Na umyvárně si dávám nabíječku do elektrické zásuvky a dobíjím všechny baterky do fotoaparátu. Myslím si, že se nemusím bát, že mě to někdo sebere.


Ujeto 149 km. Z počátku v mrholení a celý den pod mrakem.

Schlogen – Aschach – Ottensheim /přívoz/ - Linz – Mauthausen – Grein – Marbach

Lucern-2008-den-18

V noci se vypršelo a teď je krásné ráno. Sedlák se již stará o statek a já balím věci. Je snaživý a už má přivezené pečivo pro turisty. Já dnes chci dojet k Dunaji. Na fotce je vidět na kamenné desce 77 km.

První přijíždím do obce Marktl, rodiště papeže. Je to jen asi 3 km. Vesnice je velmi dobře udržovaná a všechny domy jsou moc hezky opravené. Je to taková typická malá obec se základními službami. Kostel, pošta, lékárna a obchod. Já si první fotím rodný dům a stavby na náměstí. Pak jdu nahlédnout do kostela. Právě zde uklízí důchodci. Je to dobře, že staří lidé mají nějakou činnost. Začíná se mi věnovat jedna paní a provádí mě po kostele. Dokonce od ní dostanu razítko na památku. Kostel je to moc hezký a dobře vyzdobený na malou vesnici. Po prohlídce jdu do obchodu a kupuji si jídlo. Mají zde i pohlednice. Opouštím vesnici, ale ihned jakmile najedu na cyklotrasu u řeky Inn zastavuji a dělám si přestávku. Ještě jsem nic neujel, ale už mám hlad. Dnes jsem málo snídal. Když se teď najím, tak dlouho vydržím jet. Na jídlo mám koupenou šlehačku a čokoládu. Dostal jsem na ni chuť. Snad z toho nebudou následky. K tomu moc dobré pečivo.

Dobře jsem se najedl a vyrážím. Jak mně cesta ubíhá, sleduji na kamenných kilometrovnících. Po této trase jsem už několikrát jel a vím, co mě čeká. Nebude to stále jízda podél vody po šotolině, ale vjedu i do oblasti ptačí rezervace. Je to místo kde se řeka rozlévá široce do krajiny. Je zde ptačí pozorovatelna. Hodně se zde kličkuje a trasa se snaží vyhýbat slepým ramenům. Je dobré se držet značení, jinak si cyklista zbytečně zajede. Jsou, ale i místa, o kterých vím, že je můžu ošidit a jet rychle po asfaltové cestě. Ve městě Simbach mají u vody zlatou sochu. Je to chlapec sedící na velké rybě. Zde pociťuji, jak jsem rád, že jedu po cyklotrase. Projíždím částí města a vidím velký provoz na cestě. Navíc už je slunce hodně vysoko a dobře pálí. Teď už jedu podél mohutné řeky a místy není vidět na druhou stranu. Přicházejí dlouhé úseky, jako když střelí. Je to prostě cyklodálnice po šotolině. Cyklista si musí dávat pozor, aby nepřestal věnovat pozornost jízdě v písku. Pak může velmi snadno upadnout. Každé setkání s protijedoucím cyklistou je zpestření. Už když v dálce uvidíte bod a ten se postupně přibližuje. Až se setkáte, následuje pozdrav. Na trase je vystavená turbína. Oni zde na řece vyrábějí elektřinu. O kousek dál byly tenisové kurty a já jsem na cyklotrase našel tenisový míček. Vezmu jej spolupracovníkovi. Jeho chlapec hraje tenis a bude mít míček z dalekých krajin. Vždyť domů mám stále několik stovek kilometrů. Na dalším úseku přejíždím na levou stranu a začínám projíždět oblastí kde je hodně historických památek. Pěkně upravená města a kláštery. Už jsem jel i po pravé straně a tam jsem jednou byl v krásném kostele. Tenkrát bylo vedro a v kostele byl chládek a já jsem tam poslouchal hru na varhany. Dnes jedu po levé straně a více projíždím zalesněnými úseky. Navíc pojedu oblastí, kde je řeka blízko skály a šplhají tam horolezci. Dnes jsem nějaké viděl a jeden dokonce na skále uklouznul. Naštěstí byl přivázaný na laně. Je zde také modlitební místo ve skále a altánek. Když jsem se zde naposledy vracel, tak jsem uvažoval, že zde přespím. Tenkrát už bylo hodně pozdě a já jsem nevěděl, kde najdu místo na spaní. Dnes mám ještě dost času a jedu divokou krajinou podél řeky do Passau. Několik kilometrů před městem začíná oblast se zpevněnými cestami a je zde více a více cyklistů na výletě. Lidé sem jezdí z velkého města odpočívat.

Tak a jsem v Passau. Moje putování se uzavřelo u řeky Dunaj. Teď už pojedu po proudu až před Wien. Procházím městem, ale již jsem zde byl víckrát a je všude plno turistů. S naloženým kolem je to nepohodlné a raději vyrážím po pravém břehu dále. Zde jsem objevil kamen s nultým kilometrem. Prohlížím si soutok dvou velkých řek Dunaje a Inn. Před několika dny jsem to obdivoval z druhého břehu. To jsem ještě netušil, že po několika kilometrech spadnu. Teď už ruka nezlobí a odřeniny se vyléčily. To už jsem asi dlouho na cestě. Vyrážím po asfaltové cyklotrase a místy jedu hodně rychle. Mám v plánu dojet do romantické části Dunaje. Napřed jedu podél řeky a závodím s nákladní lodí. Údolí se, ale zužuje a cesta začíná být komplikovaná. Cyklista musí občas vyjet na vysoký břeh a zase sjet. Zde je to hodně kopcovité a namáhavé. Některé úseky jsou pokryty asfaltem. Oni se zde snaží šotolinu postupně vyloučit. Na některých úzkých úsecích už nemusí jet cyklista po silnici, ale jede na vetknutých lávkách nad vodou. Je vidět, že je velká snaha dostat cyklistu pryč ze silnice. Přesto jsou, ale úseky kde se musí jet po cestě. Mám štěstí, že se blíží večer a doprava je malá. Tam kde jsem na začátku mé cesty viděl cestáře opravovat cestu dnes už jedu po novém asfaltě.

Obloha se začíná rychle zatahovat. Naštěstí jsem už blízko kempu, do kterého mířím. Recepce je v hospodě u řeky. Mají zde velké parkoviště pro auta. Ubytovávají i v poschodí. Na recepci si kupuji pivo a slečna se mě snaží nabídnout z výběru asi deseti značek. Já vůbec nevím, jaký je v těch pivech rozdíl. Spiš se z toho zrodila nevinná konverzace. Mám pocit, že by nám padla řeč. Za zábavu se mnou je číšnice potrestána. Přichází prudký vítr a strhává ubrusy ze stolů před restaurací. Ve chvilce se rozbíjejí skleněné skleníčky a všude se válí solničky. Já rychle ujíždím na místo, kde si můžu postavit stan. Už je tam několik turistů, kteří mají stejný zájem jako já. Co nejrychleji postavit stan v závětří. Byli však bezohlední a položili si kola do místa, kde si chci postavit stan. Říkám jim, ať si ta kola dají pryč a sám je jim odhazuji stranou. Stavím stan, jak nejrychleji umím a stíhám to akorát. Přesně ve chvíli kdy už sdělávám tašky z nosičů přichází první příval bouřky. Začíná vydatně pršet a vítr je hodně silný. Raději si stan držím za střešní konstrukci. Až bouřka poleví se jdu osprchovat. Jdu v dešti a ve sprše se cítím velmi dobře. Sprcha je plná páry. Všichni se rozhodli jít sprchovat. Většinou jsou ubytovaní v karavanech a déšť jim nevadí. Vracím se do stanu a dělám si večeři. Venku stále lehce prší. Tak jsem to dnes dobře zvládl. Jsem už u Dunaje a cítím, jak se blížím domů.

Ujel jsem 135 km. Za slunečného dne.

Marktl /rodiště papeže/ - Simbach – Scharding – Passau – Schlogen

Lucern-2008-den-17

Dnes jsem se dobře nevyspal. Postavil jsem si stan za restaurací a oni zde mají chladící kompresor. Na hráz řeky Inn se vracím v pohodě. Včera jsem si zde natrénoval místní zkratky. Jedu po hrázi ze šotoliny. Je to taková malá dálnice pro cyklisty. Mohlo by se zdát, že se tak povezu až k Dunaji, ale není to pravda. Před Wasseburg se dostávám na pravou stranu a začíná kopcovitá etapa. První se musí vyjet na hřeben nad řekou. Tam se odkrývá úžasný výhled k horám a přímá cesta jako když střelí. Já však po ní nepojedu. Pouštím se do dalších stoupání a klesání. Krajina je zde velmi členitá a cyklotrasa vede od statku ke statku. Občas vidím silnici jak vede přímým směrem a já kličkuji krajinou. Někdy opustím cyklotrasu a jedu po silnici. Po silnici je to jednodušší a není zde provoz. Přesto je lepší se držet cyklotrasy, abych si někam nezajel. Některá místa poznávám. Už jsem zde dříve jel. Teď se chci ponaučit z chyb a vyhýbám se například městu Wasserburg. Vede tam cyklotrasa, ale já vím, že se sjede velký kopec a pak se musí zpět nahoru. Začínám mít velký hlad a už si říkám, že bych dole sjel. Když si, ale vzpomenu, jak jsem z tohoto města už jednou dřel do kopce, tak to zamítám. Při průjezdu každou vesnicí vyhlížím, jestli nemají potraviny. Nemám však štěstí. To není jako u nás, že má každá vesnice samoobsluhu.

Za úrovní města se vjíždí do lesů a postupně se sjíždí k řece a zase nahoru. Kličkuje se nádhernou krajinou a já trpím hlady. Mám v tašce jídlo, ale to si šetřím na horší časy. Písčité stezky jsou podél řeky mokré a je to dřina na takovém podkladu šlapat. Jak by mně bylo dobře, kdybych to rozjel po silnici. Jsem však turista a musím si vychutnávat cyklotrasu. U města Gars poznávám železniční podjezd a rozhoduji se zajet do města. Hlad už je příliš silný a také je poledne. Sjíždím k řece a přejíždím most. A najednou šok, přede mnou je kopec jako stěna. Řadím nejlehčí převod a šplhám jako v Alpách. Naštěstí to není dlouhé stoupání a vyjíždím přímo před supermarketem. To kdybych tušil, jaký kopec mě čeká. Za svou dřinu jsem však odměněn. Obchod je dobře vybavený a obsluha je moc ochotná. Lidé si zde kupují oběd. Je tu věc, kterou od nás neznám. Ukážete, co chcete dát na pečivo. Například sýr a nějaký salám. Obsluha to první zváží a pak vám tím obloží pečivo. Já to odmítám. Chci si to vzít na cestu každé zvlášť. Hodně věcí si kupuji a už se těším, jak budu jíst. Od obchodu sjíždím prudce k řece a pak musím vyšlapat k železničnímu nadjezdu. Kousek od statku je lavička a já si dělám oběd. Je lepší si před jídlem vyšlapat kopec než jet s plným břichem nahoru. Dobře se najím a moc se mně ani nechce v takovém vedru pokračovat. Nejlepší by bylo lehnout si do stínu stromů.

Přemáhám lenošivé myšlenky a vyjíždím. Vím, že cyklotrasa vede podél kolejí po kamenité cestičce. Já se rozhoduji jet do vesnice po silnici. Je to souběžné a já tak využívám zkušenosti z dřívějška. Jediné co mě mrzí, že nepojedu podél kapličky u které, jsem kdysi odpočíval, ale budu se na ní dívat přes koleje. Využívám místní cesty a jedu pohodlně směrem do Jettenbach. Zde se budu muset rozhodnout, jak pojedu dál. Naposledy jsem se zde nechal zatáhnout cyklotrasou do lesů a byl jsem rád, že jsem našel nocleh na statku. Dnes pojedu po cyklotrase vedoucí na druhý břeh. Přijíždím do města Niederdorf. Nechám se vést hlavní cestou a přejíždím na druhou stranu Inn. Uvědomuji si, že to nechci. V podstatě bych se musel napojit na trasu, kterou nechci jet. Kolem projíždí cyklistka a sama zastavuje. Horské kolo, MTB batoh na zádech. Má mapu a radí mně, jak mám jet. První vymyslela trasu podél řeky, ale pak si uvědomila, že tam s naloženým kolem neprojdu. Je to tam hodně náročné. Tak mně radí trasu přes vesnice a ví, kde najdu přípoj mým směrem. Nakonec se zakecáváme o věcech ze života. Problém je, že English is not my hobby. Nás obou a tak je to rozhovor rukama nohama. Zvláštní je, že se stále nemůžeme rozloučit. Jakoby jsme si chtěli něco říct. Cítím, že kdyby mohla, tak pojede se mnou. Přesto se musíme rozloučit a jsem z toho celý nesvůj. Co to je, že občas potkáte člověka který na vás tak zapůsobí? Myslím si, že tak by se měli vybírat životní partneři. Kdybych věděl, že to má smysl, tak bych i dnes sedl na kolo a jel několik stovek kilometrů, abych ji opět potkal.

Vracím se zpět na kruhový objezd a nabírám nový směr. V následující vesnici je opravdu prudký kopec a odbočka. To znamená, že jedu správně. Tak jak mně bylo vysvětleno. Dále klikatím vesnicemi a přede mnou je lesní úsek. Na cestě vidím nějaké kluky na prknech a mají s sebou i kamaráda na motorce. Je to jasné. Kluci se chytnou motorky a ona je vytáhne na kopec. Pak sjíždějí na prkně zpět dolů. Na tom by nic nebylo jen, kdyby ten kopec nebyl tak prudký. Myslím si, že se kluci sazí jestli to vyjedu. Dávám nejlehčí převod a dřu jako mezek. Před těmi kluky nemůžu slézt a tlačit. Hurá jsem na kopci a bez ztráty na cti. Teď mám před sebou odpočinkovou trasu přes lesy a pole. Přijíždím do města Muhldorf a cyklotrasa mě zavede k vodnímu kanálu. Je zde vodní elektrárna a podél kanálu naučná stezka. Nevím, jestli jedu správným směrem, ale neřeším to. Prostě věřím, že se dostanu zpět k řece Inn. Je vedro a často zastavuji a piji vodu. Vyšlo to a já jsem zpět u řeky. Lidé se zde koupou a mají postavené stany. Jsou to asi rybáři. Blížím se k nějakému většímu městu. Tak usuzuji podle frekventované cesty.

Přijíždím do města Neuotting. To už vím, kde jsem. Stačí přejet na druhou stranu řeky a projet celé město a jsem na poutním místě Altoting. Není to však tak jednoduché, musím projet historickou část a pak po frekventovaných cestách na poutní místo. Navíc je to na mírném kopci. Já jsem sem poprvé přijel z opačné strany a klesal jsem. Dnes je to naopak. Šplhám na kopec. Na náměstí je plno věřících turistů. Je velké vedro a lidé se snaží vyhledávat stín. Dělám si fotky a jdu navštívit kostel. Je tam výstava na počest papeže. Celé věřící Německo je hrdé, že mají papeže a tato oblast obzvláště. Kostel je zajímavý tím, že má propojené věže lávkou. U kapličky na náměstí se sešel zájezd důchodců a zpívají jako nějaký sbor. Je to moc hezké v těchto místech. Velmi to působí na city. Já mám, ale ještě jednu myšlenku, která mě trápí. Tím je, že se nesmím moc zdržovat a měl bych si hledat místo pro nocleh. Už je dost hodin a tato starost mě provází každý den. Tak projdu dvakrát náměstí a nechávám se vést cyklotrasou k řece Inn. Najednou slyším divný mlaskavý zvuk od mého zadního kola. Snad jsem nepíchnul. To by bylo špatné. Zastavuji a vidím, že kolo je dobré. Zkouším kousek tlačit a už to vidím. Přejel jsem žvýkačku a ta mlátí při jízdě o rám. To jsem si oddechl.

Na cyklotrase u Inn potkávám cykloturisty. Je to pán a paní z Maďarska. Jedou nabalení jako já a přespávají v lesích. Byli moc potěšeni, když jsem jim povykládal kde všude, jsem byl v Maďarsku na kole. Žene se bouřka a dnes bych jim nocleh pod širákem moc nedoporučoval. Loučíme se a já ještě fotím důmyslný zámek na závoře. Je to závora na cyklotrase a soustava zámků má zajistit, aby si několik lidí mohlo odemknout různým klíčkem. Vyjíždím a nevím, kde budu spát. Mám před sebou na trase vyhlédnutý kempink, ale ten je ještě hodně daleko. Dnešní nocleh jsem neměl naplánovaný. Jedu lužními lesy a uvažuji, že bych si mohl najít místo na nocleh. Odrazuje mě však hmyz, kterého je zde u vody hodně. Navíc jsou lesy velmi husté až neprostupné. Prorostené keři a kopřivami. Jedu po břehu a najednou je zde velmi prudké stoupání, které nedokážu vyšlapat. Okamžitě si vybavuji, že toto místo znám. Vyjíždí se od vody k silnici. Nad cestou je nápis kempink. Je to jasné, já jsem si tenkrát říkal, že si to zapamatuji, až zde budu potřebovat přenocovat. Už jsem projel tolik míst, že si to vždy vzpomenu, až to uvidím.

Vracím se po silnici asi dva kilometry a přede mnou je stoupání na statek. Na statku mají za stodolu travnatý plácek pro stany. Doma je mladý majitel a složitě se domlouvám, co potřebuji. Neumí žádný jazyk. Nakonec si kupuji láhvové pivo. Mám po dnešním horkém dni velkou žízeň. On ještě nabízí snídani na statku, ale to odmítám. Já chci brzo ráno vyrazit. Navíc nevím, co by semnou udělalo silné domácí mléko. Stavím si stan a hodně spěchám. Těžké mraky jasně říkají, že se blíží bouřka. Stihl jsem to dobře. Ještě se jdu podívat na mladý manželský pár s dítětem do stodoly. Přijeli na dvojkole a ještě k tomu táhnou vozík s děckem. Jsou delší než kamión. Ti kdyby vyrazili na české silnice, tak nepřežijí. Naši netolerantní řidiči by to nezvládli. Kolo si s výbavou dávají do stodoly, aby nezmokli. Já si vařím teplou večeři a jím pod přístřeškem. Bouřka už přišla a já jsem rád, že se můžu schovat pod střechu. Kolo jsem si také schoval do stodoly. Statek je hezky udržovaný a o turisty je dobře postaráno. WC a sprchy jsou řešeny pro jednu osobu. Asi zde nemívají hodně lidí.

Ujel jsem 110 km. V členité krajině a ve vedru.

Schechen – Wasseburg – Gars – Niederdorf – Muhldorf – Altoting – Marktl

Lucern-2008-den-16

Je neděle a k tomu nádherné počasí. Jsem rád, že už nejsem ve vysokých horách. Možná je tam dnes také hezky. Sluníčko svítí už od rána a mně se dobře balí věci. První vyjíždím po místní silnici a pak si najdu nejbližší spojnici k řece kde je cyklotrasa. Mám však špatný zážitek. Před malou vesnicí je fabrický komplex a na dvoře hlídají dva velcí psi. Vrata jsou otevřena a psi vyběhnou na ulici za mnou. To je pro mne moc špatné. Naštěstí přijíždí po silnici nějaké auto a řidič zareaguje správně. Začne troubit a najíždí na velké psy. Ti si musí zachránit život a dávají mně pokoj. Jsem tomu řidičovi vděčný. Asi bych byl pokousaný. V nejbližší vesnici nacházím směrovku na cyklotrasu a jedu k Inn. Teď už se řeka rozlévá v širokém korytě a cyklotrasa vede po rovince. Zdánlivé. Stále klesáme k Dunaji.

V Jenbach projíždím náměstím a zastavuji se u muzea. Je to muzeum hodin a venku mají lokomotivu. Musí se zde vědět jak jet na kole po cyklotrase. Značení je trošku komplikované.

Na jednom úseku se seznámím s cyklistů a ten mně nabídne, že mě provede zkratkou. Já bych jel po značené trase a najížděl bych zbytečně kilometry. Jedeme různými uličkami a chodníčky podél kolejí. Pán to zde zná a já bych se nikdy nedokázal po tomto úseku vrátit. Nakonec mě přivedl na cestu a ukázal, jak mám jet dál abych, našel cyklotrasu podél Inn. On už musí odbočit do svého směru jízdy. Na několika místech se staví nové cesty a cyklotrasy jsou narušeny. Před Kufštejnem si zazávodím s důchodci do malého stoupání a jsem ve městě. Jedu kolem kempu, v kterém jsem několikrát spal. Kemp je úplně prázdný. Snad jej nezavřeli. Na náměstí jsou otevřené cukrárny a lidé poslouchají živou hudbu. Je to zde vždy stejná pohoda.

Jedu také úseky kde vede cyklotrasa podél dálnice. Je to oblbovačka. Cyklista šlape jako stroj a za plotem je slyšet velký hluk od projíždějících aut. Kdyby nějaké auto vyletělo z cesty, tak ten plot cyklistu nezachrání. Je to hrozné, jak máme velkou dopravu. Co pořád převážíme?

Tak a jsem v Německu. Poblíž města Rosenheim. Tady si dávám obzvláště dobrý pozor na značení tras. Už jsem zde jednou udělal chybu a dojel jsem k jezeru Chiemsee. Ve městě v parku je informační cedule, že mám k Dunaji 185 km. To se zdá bít dobré. Když zítra zaberu, tak jsem u Dunaje. V parku jsou vystaveny různé věci. Mě zaujala turbína, ale mají zde i kámen z materiálu vyvrženého sopkou.

Za městem najíždím na dlouhou cyklotrasu podél řeky Inn. Podklad je šotolina a musím si dávat pozor na kamení, ve kterém může ustřelit kolo. Trasa je přímá a nezajímavá. Člověk jede jako po dálnici. Sjíždím se s panem a jeho dvěma syny. Oni jedou na kole nalehko a vždy si telefonem objednají podél trasy hotel. Je to pohodlné cestování. Já jsem si našel kemp a musím si hlídat ukazatele na cyklotrase. Bývá tam napsáno, jaká je nejbližší vesnice. Našel jsem místo kde si myslím, že jsem blízko kempu. Problém je v tom, že přesně nevím kde ten kemp je. Mám automapu. Sjíždím ze zpevněné hráze do lučních lesů. Zkouším odhadnout směr a nedaří se mně. Přijíždím ke statku a ptám se paní, kde najdu kemp. Poradila mně, jak mám jet. Projíždím lesy po polních cestách a říkám si, že kemp nemůže mít tak špatný příjezd. Nakonec nacházím jezero/Waldsee/ a je u něj dřevěná bouda s občerstvením. Zde mně chlapi radí, jak mám jet do kempu. Ještě se mně podaří projet na kole přímo mezi opalujícími se nudistkami. Děvčata ještě něco takového nezažila, aby jim projel cyklista po dece. Já jsem také netušil co na mne za keři na vyšlapaném chodníčku čeká. Navíc nedokážu s tak neohrabaným kolem v terénu lehce manévrovat. Už je to pryč a jsem znovu na cestě. Projíždím kolem statku a paní stále zalévá květiny. Už se jí na nic neptám. Jedu správným směrem a nacházím velký kemp. V kempu je restaurace a velké jezero. Lidé se vozí po jezeře na prkně. Já si stavím stan mezi sociálním zařízením a restaurací. To ještě netuším, že v tom místě má restaurace chladící kompresor a já budu špatně spát. Ve sprchách se nedopatřením scházím s nějakou slečnou a ona má ze mě šok. Ona ještě neviděla opáleného cyklistu. Hnědé ruce a nohy. Bílé chodidla a tělo. Zato ona je hezky opálená celá. Asi se budu muset polepšit a dbát na svůj zevnějšek. Stanu se nudistů. Myslím, že to nesplním. Nikdy bych nedokázal ležet nečinně u vody.

Ujeto 125 km. Hezké počasí a většinou rovinky.

Weer – Jenbach – Worgl – Kufstein – Rosenheim /NSR/ - Schechen /Erlensee/

Lucern-2008-den-15

Celou noc prší, ale já musím vylézt z pohodlí spacího pytle a začít balit. Věřím, že když odjedu z hor do údolí, tak tam bude lepší počasí. Déšť občas poleví a já balím stan tak aby byl vnitřní díl suchý. Prší až do devíti hodin a já se vydávám na cestu. Dnes mám i dlouhé kalhoty. Je chladno a vlhko. Najíždím na cyklotrasu a poznávám místa po kterých jsem už dříve jel. Podél řeky Inn jedu už potřetí v životě. Mám před sebou hrad na ostré skále a zatím nikdy jsem nahoru nevyjel. Komu by se chtělo šlapat na takový kopec. Na cyklotrase potkávám skupinky cykloturistů. Ani špatné počasí je neodradilo udělat si výlet. Projíždím úseky, kde je voda hodně divoká. Toho využívají vodáci a sjíždějí řeku. Změřil jsem jim rychlost a je to 20 km/hod. Musím se snažit, abych jel se stejnou skupinkou. Oni jedou přímo, ale já klikatím po břehu a občas vyjedu nějaký kopeček. V jednom místě jsem našel pamětní desku cyklistovi, který se de zabil na kole. Některé úseky lákají k rychlé jízdě a on na to asi doplatil. Cyklotrasa je s asfaltovým povrchem a cyklista nevěnuje takovou pozornost řízení.

Na fotce je vidět, že se do tohoto úzkého horského údolí vešla cyklostezka, železnice a silnice. Je vidět, že se to při troše snahy dá realizovat. Na dalších místech jsem byl příjemně překvapen. Šotolinové cyklotrasy byly vyasfaltovány. Také je zde vidět nové značení pro poutníky do Santiago de Compostela. /Svatojakubská cesta/. Já už jsem se na začátku zmínil, že mně několikrát toto značení pomohlo, když jsem ztratil cyklotrasu. Tyto cesty vedou obvykle souběžně. Tento úsek je velmi hezký. Vede borovicovými lesy s krásnými zákoutími řeky Inn. Je to ještě romantika, než se tato řeka stane mohutným tokem. Na jednom hezkém místě jsem si udělal obědovou přestávku. Již jsem zde jednou jedl a jsem rád, že jsem se na toto místo vrátil. Tenkrát bylo velké vedro a dnes je chladno. Sluníčko už, ale vyšlo a já nemusím mít dlouhé kalhoty.

Dnes jedu stále z kopce a daří se mně jet bez bloudění. Před Innsbruck si vybavím vzpomínky na cyklistku s kterou jsem zde jednou strávil hezkou noc v kempinku a pak jsme se dojemně loučili na semaforové křižovatce. Tento příběh z romantické knihovny však už znáte z mého vyprávění. V Innsbruck trošku zazmatkuji a zvolím si špatnou cyklotrasu. Nakonec přejíždím přes řeku po lávce pro chodce a kolo vleču po schodech nahoru. Za městem zase najíždím na značenou trasu a vše je v pohodě.

Tak a blíží se večer a já musím uvažovat o vyhledání místa na táboření. Podle mapy si vybírám kemp kousek od cyklotrasy. Projedu asi dvě vesnice a jsem tam. Mám štěstí na hezký kempink. Je hezky vybaven a není drahý. Paní majitelce jsem vylíčil důvod mého putování a ona je nadšená z mého cíle putování. Je to zbožná žena. První si stavím vnitřní díl stanu, aby mně uschnul. Dále po krásném trávníku rozkládám všechny vlhké věci. Spacák, šaty a stanový díl. Využívám posledního sluníčka. Vedle mě táboří mladí manželé a dávají mně nabít baterie do fotoaparátu. Půjčil jsem jim pohlednice z mé cesty a oni jsou nadšeni tím, co všechno jsem viděl. Já si užívám teplé sprchy a za světla večeřím.

Ujeto 108 km. V chladném a vlhkém počasí.

Landeck – Innsbruck – Weer.

Lucern-2008-den-14

Vyhlédnu ze stanu a je to jasné. Dnes by žádný rozumný cyklista do hor nevyjel. Já, ale musím. Už se vracím domů. Nemůžu zde čekat na lepší počasí, balím mokrý stan a vyjíždím. Prohlížím si historickou část města a hledám potraviny. Musím si na cestu něco koupit. V mém směru vede dálnice a tak je na cestě klid. Je zde i cyklotrasa, ale já ji nedůvěřuji a raději jedu po cestě. Dnes nemám zájem projíždět místní zajímavosti. Přijíždím do města Bludenz. Zde si musím dát pozor, abych vjel do správného údolí. Je to komplikováno dálnicí a kolejemi. Já trošku chytračím a teď se mi to nevyplácí. Moje zkratka je delší. Přesto za městem nacházím značenou cyklotrasu a jsem rád. Kousek po ní jedu a když najdu hezkou lavičku u lesa, tak si dělám přestávku. Musím se dobře najíst. Mám před sebou velké stoupání. Myslím si, že je to moje poslední velké stoupání na mé prázdninové trase.

Po svačině vyrážím do mírného stoupání. Po chvíli zase cyklotrasu opouštím. Ona se klikatí vesnicemi a já můžu jet po prázdných cestách přímo. Vysoko v horách nad námi je slyšet hlučná dálnice. Je to moje štěstí. Jízda do kopce ve velkém provozu je velmi náročná. Lituji zdejší obyvatele, že musí poslouchat ten hluk. Jsou zde krásné zemědělské usedlosti, tak jak je známe z prospektů. Vše jen kazí vinoucí se dálnice po horách. Myslím si, že toto údolí s přicházející modernizací ztratilo na kráse. Nade mnou se stále více honí těžké mraky a brzo začíná lehce pršet. Takový jemný vytrvalý déšť. Občas přestane a já si svléknu pláštěnku a on zase za chvíli přijde znovu. Je to dáno tím, jak se nad tímto horským kaňonem honí mraky. Na cestě mám několik tunelů. Projíždím je s velkými obavami. Je mlha a já nevím, jak řidiči dobře vidí moje jízdní kolo. Tam kde to jde, objíždím tunely po pomocných cestách. U jednoho hodně dlouhého tunelu jsem se rozhodl pro nadjížďku přes kopec. Šlapu strmé stoupání po kamení. Je to cesta pro zemědělce. Kameny jsou mokré a kloužou. Já zde objevuji nový svět. Jedu po střeše tunelu a orientuji se podle odvzdušňovacích šachet. Na několika místech jsou i nouzové východy. Z podzemí je slyšet hrozný hluk od projíždějících aut. Jsem moc rád, že nejedu uzavřený v díře. Kolem se pasou krávy a tunel nakonec vyúsťuje do galerie. To už, ale přijíždím do města Stubem am Alberg. Mám za sebou hodně táhlé stoupání a už si myslím, že bych mohl být na kopci. Není to tak, teprve pořádné stoupání mám před sebou. Vidím jak se nad město klikatí po stěně silnice. To je hezké převýšení. Za sucha by to nebyl problém vyšlapat, ale pro mokrého cyklistu je to větší dřina. Jsem i dobře ochlazován a tělo musí více topit a vydávat energii. Po tvrdé práci překonávám sérii zatáček a dostávám se na náhorní planinu, která stále přímo stoupá. Už si přeji i nějakou zatáčku aby to nebylo tak jednotvárné. Na skále vidím nějaké sídlo, ale fotku ani nedělám.

Konečně mám před sebou vrchol St.Christoph 1800 m.n.m. a začínám sprintovat jako závodník. Ne nezávodím, jen se žene velká bouřka a začíná hodně pršet. V posledním okamžiku přijíždím k první budově se stříškou před obchodem. Spouští se průtrž mračen. Kdybych takový déšť chytl, tak mně žádná pláštěnka nepomůže. Jdu se podívat do obchodu a chci koupit pohlednice. Majitel na mě divně hledí. Je to jasné. Mokrý cyklista neudělá žádnou velkou útratu. Jdu před obchod a oblékám si Goratexové kalhoty a bundu. To by mělo být nepromokavé, ale přesto si na bundu dávám pláštěnku. Je to divná kombinace, ale mně je zima a třesu se chladem. Zimní rukavice mám až ve spod tašek. Nenapadlo mě si je do hor připravit. Jakmile déšť poleví, tak vyjíždím do mlhy a deště. Doufám, že mě řidiči vidí a nepřejedou mě. Klesání je zpočátku velmi prudké a hodně musím brzdit. Navíc na mokré cestě si musím dávat pozor, abych nespadl. Když už mám hodně zmrzlé prsty, tak zastavuji a dávám si prsty na horké ráfky. Tak si cestou dolů ohřívám ruce. Klesání je dlouhé asi 50 km. Za pěkného dne by to byla radost z cyklistiky. Dnes je to v dešti utrpení. Už jen jak hodně musím brzdit. Je to úžasný pocit, když pod sebou vidím v hlubokém údolí řeku Inn. Podle ní jsem už jel a cestu trošku znám.

Přijíždím do města Landeck. Jsem úplně promrzlý a klepu se zimou. Nalézám kempink a jsem šokován nápisem. Kemp byl zrušen. Dívám se na mapu a zjišťuji, že je zde ještě jeden kemp. Tady už mám štěstí. Je to takový malý kemp pro pár karavanů a stanů. První co udělám je, že si jdu ohřát ruce do teplé vody v umývadle. Pak se registruji u majitelky a stavím si stan pod velkým stromem přímo proti umývárně. Potřebuji střechu nad sebou, abych při stavbě stanu neměl mokrý vnitřní díl. Strom mě krásně chrání proti náporům deště. Nakonec i ten déšť polevuje a já se jdu osprchovat. Je to neuvěřitelný pocit prohřát si podchlazené tělo. Dnes si zasloužím dobrou večeři a vařím si hovězí konzervu. Jsem velmi unaven a usínám jako špalek.


Ujeto 101 km. Většinou v dešti a mlze přes horské sedlo.

Feldkirch – Bludenz - Stubem am Alberg – St.Christoph 1800 m.n.m. – Landeck

Lucern-2008-den-13

Probouzím se do chladného rána. Naštěstí neprší a můžu si v klidu sbalit věci. Přesto mám všechno od rosy mokré. Konečně při denním světle vidím, kam jsem včera přijel. Jsem v horském areálu. Včera bylo hodně zataženo a já jsem nevěděl kam jedu. Sbalím stan a jedu na recepci. Ptám se paní, jak se dostanu nejlépe do města Chur. Ona mně dává prospekt pro turisty, kde jsou zakresleny turistické okruhy. Ukazuje mně číslované trasy, jak je mám projet, abych se dostal do údolí. Na cestu nemám chodit, je tam velký provoz. Myslím si, že tam byl i zákaz cyklistů. Při tom jak mně navrhla trasu si vůbec neuvědomila jak mám zatížené kolo.

Srandovní je, že zase sjíždím zpět tam, odkud jsem před chvílí pracně vyšlapal. Projíždím kolem místa stanování a nořím se do hlubokého lesa. Snažím se dodržovat očíslované trasy. Je zde hodně tras pro turisty. Brzo si uvědomuji, že už nevím, kde jsem a jedu tak abych se nevracel. Postupně, ale zjišťuji, že jedu dobře. Existuje zde několik variant. Stále více se otepluje a sluníčko do mne v horách přímo praží. Je zde nádherná krajina a všem doporučuji toto místo na dovolenou. Trasa je vedena tak, že přejíždím malé kopečky a vyhýbám se farmám a velkým loukám. Nakonec dojíždím na trasu, kde se už nejede po šotolině, ale přímo po louce. Proti mně jede cyklista na horském kole. Ptám se, jestli opravdu projedu. On mě ujistil, že ano. Brzo jsem jej za jeho neuváženou radu proklínal. Přejel jsem velké louky a vjíždím do lesa. Jede se po velkých kořenech a místy nedokážu projet. Musím kolo přenášet a spouštět po velkých kamenech. Myslím si, že jedu po trase pro volné ježdění v přírodě. Dnes je to moderní způsob vyžití cyklistů v terénu. Dokonce jedu úsekem kde jsou na stěně upevněny řetězy. Já musím vést kolo a řetězů se nemůžu držet. Když se podívám do údolí, tak je to úchvatný pohled. Dole se v hlubokém korytě klikatí řeka. Tady kdybych spadl, tak mě nikdy nenajdou. Koho by napadlo, že po takové trase pojede těžce naložený cyklista. Došlo i na tlačení do prudkého kopce. Je velké vedro. Jsem na jižní straně a slunce do mě přímo pere. Potím se jako vůl a tlačím kolo po prudké horské louce. Je to hrozná dřina tlačit po trávě. Musím si vždy po úseku tlačení udělat přestávku. Je to jako výstup ve vysokých nadmořských výškách. To co cítím nelze popsat. Na jedné straně hrozná dřina a na druhé nádherný prožitek. Po útrapách v terénu se dostávám na hlavní cestu do údolí. Je zde velký provoz a klesání je moc velké. Musím hodně brzdit a tak zdržuji auta. Oni si určitě myslí proč to nepustím. S tak naloženým kolem bych v údolí nezastavil. Dojíždím dole k řece a vidím značku pro cyklisty.

Vydávám se údolím podél řeky. Cesty jsou zde zpevněné a místy se jen přejíždí malé kopečky. Je velké vedro, sluneční paprsky se do mě odráží od skály. Na pravé straně mám divoce tekoucí řeku. Projíždím kolem místa, kde si kluk opřel kolo o skálu. Najednou slyším ránu a on mu střelil plášť. Jedu kousek dál a rozhoduji se udělat přestávku. Jsem jízdou v terénu velmi unaven. To byla námaha za celý den. O kousek dál se zastavuji u koryta s vodou. Zastavují zde i lidé v autech a oplachují si upocené tváře. Dobré je, že vjíždím do Chur. Podle románu zde byla založena nemocnice a chudobinec. Tak zase vidím, kam museli ti lidé chodit pěšky při svých cestách. V tomto městě jsem již byl před několika roky. To jsem jel, ale opačně. Mířil jsem přes velké hory do Itálie. Tenkráte jsem se zaměřil na sbírání vrcholů přes 2000 metrů. Dnes využívám zkušenosti a jedu městem po cyklotrase na jistotu. V každém městě existuje špatné místo, které se nedá dobře vyznačit. Jsem rád, že nebloudím a jsem brzo za městem. Teď, ale nastává těžké rozhodnutí. Po kterém břehu mám jet? Já si nemůžu za nic na světe vzpomenout. Jet se dá po obou stranách, ale na jedné vede pěkná cyklotrasa. Zvolil jsem pravou stranu a jedu po šotolinách. Vůbec si nevybavím, jak jsem tenkrát do města vjel. Až později najíždím na levou stranu a jedu po asfaltové cyklotrase až do Lichtenštejnska. Tady to dobře znám. Na lavičce si dělám malou přestávku. Je velké horko a chci sníst čokoládu. Je to náročné. Čokoláda se úplně roztopila a já vylizuji alobal. Musím být hodně ušmudlaný, ale je to moc dobrá čokoláda. Kdybych ji nechal ztuhnout v zmuchlaném alobalu, tak už ji nikdy ven nedostanu. Špatné je vidět přicházející černé mraky. Vypadá to na hroznou bouřku. Cyklisté kolem mě jezdí jako pominutí. Každý spěchá domů co nejrychleji aby nezmokl. Jen já nikam nespěchám. Ještě nevím, kde budu mít dnes domov. Naštěstí mám na trase několik kempů. Déšť přichází, ale dá se jet v pláštěnce. Za Vaduzem přejíždím přes řeku do malého městečka. Fotky v dešti nedělám. Nakonec je mám od minulého výletu. Teď se hrad nad městem opravuje. Zastavuji se v malém obchůdku a kupuji pohlednice. Paní pochopila, že už nepotřebuji Švýcarské peníze a bere ode mě všechny drobné mince. Když vyjíždím z města, tak si můžu svléknout pláštěnku. Jedu po vedlejší cestě do Feldkirch. Předjíždí mě traktor, má špatně naložené balíky se senem. Jeden balík má vykloněný do cesty a málem mě srazil z kola. Naštěstí jsem udělal neuvěřitelnou vlnu a nárazu jsem se vyhnul. Kolo pode mnou skoro leželo jako při jízdě na ploché dráze. Nevím, proč neležím na zemi. To odporuje zákonům fyziky.

Ve Feldkirchu nalézám kempink. Ještě jsem měl nutkání zkusit jet kousek dál. Je tam na mapě trojúhelníček, ale vítězí pocit jistoty. Stavím si stan na mokrou trávu u plotu fotbalového hřiště. Trošku vyšlo slunce a já si rozkládám všude po okolních plotech mokré věci od rána. Vařím a odpočívám. Fotbalisté si sportu užívají a najednou kolem mne proletí míč. Málem jsem dostal ránu do hlavy. Byla to síla, míč narazil do auta a promáčkl dvéře. Chudák majitel auta. Takové hezké auto má poničeno. To promáčknutí nemá oblé tvary, ale ostrou hranu. To už lehce nepůjde protlačit. Fotbalisté si odnášejí míč a mizí z hřiště. Myslím, že takticky utekli. Netušil jsem, že se dnes auta dělají z takových tenkých pléšků.


Ujel jsem 93 km. Část v těžkém terénu.

Flims – rekreační oblast – Tamins – Chur – Vaduz /Lichtenštejnsko/ - Feldkirch /Rakousko/

Lucern-2008-den-12

Budím se brzo ráno a jsem odměněn hezkým pohledem na jezero. V kempu ještě všichni spí po večerním posezení u jídla a pití. Lidé si u vody užívají pohodovou dovolenou. Potichu si všechno balím a až se probudí, tak zjistí, že je moje místo volné. Tak je to se mnou ve většině kempů. Turisté si o dovolené rádi pospí.

Vyjíždím po břehu jezera směrem Altdorf. Cestou se stavuji v supermarketu udělat nákup. Je to neobvyklé, ale narazil jsem na naštvanou prodavačku. Asi si v noci neužila a je nervózní. Dělám si velkou zásobu jídla. Jedu do hor a nevím

, kde budu muset nocovat. Kousek dále se zastavuji u statku a jsem překvapen, kolik jeho majitel sesbíral zemědělských strojů. Musí to být moc šikovný člověk, když je má všechny hezky opravené.

Vjíždím do města Altdorf a hledám památník Viléma Tella. Již dávno jsem si z novin vystřihl článek o tomto městě a teď se mně to hodí. Věž se sochou nacházím, ale mám problém s fotografování. Svití proti mně slunce a věž je moc velká abych ji v úzké uličce mohl celou vyfotit. Když už najdu rozumné místo, tak si mně do obrazu stoupnou jiní turisté.

Za městem už vím, že od teď budu už jenom stoupat. Můj cíl je překonat Gotthardský průsmyk. O tomto průsmyku se psalo v románě v souvislosti se stavbou železnice. Dělníci zde žili v krutých podmínkách a řádové sestry mnoha zachránily život po úraze. Z počátku je stoupání vleklé a hodně se otepluje. Cestou se obdivuji mnoha hezkým přírodním scenériím, ale nemůžu stále zastavovat a fotit. Jsem moc rád, že jedu po staré cestě a auta jedou po dálnici. Je to prostě pohoda mít cestu pro sebe. U přejezdu horské řeky se zastavuji u vodní elektrárny. Švýcarsko má elektřinu skoro zadarmo, díky horským řekám. Tady v úzkém kaňonu poprvé přichází prudší úsek. Po několika kilometrech se to narovnává a já jsem dojet dvěma cyklistkami. Jsou hezky oblečené a mají dobré kola. Jedna má na zádech přehrávač a malé reprobedničky. Hrají si na cestu a usuzuji, že jsou na tréninku. Pověsil jsem se za ně a zjišťuji, že jsem schopen vydržet v háku. V horském stoupání však rozrážení větru moc nepomůže. Holky občas nastoupí, ale já vždy zareaguji. Jedeme spolu dlouho a já jsem za jejich společnost vděčný. Kdybych jel sám, tak bych vyhledával v okolí zajímavé výhledy a nešlapal bych poctivě. Takto mně cesta rychleji uteče. Myslím si, že už toho mají dnes v nohách dost. Ta jedna je ze mne asi dost psychicky nesvá a přestává šlapat. Kamarádka jí se mnou ujíždí, ale nakonec na ní počká a už jsme se nikdy více neviděli. Mám za sebou pěkný kus cesty a rozhoduji se udělat si před tunelem přestávku. V dálce pozoruji, jak vjíždí auta na semaforech do tunelu. Je to řízeno, aby se uvnitř neudusili. Během mé svačiny projíždějí dvě cykloturistky naložené na těžko jako já. Když vidím jejich tempo, tak si říkám, že jsem rád, že mám přestávku. Tyto holky by mne uštvaly.

Tak a teď musím i já vjet do tunelu. Dávám si raději svítící vestu. Já nemám tunely rád. Vadí mně, jak kolemjedoucí auto dělá hluk a razí vzduch. Je to jako píst ve válci a to mě může snadno srazit na stěnu tunelu. Za tunelem se otvírá ještě mnohem divočejší krajina. Prudká stoupání a na kolejích je vidět i ozubený hřeben aby vlak mohl vyjet na kopec. Tak tady si ti železniční dělníci asi užili. Cesta je samá zatáčka a místy jsou ochranné galerie. Je to lepší než tunel. Mám dobrý pocit, když se můžu při šlapání dívat z okna. Čas pokročil a začali jezdit turisté v autech a motorkáři. To jsou lidé, kteří jedou touto klikatou cestou schválně, aby si užili nádherné přírody. Ten kdo spěchá, jede Gotthardským tunelem. Špatné je, že já nemám sílu jet rychleji než 5 km/hod. Tak se za mnou tvoří kolony vozidel, která mne nemůžou na horské cestě předjet. K tomu jsem se ještě sešel s jednou cyklistkou a cyklistů. On na ní čeká a ona je pomalá jako já. Tak vytváříme malý vláček cyklistů. Zdržujeme všechna auta. Cyklistka klikatí a já nikdy nevím, co udělá. Abych ji předjel, nemám sílu a rychlost. Nic nám, ale nezbývá, musíme šlapat a šlapat. Cíl je na vrcholu a cesta zpět není. Po nějaké době se kaňon rozšiřuje a je tam parkoviště pro zavařená auta. Zastavuji a není to lehké, sklon je takový, že si musím kolo opřít o břicho, aby mně neujelo zpět. To už jsem blízko vrcholu průsmyku. To však netuším a je to hezký pocit, když vjedete na náhorní planinu. Já si myslím, že už mám dnes vyhráno. Byl to však omyl. Zjišťuji, že jsem u města Andermatt a nechávám si od cyklisty poradit cestu, po které mám jet. Jsem však nedůvěřivý a po několika kilometrech zastavuji. Slunce by mně nemělo svítit do tváře. Vytahuji mapu a zjišťuji, že jedu do Itálie. Nebyla by to žádná katastrofa. Uměl bych i tak dojet domů. Otáčím se a potkávám skupinku cyklistů. Jedna cyklistka to nezvládla a lehla na silnici. Naštěstí se jí nic nestalo. Dokonce potkávám cyklistu, který mně špatně poradil. On už také ví, že jel špatně.

Dívám se na vysokou skálu nad městem a vím, že jí musím pokořit. Po boku je vidět jak se vine silnice a koleje horského vlaku. Tam na vrchu někde v dálce je Oberalppass. Už tento pocit znám, když najíždím do horské stěny. Již mnohokráte jsem viděl nad sebou zatáčky až do nebe. Jediné co pomáhá je poctivě šlapat. Občas zastavuji, když slyším jet vláček. Chtěl bych udělat hezkou fotku, ale nemám štěstí na dobré místo s výhledem. Po překonání mnoha zatáček se stoupání zmírní a jedu po dlouhé přímé cestě do sedla. Na závěr přijíždím k horskému jezeru a poslední galerii. V této galerii je veden i vlak. V zimě to zde musí být velmi zajímavé, když celé údolí zafouká sníh. Zde na vrcholu není žádné teplo a musím si obléci dres s dlouhým rukávem. Jsem ve výšce 2046 m.n.m. Těšil jsem se na výhledy do krajiny, ale místo toho jedu horským údolím. Až když začnu klesat mnoha zatáčkami, tak si užiji nádherných výhledů na zasněžené štíty. Dělám často zastávky a užívám si nádherné krajiny. Dokonce jsem měl i přeháňku. Po mokré cestě jedu pomalu.

Po sjezdu si říkám, že bych dnes mohl být brzo v nějakém kempu. Mám na mapě vyhlédnutý jeden na trase, nebo kdyby se zadařilo tak až v městě Chur. Na mé automapě nelze odhadnout, jaké kopce mě čekají. Jen nechápu, proč nevede nějaká cesta podél řeky. To se později dozvím. Najednou se přede mnou začne cesta zvedat a já tomu nemůžu uvěřit. Říkám si, že je to jen nějaké místní stoupání na překonání překážky a cesta zase začne klesat. Jenže nic takového, já stále stoupám. Nekonečně dlouho stoupám a nemůžu tomu uvěřit. Už toho mám dnes dost a blíží se večer. Obloha je stále víc zatažená a já už bych rád tábořil. Za každou křižovatkou si říkám už to skončí. Už tam bude ukazatel do kempu. Dočkal jsem se, ale jsem opět ve výšce nad 1000 metrů. Vždyť to mám dnes další vrchol.

Tak to jsem to dnes s plánováním nezvládl. Přijíždím do kempu a dozvídám se, že stany mají místo dole u sportovní haly WC a sprchy jsou nahoře. Když vidím, jaký kopec musím sjet na tábořiště, tak si myslím, že si ten stan postavím mezi chatky. Volné místo nenacházím a sjíždím ke sportovní hale. Zde je velká travnatá plocha s několika stany. Vyptávám se, jak se dostanu na WC apod. Dostal jsem radu, že se dá projít podzemními garážemi do budovy. Zkouším to a jsem zklamaný jak je to komplikované. Tak velké podzemní garáže jsem nikdy neviděl. Nakonec nacházím WC, ale umývárna zde pro turisty není. Ven z budovy se dostávám hlavním vchodem. Možná zde večer zamykají. Stavím si stan a začíná být hodně zima. Jdu se osprchovat nahoru do kempu. Je to dobrá procházka do kopce. Je stále víc zima a já si až za tmy vařím. Myslím si, že v noci byla teplota kousek nad nulou.

Ujel jsem 121 km.

Fluelen - Altdorf – Andermatt – OberAlppass 2046 m.n.m – Fluelen 1070 m.n.m.

Lucern-2008-den-11

Dnešní den je vyvrcholením mého putování. Dosáhl jsem cíle své cesty a půjdu navštívit místa, o kterých jsem četl v románu. Po propršené noci vstávám do mokrého dne a přeji si, aby nepršelo. Jsem trošku omámený. Místo které jsem dostal k táboření je porosteno rostlinou která posečená a zapařená v dešti vydává omamující vůni. Nevím co to je, ale připadám si jako feťák. Jsem za to místo přesto rám. Mám blízko na umyvárnu a je to lepší než včera když jsem měl na umyvárnu hodně daleko. Balím mokrý stan a jsem připraven vyrazit za poznáním města.

Město má hodně starobylých památek, kostely, hrad a dřevěný most. Napřed se procházím starou přístavní částí města a pak jedu na kopec do nemocnice. Jedu na jistotu. Včera mně hodná paní recepční dala plán města a ukázala kde je nemocnice. Já jsem očekával nějaké historické budovy a ono to jsou moderní prosklené paneláky. Jedná se o velkou nemocnici pro celý okres. Projíždím vrátnicí a začínám v areálu hledat staré budovy a kostel. Areál je velký a mají zde i ochranku. Ti si mě, ale nevšímají. Všude je velké rušno. Nemocnice se za provozu přestavuje. Nakonec přijíždím na kopec ke kostelu. Zde nacházím první vzpomínku na hrdinku románu. Snažím se rozhlédnout do okolí, tak jak bylo popisováno v románu a ono to nejde. Všechen výhled kazí budovy a pokud je vidět tak moderní výstavba z města. V románu se psalo, že je vidět krásné jezero. Já zjišťuji, že jsem schopen uvidět dokonce dvě jezera. Je to podle toho jak se na vrcholu otočím. Je třeba vzít v úvahu, že před více jak sto lety zde byly úplně jiné stromy a budovy. Čekal jsem, že zde najdu nějaké muzeum a ono nic. Možná je něco v kostelíčku. Nikde v
okolí není člověk, kterého bych se zeptal a tak sjíždím k centrálnímu hřbitovu. Ten je poblíž druhého jezera. Je to honosný hřbitov. Něco jako vyzdobená zahrada. Na takové věci se dnes už nedbá.

Po prohlídce nemocnice přijíždím na místo, kde jsem se včera ptal na cestu. Teď už, ale vím, jak mám jet. Jedu zpět do centra města a zajímám se o přístav a vlakové nádraží. Nádraží je velká stavba a venku mají i parkoviště pro kola se speciálními stojany. Na cestě je vidět jak mysleli na cyklodopravu ve městě a vyznačili červené pruhy pro cyklisty. Vše je podřízeno dopravě na nádraží a do přístavu. Vedle nádraží jdu navštívit informace. Je to velká místnost s lidmi, kteří poskytují informace o městě a okolí. Asi i o zajištění ubytování. Před každým místem je dlouhá řada a já raději odcházím. Zde nemají čas na moje dotazy o historii. Zde se řeší hlavně obrat peněz do ubytování.

Tak a je čas opustit město. Musím navštívit další místa, o kterých jsem četl. Dalším místem je Meggen. Rodiště hrdinky románu. Asi jsem nešikovný, ale nenašel jsem žádnou zmínku o jejím pobytu. Vydávám se dále po břehu jezera a kupuji si v malém obchodě mapu Švýcarska a jídlo. Já mám velmi starou mapu a nejsou na ní už pravdivé informace. Protože už mám hlad, tak si dělám na břehu jezera přestávku a představuji si to, co bylo popsáno v románu. Dívám se na velkou vodní plochu ohraničenou horskými masivy Alp. Je jen škoda, že mám zatažené počasí a nevidím nic tak moc krásného jak bylo popsáno v knížce. Přesto moje fantasie pracuje naplno. Myslím si, že jsem dosáhl uspokojení na své cestě. Sedět na místě, o kterém jsem četl. Po svačině se dále vydávám po břehu jezera do Ingenbohl.

Cesta je hodně rušná. Je to tím, že zde není jiná možnost dopravy. Když přijíždím na okraj města tak odhaduji kde to asi může být. Viděl jsem obrázek místa a snažím se nalézt kopec s budovami, které by vyhovovaly popisu. Nakonec to nacházím a šlapu do prudkého kopce podél kostelíčka, do kterého chodili na mši. Jen o kousek výše vjíždím do areálu kláštera. Jsem trošku zmaten. Jsou zde zase moderní budovy a až na konci nacházím staré budovy které jsem jíž viděl na obrázku. Jdu na informace do moderní budovy. Informace složí i jako muzeum. Paní říkám, za jakým účelem jsem přijel a jestli můžu vidět matku představenou. Ona odpoví, že mám smůlu. Je právě odjetá mimo areál. Tak zde nechávám pohlednice z našich významných poutních míst a dopis, který jsem narychlo napsal. Vše je uloženo do obálky a snad to bude doručeno. Prohlížím si památky a upoutává mě graf, který vyjadřuje, kde všude na světě sestry slouží. Já zde vidí místa z mého okolí. Například Kroměříž. Je hezké když člověk tak daleko od domova vidí jména míst, která dobře zná. Najednou cítíte, že ten svět není až tak velký. Když si teď představím, že jsem sem jel po pěkných cestách deset dnů a oni k nám chodili pešky, tak je to neuvěřitelné. Na závěr si kupuji knížku a pohlednice. Opouštím informace a potuluji se v areálu. Ještě si dělám přestávku v kapličce, která je věnována památce sestře zakladatelce. Vidím zde jeptišky důchodkyně, ale i mladé jeptišky, které se starají o mládež z celého světa. O děti je dobře postaráno. Mají zde hezké hřiště s výhledem na hory. Moderní budovy jsou v rekonstrukci. Tak a už musím jet dále, abych našel nějaký nocleh.

Sjíždím městem dolů na hlavní cestu podél jezera. Cyklotrasa je často řešena bílými pruhy na cestě. Je to dáno tím, že není místo na vybudování chodníku pro chodce a cyklisty. Skála je moc blízko jezera a místy se musí jet i tunely a zastřešenými portály. Paní na informacích mě doporučovala jet lodí. Jízda po cestě je moc nebezpečná. Prý to zde tak cyklisté dělají. Nakonec jsem to přežil a našel jsem si u cesty kempink. Je to budova ve svahu a dole u jezera je základna pro jízdu na prkně. Ostatně prkna jsou všude. Kempink je ohrazen malým plotem a boční branka nemá ani zámek. Zde se nekrade. Všechen materiál je volně uložen a já si kousek od branky stavím stan. Poblíž jsou kluci s motorků a nesmyslně startují motor. Motor se startuje tlačítkem a motorka má dokonce i zpátečku. Vyšlo slunce a já se vydávám okoupat na umyvárnu a chci si oprat nějaké šaty. Zde však na mě čeká šok. Po dlouhé době zase vidím, že se za sprchování platí žetony. Tak si kupuji žeton a jdu se osprchovat. Abych měl teplou vodu na praní, tak si beru věci do sprchy a při koupání peru pod tekoucí vodou. Mám na to časový limit. Musím se namydlit a opláchnout. Uplatňuji metodu praní, kdy máte šaty na sobě a mydlíte se. Tak se okoupete i operete. Mohl jsem tušit, že majitel je vydřiduch. Už nápis na pokladně to naznačuje. Ten kdo bude platit kartou bude mít k ceně ubytováni připočtenu částku za kartu. Prostě trest za moderní bankovnictví. On má rád peníze do ruky. Kdo ví, kolik toho přizná na daních. Už od pohledu mně ten člověk nesedí. Po koupeli si jdu šaty pověsit na provázek, který jsem si uvázal. Snažím se prosušit navlhlý spací pytel i mokrý stan. U jezera je moc dobře a lidé pozorují západ slunce. Pro mne to není dobré, já ještě suším oprané věci. Mám pocit, že zde spolu všichni kamarádí. Je to dáno tím, že jsou vyznavači stejného sportu. Nabíjím si obě baterie do fotoaparátu. Našel jsem volnou elektrickou zásuvku mezi karavany. Nabíječku prostě nechávám volně ležet. Zde se neztratí.

Ujel jsem 66 km.

Lucern – Meggen – Ingenbohl – Fluelen

Lucern-2008-den-10

Když jsem ráno vstal, tak jsem se šel první podívat jaké škody nadělal bobr. Kůru na stromě začal loupat a myslím si, že by dokázal zničit i mé kolo. Naštěstí jsem ho v noci zahnal do vody.

Dnes mám před sebou nejtěžší den z pohledu navigace. Chci dojet do Lucernu tak abych se vyhnul Zurich. Cítím jak je těžké počasí. Dusno a chladný vzduch. Nevím jak se obléci abych se nezapotil. Na turistické mapě jsem si našel nějakou dálkovou cyklotrasu podél Rýna a pak přímo dolů. Zkouším tímto směrem vyjet a přejíždím řeku. Když vidím, že budu objíždět vesnici přes velký kopec tak se vracím zpět. Rozhoduji se pro trasu směrem k Zurich. Udělal jsem si fotku kostela pod kopcem a za chvíli jsem na kopci výš než tento kostel. Teď už je jasné, že obě varianty byly kopcovité a otázkou která byla snadnější z pohledu orientace. Projíždím horskými statky a pomalu sjíždím do údolí. Přijíždím do Rorbasu. Tady je už na cestách velmi rušno a je jasné, že musím jet po vedlejších cestách. Znovu jedu do velkého kopce. Cesta je hodně členitá a někdo vyznačil nebezpečné zatáčky CD-ROM které přibil na stromy. Je to obyčejná vedlejší cesta, ale provoz je tu hrozný. Nejhorší jsou nákladní auta, která se rozjedou a nechtějí kvůli mně zpomalit. Dostávám se do Bulach.

Město Bulach je snad předměstí Zurich a vládne zde čilý ruch. Já se chci velkému městu vyhnout a radím se s policisty. Když jsem jim ukázal, kam chci jet, tak řekli, že to není možné. Tím směrem nevede žádná rozumná cesta. Až jeden policista si vzpomněl, že kolem letiště v Zurich vede cyklotrasa lesem. Neuměl to vysvětlit, ale dal mně radu, že až budou nade mnou létat letadla, tak se mám dát tím směrem a nějak projedu. Chvíli jsem bloudil kolem města a nakonec jsem našel les i letiště a cyklotrasu. Lituji lidi, kteří v této oblasti bydlí. Každou minutu startovalo nebo přistávalo letadlo a dělalo hrozný hluk. Projel jsem kousek za plotem letiště do malé vesnice. Již s příjezdem do vesnice začalo lehce pršet. Využil jsem toho a pod stromem jsem si udělal obědovou přestávku.

Déšť přestal a jen lehce mrholilo. Já musím jet za každého počasí, abych se dostal do cíle. Jen nerad jezdím v pláštěnce. Naštěstí se dalo jet v bundě. Dále jsem vymýšlel trasu jak se vyhnout velkému městu a znovu jsem musel přejet přes hřeben. Ve stoupání byla vesnice s hradem a na vrcholu bylo naučné místo pro hvězdáře. Sjel jsem do údolí a ve městě Watt jsem měl zase problémy jak najít vhodnou cestu a přitom překonat soustavu silnic a železnici. Nakonec se to podařilo a šlapal jsem do hodně dlouhého kopce. Ani jsem nevěděl, kam přijedu. Už jsem jel pokus omyl, jen za každou cenu objet Zurich. Dále jsem přijel do Dietikon a Widen. Znovu jsem vyjel na kopec a pak už mě čekal první nádherný pohled na Alpy. V dálce se tyčily horské velikány a já jsem věděl, že jsem na dobré cestě k cíli.

V údolí jsem nabral směr k jezeru po hlavní silnici. Bylo odpoledne a ruch na cestě byl únosný. Já už jsem stejně neměl na vybranou, když jsem chtěl dojet do cíle. Konečně jsem mohl jet rychle a stále lehce klesat. Obloha se nade mnou zatahovala a v Gisikon začalo pršet. Já jsem se už, ale neměl čas schovávat a musel jsem jet. U mostu přes řeku jsem potkal cyklistku a ta mně poradila, jak se dostanu do Lucernu. Na cestě byl hrozný provoz. Jedna cesta byla dálnice a druhá hlavní cesta. Byl jsem jí moc vděčný za radu. Já bych tu cyklotrasu podél řeky a po správném břehu nenašel. Navíc pršelo a byl jsem unavený. V takové chvíli se dělá nejvíce orientačních chyb.

Jel jsem po šotolině podél řeky a věděl jsem, že musím jet opatrně, abych v písku nespadl. S naloženým kolem se po takovém podkladě jede špatně. Zde jsem poprvé viděl podél cyklotrasy stezku pro koně. Je to rozumné. Kopyta koní dokážou zničit lesní cestu k nepoužití. Po několika kilometrech podél řeky se cyklotrasa změnila na asfaltovou cestu. To byl dobrý signál, že se blížím k městu. Na tomto úseku jsem dohnal další cyklistku a já jsem jí vždy trošku ujel, ale když jsem zastavil v lese fotografovat dřevěného medvěda, tak mě dohnala a jeli jsme spolu. Zkusili jsme si vykládat. Já jsem chtěl hlavně poradit, jak najdu kemp. Nakonec jsme se rozloučili a já jsem vjel do města. Přestalo pršet a jen zem byla místy mokrá. Jel jsem po nábřeží a na jednom mostě jsem zastavil paní a ta mně poradila, jak mám projet město, abych našel kemp. To jsem netušil, že zítra tímto místem budu projíždět ještě jednou. Pak už následovaly jen historické památky a bylo škoda, že bylo zataženo a nemohl jsem udělat hezké fotky.

Ve středu města jsem se zdržel jen chvíli a jel jsem do kempu. Musel jsem jet po hlavní ulici, na které byly nakreslené na cestě pruhy pro cyklisty. Míjel jsem hotely a herny. Venku stál vždy lokaj s bílými rukavičkami a čekal, až přijedou vzácní hosté, aby jim otevřel dveře od auta. Prostě honosný svět, který známe jen z filmů ze zahraničí. Zato já jsem jel do kempu se svým stanem. Moc mě mrzelo, že jsem nemohl jet po nábřeží jezera, ale všude byl zákaz vjezdu cyklistů.

V kempu to fungovalo tak, že paní vždy přijala návštěvníka a pak ho šla zavést na místo, kde si může postavit stan. Tím se to čekání hrozně natahovalo. Když jsem přišel na řadu a řekl jsem jí, že Lucern je mým cílem a co hledám, tak byla moc ochotná a darovala mně mapu města a ukázala kde jsou místa která hledám. Bylo vidět, že je moc potěšená, že přijel někdo kdo ví co hledá v jejich městě. Na přání mně našla místo blízko WC a umývárny. Byl večer a já jsem chtěl ráno brzo vyrazit do města. Navíc to stále vypadalo na déšť a umývárna je ideální místo kam se schovat když stan nestačí.

Večer jsem si zašel na nábřeží jezera a užíval jsem si nádherného pohledu na osvětlené město a přijíždějící lodě. Nad tím vším se v dálce tyčily horské štíty Alp a převalovaly se těžké mraky. Konečně jsem byl v cíli a vše to jen kazilo mokré počasí.

Když se zamyslím nad dnešní trasou, tak nevím jak ji vyhodnotit. Jel jsem velmi složitě a podruhé bych to stejně nezajel. Překonal jsem několik horských hřebenů s velmi prudkými stoupáním. Myslím si, že jsem zvolil nejkratší trasu na kilometry, ale s velkou dřinou v kopcích. Pokud bych zvolil trasu podél Rýna do Aare, tak nevím jak bych jel. Předpokládám, že tam cyklotrasa není. Bylo tam jen složité značení jako od vodopádů. Určitě bych si nadjel kolem hor. Je možné, že bych si to vynahradil rychlou jízdou podél řeky. Možná by nebyla ani špatná varianta vjet do Zurich a nechat se vést podél jezera. Snad tam mají cyklotrasu. Na tyto otázky už nikdy nebudu znát odpověď.

Ujel jsem 112 km.

Rudlingen – Rorbas –Bulach – letište Zurich – Watt – Weiningen – Dietikon – Unterlunkhofen –Althausern – Root – Lucern

Lucern-2008-den-09

Dnešní den dosáhnu prvních výsledků. Jen kousek to mám k pomyslnému prameni Dunaje a také se dostanu k vodopádům na Rýnu. Napřed, ale musím posnídat a sbalit. Většina mých sousedů ještě spí. Vyjíždím z kempu a musím se kousek vrátit. Kemp je za kolejemi a já nevím, jestli se zde nedá někde vymyslet zkratka. Raději jedu po cyklotrase. Po krátké cestě přijíždím do zámecké zahrady v Donaueschingen. Je zde velmi rušno. Koná se zde soutěž psů. Lidé vodí různě velké potvory na vodítku. Je to neuvěřitelné co může byt domácí miláček. Jsou to opravdoví nadšenci. Přijeli auty s karavany nebo jen se stany. Všechny je opatrně objíždím, abych od nějaké obludy neutrpěl. Do zámeckého parku s kolem nesmím a tak jedu přes město. Zde je, ale brána do zahrady uzamčena. Ještě s několika Maďary jdu do zahrady po malých schůdcích. Fotografuji si zdroj Dunaje. Je to místo pro turisty. Opravdový pramen je hodně dál v lesích.

Po návštěvě pramene jedu k informacím. Už to zde znám z mé dřívější cesty. Je však neděle a příliš brzo na to aby zde někdo pracoval. Dokonce i obchůdky ve středu města jsou zavřené. Žádné nové informace jsem nezískal a vydávám se ven z města. Tento úsek už trošku znám. Mým cílem je dostat se do Švýcarska po cestách s nejmenším provozem. Nacházím si místní cyklotrasu, abych se dostal za město.

Jedu za město Hufingen. Na křižovatce v polích zastavuji a studuji mapu, jak bych měl co nejlépe jet. Také řeším jak se obléci. Vítr je chladný, ale slunce hřeje. Když tak přemýšlím tak ke mně přijede holka s pánem. Ptají se kam jedu a brzo zjišťujeme, že máme stejný směr. Já mám obavy z dopravy a oni říkají, že mám jet s nimi. Mám ze společné cesty obavy. Jsem hodně těžce naložen. Oni mají silniční kola s batohy jen na zadním kole. Obhlížím jejich trojtalíře. Ten nejmenší je až moc malý. Brzo jsem však pochopil, proč ho vozí. Paní je Švýcarka a má na kole i povinnou známku z pojišťovny. Teoreticky bych si ji měl také koupit. Ona říká, že mě provede tak abych ji nepotřeboval. Do Švýcarska má EU stále hraniční přechody a celníci jsou přísní. Na Internetu jsem četl, že známku prodávají na hraničním přechodě a ten kdo ji ve vnitrozemí nemá, zaplatí pokutu 40E. Já už jsem byl ve Švýcarsku a projel jsem tam po cyklotrase. Tak nevím jak to je.

Vyjíždíme a hledáme společné tempo. Oni by mě brzo uštvali. Jedeme vesničkami a občas nahlížejí do mapy nebo se ptají místních jak jet. Bylo tam něco napsáno na ceduli a oni se tomu snaží vyhnout. Obdivuji, jak jedou odvážně na silničních pláštích po šotolinách a kamení a nebojí se, že píchnou. Bude to tím, že mají kvalitní pláště Schwalbe, jako já. Dostáváme se na kopec a následuje sjezd. Je to hodně serpentin a oni na mě dole čekají. Jedeme v silném větru a já si musím dávat pozor, aby mě to nesfouklo. Také stále nevím jak se obléci abych se nepotil nebo netrpěl od studeného větru. Brzo se dostáváme z cest na lesní cyklotrasy a místní komunikace. Jedou asi na jistotu. Je to krásná krajina s hrozně prudkými kopci. Jsou tak dlouhé do 500 m. Jedu na nejlehčí převod a opravdu dřu. Teď už vím, proč mají na silničkách takové převody. Jsem rád, když si na vrcholku můžu zastavit a napít se. Tak se to několikrát opakuje. Už si říkám, jestli by mně nebylo lepší jet samotnému. Vůbec nevím kama jedeme. Nakonec zastavujeme v nějakém městečku na křižovatce a oni říkají, že jdou na oběd. V Německu se lacino nají. Já mam jet kousek rovno a pak na kopec. Je to obyčejná cesta a přehoupnu se do Švýcarska.

Cestu jsem snadno našel a začíná opět drsné stoupání. Cesta se táhne kolem samot s pasoucími se krávami. Zjišťuji, že krávy nejsou stále dost fialové a já musím dál šlapat na hřeben, abych překonal hranice. Konečně nacházím hraniční ceduli. Před sebou mám krásný výhled a vidím, co ještě musím překonat. Bude to nádherná fuška. Drobné kopce a serpentiny. Není zde žádný provoz. Závora je zvednutá a celnice je prázdná. Tak rychle z kopečka dolů. Je to asi komunikace pro zemědělce.

A jsem v prvním švýcarském městě. Na náměstí se zastavuji u kašny s vodou a dávám se do řeči s cyklistou. Je zde nádherný okruh pro cyklisty a vede až k vodopádům, ale pro moje naložené kolo je nevhodný. Pán si tento okruh dává vždy v neděli. Já sjíždím za město a v závětří si otvírám sardinky. Už mám velký hlad. Můj původní plán byl obědvat u vodopádů, ale to jsem netušil, jak to bude náročné. Dá se říct, že mám zpoždění proti dnešnímu plánu. Už tuším, kam půjdu dnes spát. Trošku mám z Internetu v hlavě zapamatované kempy.

Směrem do Schaffhausen se musím vydat po hlavní silnici. Občas vede kolem pomocná zemědělská cesta. Využívám všechno, abych se nepletl na cestě. Je zde i cyklotrasa, ale já vidím, kam všude by mě zatáhla a já chci rychle dojet do města. Netoužím po poznávacím výletě. Zvládám to dobře a asi po hodině přijíždím do města. Informační značky ukazují směr k vodopádu. Nechávám se vést a na jednom místě přejíždím mezi domy cestu a vidím úžasnou věc. Vodopád se přímo pode mnou propadá do údolí.

Pomalu sjíždím do hlubokého údolí a při každé příležitosti najíždím na krajnici, abych si užil nádherného výhledu na vodopád. Když dojedu dole tak na mě čeká věc, kterou nemám rád. Je tu parkoviště a hodně turistů. Je opravdu krásný slunečný den. Páry vody se třpytí nad řekou. To snad nepůjde ani vyfotografovat. Tlačím se i s kolem přes davy lidí. Celé skupinky se někam hrnou. Nakupuji si pohlednice a jdu blíže k vodopádu. Rozhodnu se opustit kolo a stoupám na útes. Dole v divoké vodě chytají rybáři ryby a nad nimi je mlýnské kolo. Ten mlýn si na nedostatek vody nemůže stěžovat. Stále fotím a vracím se zpět. Je tu tak nádherně, jen kdyby zde nebyli lidé. Jak rád bych tu sám poseděl a posvačil. Vracím se zpět na kopec. Je to opravdu prudké stoupání a já často zastavuji, abych se díval. Dokonce nacházím vyhlídku s lavičkou a dělám si přestávku. Tu krásu kterou vnímám nedokážu popsat. Mám štěstí na nádherné počasí. Už teď vím, že fotky si tuto informaci neuchovají.

Po přestávce jedu do města a snažím se jet tak abych se zkratkou dostal k hradu nad vodopádem. Dostat se tam dá po železničním mostě. Zvolím si jednu stranu a jedu. Je to koridor mezi vysokými zábradlími. Až jsem na konci, tak zjišťuji, že je zde vysoké schodiště dolů a tam se pokračuje do tunelu. Musím se vrátit a jet druhým koridorem. Teď už je to dobré. Zde jezdí invalidé na vozíku a maminky s kočárky. Po překonání mostu mám před sebou prudký kopec lesem a jsem na hradním nádvoří. Do hradu kola nesmí. Prohlížím si cykloturistickou mapu Švýcarska. Vidím trasu po které bych mohl zítra jet. Trasu podél Rýnu nevidím tak jak bych si představoval. Je tu velmi hluboké údolí a cesta vede vesnicemi.

Už jsem z těch davů turistů unaven a odjíždím od hradu přes velké parkoviště. Myslím si, že jsem navštívil největší atrakci v zemi. Teď dochází k prvnímu seznámení s cykloznačením. Oni značí nejbližší vesnici a já nemám takovou podrobnou mapu, abych mohl sledovat kam jedu. Dokonce omylem sjedu k Rýnu a na hraniční přechod do Německa. Nazpět si vyšlapu několik serpentin a ve vesnici nacházím správnou cestu. Jedu po vedlejších cestičkách. Po trošce kličkování přijíždím do kempu.

Platím paní kartou a nezkontroluji si částku. Platba naštěstí neprojde. Paní vola majitele a ten zjišťuje, že se mně paní snažila nechat zaplatit za předchozího zákazníka. Asi bych se hodně prohnul. Bylo to velké číslo. Asi zde bydlel několik dnů s autem. Nakonec to vyřešíme a důchodce. Snad tatínek. Mě vede dále do kempu ukázat místo, kde si můžu postavit stan, abych nepřekážel karavanům. Ukazuje mně směr, kam mám jet. Tak daleko se mu nechce ani jít. Já tam jedu a opírám si kolo o strom. Jdu zjistit kde je umývárna a WC. Musím se zeptat a zjišťuji, že je to moc daleko. To by byla kilometrová procházka. Vracím se a beru si kolo na úroveň karavanů. Stavím si stan v místě kde se spouští čluny na řeku. Naproti mně má skupinka děvčat velký stan. Jdu zjistit, jestli by mně nabyli baterii do fotoaparátu. Nemají však elektřinu a zkouším to u dalšího karavanu. Mám štěstí a paní slíbí nabytí. V kempu je zábavné odpoledne. Hraje hudba a probíhají zábavné akce. Kempem procházejí klauni. Tak se stane, že si na baterii počkám. Zatím jsem si uvařil konzervu a chystám se jít spát. Od stanu mám krásný výhled na řeku.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probouzí mě hrozný rachot. Jako by někdo něco lámal. Vylézám ze spacáku a svítím za stan. Mám tam přimčené kolo u stromu. A už to vidím, velký bobr láme kůru ze stromu. Svítím na něj silným modrým světlem a jemu se nechce vůbec jít pryč. Já mám strach o kolo. Nakonec odchází a skáče do řeky. Nevím, jestli v takovém překvapení nemohl na mě zaútočit.

Ujel jsem 89 km.
Pfohren – Donaueschingen - Hufingen – nějaké rezervace – Švýcarsko – Schaffhausen – Neuhausen – Elikon – Rudlingen

Lucern-2008-den-08

Budím se brzy ráno, abych se vyhnul tlačenici u WC. Přesto už někteří starší turisté vstali. Oni už nemůžou dlouho spát. Před domem stojí podomácky udělaný vozík za kolo. Fotografuji masivní náboj. Ten je na doživotí. Je chladné ráno a já věřím, že se počasí polepší.

Vyjíždím do historického města Riedlingen. Je to kousek ani se nezahřeji. Pamatuji si, že před městem tábořili potulní Romové, dnes zde nejsou. Oni mají Mercedesy a karavany. Vznikne tak velká osada z novodobých maringotek. Nakonec je dnes nacházím u jiného města. Projíždím historickým středem města a obdivuji pana pošťáka, jak elegantně rozváží denní tisk na žlutém kole. Přesto, že mám zásobu jídla se rozhoduji navštívit
malý supermarket. Chviličku jezdím uličkami, než jej najdu. Je to těžké vzpomínání. Kupuji si jídlo bez pečiva. Pečivo si koupím v pekařství. Tak krásně to tam voní. Já bych klidně mohl znovu posnídat.

Vyjíždím z města po stejné cyklotrase, po které jsem již jel dříve. Ona je špatně značená a já věřím, že cestu najdu. Mýlím se, a musím se zeptat paní před domem. Říká, že je to blbě značené a ukazuje mně směr kam se mám dostat. Po chvilce poznávám místa, kterými jsem už jel a mám dobrou náladu, že to zvládnu. Myslím si, že jsem měl dnes zkusit jinou cyklotrasu po druhém břehu. Stejně jsme se sešli. Ujíždím krásnou rovnou krajinou. Asfaltové cesty střídají šotolinové úseky. Musím si dávat pozor, abych to nerozjel a pak neměl s přejezdem na šotolinu nebo do ostré zatáčky problémy. Oni řeší zatáčky do pravého úhlu. Tam se může naložený cyklista lehce vyválet. U řeky se připravují vodáci a já pozoruji práci instruktora. Prostě jim dává kázání, co nesmí dělat. Už se udělalo vedro a já jedu nalehko.

Konečně přijíždím do města Sigmaringen. Je to srandovní situace. Já jsem jel poctivě po cyklotrase a předjel jsem strejdu na kole. On jel po cestách které zná a potkali jsme se ve městě ve stejnou dobu. Přitom já jsem jel mnohem rychleji. Zde je krásně vidět jak je putování po cyklotrase delší. U hradu stojí starodávný autobus a je to moc hezké s hradem na pozadí. Hrad je nad řekou a místo je to opravdu romantické. Bylo romantické, teď je zde velký most a rušná automobilová doprava. Jak zde muselo být kdysi krásně? Procházím se městem, abych si koupil pohlednice. Na ulicích stojí stánky a prodává se zde domácí jídlo. Je to velmi lákavé, ale já mám jídlo v tašce.

Za městem se jede několik kilometrů po rovině a pak se krajina zúží k řece a pojede se úzkým kaňonem. Tuto trasu pojedu poprvé. Naposledy jsem to objel po cestě. Dnes si užiji krásné přírody. O tomto úseku se psalo i v Cykloturistice. Také se psalo o špatném značení. To už, ale mám vyzkoušené. Cestička se vine po břehu a některá místa jsou opravdu úzká. Jsou zde do skály vytesané cesty a občas i krátké tunely. Podklad je ze šotoliny. V jednom úsek use sjíždím se dvěma kluky. Jeden má za kolem připojený vozíček. Od prvního okamžiku mně jsou nesympatičtí. Jeli pomalu a tak jsem je předjel. To jsem, ale neměl dělat. Oni to pojali jako výzvu k souboji. Já nemám zájem nějak soupeřit. Mám těžké kolo a špatně se na tomto podkladě řídí. Občas fotografuji a oni mně předjeli. Začali přede mnou různě kličkovat a narušovat moje tempo. Nakonec raději zastavuji a fotím. Když vyjedu a po chviličce je doháním, tak ten s vozíčkem leží převrácený na zemi. Neslušná jízda se mu nevyplatila. Přeji mu odřeniny, aby dostal rozum. Tak a mám od chuligánů pokoj.

Vjíždím do další části nádherného údolí. Vysoko na skále je hrad a já se zastavuji a užívám si nádherného pohledu. Tak jak jsem jel se kolem mě udělala skupinka cyklistů, kteří si jeli vlastním tempem, ale také zastavovali. Nakonec z toho bylo nekonečné předjíždění. Já jsem byl lepší do kopců, ale pomalejší ve sjezdech. Tak jsme se na několika kilometrech stále předjížděli. Údolí měří asi 40 km. Po cestě se to dá objet mnohem kratší cestou.

Vyjíždím z údolí a vím, že v dálce je můj první cíl. Pramen Dunaje. Spát budu, ale kousek od něj. Po trase nalézám kempink, o kterém jsem nevěděl. Chvíli zvažuji, jestli bych tu nezůstal. V klidu bych pojedl a vyspal se. Nakonec vítězí myšlenka, že musím dojet co nejdál. Vím, že pojedu po rovině a také umím cestu do kempu. Jedu mezi poli kde probíhají žně. Vítr nese horký prach a stébla přes cestu. Špatně se to dýchá. Na jednom místě se projíždí zastřešeným dřevěným mostem a na konci když se vyjíždí na světlo je vidět kříž. Je to velmi působivé. Most nemá okna a je v něm šero. Také jsem poznal nádraží, kde cyklisté musí vyjet na vysoký nadchod a překonat kolejiště. Když jsem zde jel poprvé, tak jsem nevěřil, že něco takového může být. Na některých úsecích je položený nový asfalt.

Když mám do kempu asi 15 km, tak se rozhoduji, že pojedu rychleji po asfaltových cestách. Našel jsem si na mapě nejbližší cestu. Měl bych tam být brzo. Jenže potkávám cykloturistu a bavíme se o tom, kam jedeme. Když zjistí kam jedu, tak vymyslí zkratku. Bylo to ještě lepší řešení než moje. On znal různé cestičky, bylo to dobré nechat se někým táhnout. Dovedl mě až k závoře do kempu. Trošku jsme pokecali a rozloučili se. Tentokráte jsem pomoc nepotřeboval, ale bylo to příjemné. V kempu to znám. Naposledy jsem tu měnil píchlou gumu.

Ujel jsem 132 km. Po silnici by to bylo mnohem kratší. Zato jsem si užil romantiky a každému cykloturistovi tento úsek doporučuji.

Před Riedlingen – Sigmaringen – beuron - Tuttlingen – před Donaueschingen

Lucern-2008-den-07

Prší, tak to dnes nezačínáme dobře. Přesto si vařím snídani a balím věci. Déšť ustává a já věřím, že to bude dobré. Od Marka dostávám SMS, že má být deštivé počasí. Jdu na recepci, ale je zamčeno. To znamená, že z tohoto kempu nebudu mít razítko v knížce. Nevadí, vydávám se do města a jdu nakupovat do supermarketu. Dnes je pátek a musím naplnit přední tašky jídlem na dva dny. Před obchodem je manželský pár s dítětem na přívěsném vozíčku. Dávám jim informace, kde je dobré jet aby neměli problémy s průjezdem podél Dunaje. Oni jedou do Vídně.

Nakupuji si i krabici s kukuřičnými lupínky. Je to náhrada za chleba. Nevýhodou je, že se to prodává ve velkém balení a já to musím rozdělit na dvě. Byl jsem, ale mile překvapen. V krabici jsou dva igelitové sáčky s kukuřicí. To mně ulehčí balení. Teď jen lehce propíchnu sáčky, aby ušel vzduch. Jsem, ale nešikovný a jeden sáček vybuchuje a kolem mne jsou po zemi lupínky. Raději mizím, před chvílí tu pán uklízel.

Měl bych jet po cyklotrase, ale dozvěděl jsem se, že vede lesem a je tam teď po dešti mokro. Proto volím variantu jízdy podél hlavní silnice. Oni zde mají stejně cyklostezky a tak neriskuji. Po několika kilometrech se stejně moje cesta napojila na cyklotrasu. Tak jsem to zvládl dobře. Ve městě Lauingen dělám fotky věže.

Teď už se cyklotrasa vydala do lužních lesů. Já některé úseky poznávám z mého dřívějšího putování. Na jednom pěkném odpočívadle zastavuji a dělám si obědovou přestávku. O kousek dál je v lese místo, kde jsem poprvé nevěděl jak jet, teď odbočuji na jistotu. Stále je tu v lese na stromě upevněna deska s jídelníčkem z nedaleké restaurace. Je vidět, že se snaží získat cyklisty, kteří jedou po trase.

Jedu dlouho lesy a přichází místo kde jsem naposledy udělal chybu. Dnes jsem zase přehlédl zarostenou značku a projel rovně. U nadjezdu zastavuji a říkám si, že to tu znám a musím zvolit dobrou cestu. Zase jsem neuhodl a už jsem ve městě s krásným hradem. Teď už vím kam se mám vrátit. Až tu pojedu potřetí, tak chybu neudělám. Vracím se a značku v keři nacházím. Podjíždím nadjezd a jedu dál. Přichází déšť a já spěchám pod nejbližší most. Jaké to překvapení. Pod mostem se schovávají moji čeští přátelé. Holky do sebe tlačí Majku a já je fotografuji. Naoplátku udělají i oni mně fotku. Déšť ustává a já vyjíždím. Jsem rychlejší a od této chvíle jsme se už nikdy nesetkali.

Cyklotrasa se přiblížila k Dunaji a stále jedu po břehu. Já to mám tak rád když vidím řeku. Mám jistotu, že jedu správně. Potkávám jen málo cyklistů. Asi je odradilo deštivé počasí. Jedou jen ti, kteří musí jet jako já. Cesta do Ulm je nekonečná, stále jedu a jedu. Konečně jsem ve městě. Musím jet opatrně, abych neudělal chybu. Ve velkých městech se snadno ztratí cykloznačka. Konečně jsem na náměstí. Je zde nejvyšší kostelní věž na světě 161 m. Parkuji kolo na parkovišti pro kola. Je jich zde hodně. Je vidět, že město pochopilo, co cyklodoprava potřebuje. Nahlížím do veřejných WC. Je zde velký turniket, aby nikdo bez placení neprošel. Vybírají 0.5 E. to je v této chvíli asi 12 Kč. Na náměstí se snažím vyfotit věž, ale je tak velká, že jí celou do objektivu nedostanu. Lepší je si koupit pohlednice. Češi slíbili, že sem přijedou, ale mají zpoždění. Vyrážím dál.

Za městem nacházím úplně nově značené cyklotrasy. Krásné velké cedule na kterých je napsáno cílové místo i číslo trasy, některé mají uvedenu i vzdálenost v kilometrech. Tak to mám rád. Mám všechny informace a můžu bezstarostně jet. Krajina začíná být kopcovitá a cykloturista někdy jede zbytečné kopce. Já zde některé úseky poznávám a vzpomínám si na paní ze Švýcarska, s kterou jsem zde již jel. Šlapali jsme velké kopce a opět je sjížděli. Ono to s naloženým kolem naštve. Kdybych měl podrobnou mapu, tak si to můžu zkracovat.

Dnes už jen musím nalézt kempink. Našel jsem si ho na Internetu. Ve městě Munderkingen se rozhoduji, že si to zkrátím. Blíží se večer a je stále počasí na déšť. Už kdysi jsem zde bloudil a některé úseky poznávám. Jedu hodně rychle abych byl brzo na místě. Krajina je kopcovitá a já musím hodně hledat podle mapy. Některé úseky jsem si opravdu zkrátil. Cyklotrasa vede turisty do města a zase ven. Je to pochopitelné. Cykloturistika je poznávací činnost. Nakonec musím najet na hlavní cestu. Je zde velký provoz a mírně prší. Oblékám si svítivou vestu, aby mě bylo lépe vidět. Někde vedou zemědělské cesty podél hlavní silnice a já je využívám. Problém je, že někdy vedou na pole a i já se jednou vracím lesní pěšinou v lesem. K tomu všemu zvlněná krajina. Nakonec přijíždím do vesnice kde má být kemp. Jedu směrem, který jsem si do mapy nakreslil a nic nevidím. Vracím se do vesnice a po složitém domlouvání se dozvídám, že musím jet do vedlejší vesnice. Není to úplně jednoduché, ale záchytné body, které jsem dostal fungují. Přijíždím do místa kde má být kemp. Málem by mně oči vypadly z důlků, já jedu do kempu v kterém jsem již před několika roky spal. Jsem z toho v šoku. Kdybych nechytračil a jel po cyklotrase, tak jsem přímo dojel do kempu. Cyklotrasa jej protíná.

Jdu do domu zaplatit a panu majiteli vysvětluji, že jsem zde již spal. Je to statek a na louce proti domu je louka, na které se táboří. Jsou zde velmi skromné poměry. Jedno WC pro muže a pro ženy. Nesmí se ráno všichni vzbudit v jeden čas. Jinak by zde byla fronta. Sprcha je společná. Jedná se o sklepní místnost obloženou kachličkami. Je zde židle a v rohu sprcha. Člověk si nesmí nacákat na šaty. Já objevuji na boku nohy malé klíště. Nemám ani červený flek. Klíště vytáčím s mýdlem na prstě. Bylo zdravé a dobře to dopadlo.

Je pozdě večer a já si dávám na jídlo sardinky. V okolních stanech už lidé spí.
Ujel jsem 130 km. Počasí jsem měl deštivé i hezké. Několikrát jsem bloudil.
Dilligen – Gunzburg – Ulm – Ehingen – před Riedlingen