úterý 21. července 2009

Lucern-2008-den-19

Celou noc pršelo a mám dokonce vodu i ve stanu. Všechno navlhlé balím a chystám se na další cestu. V kempu se zastavuji v bufetu a kupuji si pečivo na cestu. Dnes pojedu dlouho neobydlenými oblastmi. Spíš tam nebudou obchody.

Vyjíždím k přístavišti a po úzké cestě se vydávám po břehu Dunaje. Jsem kompletně oblečen. Je chladno a lehce mrholí. Někdo by možná vyrazil v krátkých kalhotách, ale to při cestování kdy nevíte kde skončíte nemůžete riskovat. To lze, když jedete krátkou trasu a čeká vás teplá koupel. Já jsem nevěděl, jestli nebude celý den pršet. Jedu po velmi úzké cestičce podél vody. Nade mnou je hrad a kolem zaplavené louky. Romantiku na tomto úseku jsem popisoval na začátku svého cestování. To jsem zde však jel za hezkého počasí. Teď jedu na jistotu a vracím se po stejné trase. Po chvilce jsem dohnal dva kluky na kole a předjel jsem je. Ujel jsem jim, ale oni se nějak divně chovají. Mám z nich divný pocit. Raději vjíždím do lesa a nechám se předjet. Oni si myslí, že jedou za mnou. Po několika kilometrech přijíždím do první osady a kluci tam jsou. Teď už je v klidu předjedu a nemusím se ničeho obávat. Zde je kempink, o kterém jsem uvažoval včera jako o druhé možnosti. Vše však překazila bouřka. Pokračuji do Aschach a zde si již svlékám dlouhé věci. Je zde obchod s potravinami. Na stejném místě jsem svačil při cestě proti vodě. Teď si dám něco lehkého a vyrazím dál.

Na začátku cesty jsem přijel po levém břehu a teď se rozhoduji, že pojedu po pravé. Musím zjistit jaké to na této straně je. Vyjíždím po krásné přímé asfaltové cyklostezce a nevěnuji pozornost informační tabuli. Je na fotce. Je tam napsáno v čem se obě trasy liší. Já na to přijdu až po 18 kilometrech. Přede mnou jede tatínek s holčičku. Ona má malé tašky a veze si na nosiči svoje věci. Je to krásné, když si otec může s dcerou vyjet na výlet. Ona získá zkušenosti s cestováním a bude do života připravená. Už od dětství se musí postarat o své věci a nebude ufňukaná holka. Věřím, že ji jednou potkám jako dospělou holku jak jede na kole přes Evropu. Teď mě napadá, kolik stejných cyklistů jsem za svůj život na dálkových cyklotrasách potkal opakovaně?

Cyklotrasa je jako dálnice a jede se podél dlouhého lesa. Předjíždím hodně skupinek cyklistů. Nejvíce mě zaujal kluk a holka. Jsou oblečení jako hippies. Mají na sobě rozevláté šaty a hodně korálkových náramků a přívěšků. Prostě takoví dva mladí svobodomyslní lidé. V jednom dlouhém lesním úseku dostávám nápad udělat si WC přestávku a najednou je zde tlačenice. Všichni které jsem předjel dostali stejný nápad. Nakonec v lese je hodně stop od jiných turistů. Až po chvilce pochopím čím to je. Přijíždím na krásné nábřeží s naučnou stezkou a netuším, že moje trasa končí. Jsem v pasti. Cyklostezka kočí v přívoze. Proto si všichni dělali WC přestávku. A já už vím, co se psalo na orientační tabuli. Teď zaplatím za přívoz 2.5 Euro. To jsem mohl mít svačinu. Naštěstí loď je v přístavišti a nemusím čekat. Loď je plná italských cestovatelů a oni tak zblbli obsluhu lodi i pokladníka, že jsem nemusel zaplatit. On vůbec nevěděl, kdo ke komu patří. Přesto jsem zaplatil. Nestojí to za tu ostudu. Mám aspoň zážitek z malé plavby.

Ve městě Italové vyjíždějí na břeh jako vypuštěný dobytek z ohrady. Jsou úplně neorganizovatelní. Já se vydávám po břehu na cyklostezku a jedu do Linz. Před sebou mám skupinku Italů a stále je nemůžu předjet. Oni jedou přes celou cyklostezku vedle sebe. Nic na ně neplatí ani volání. Nakonec pochopili, že jsem rychlejší a pouští mě před sebe. Přitom mě jedna holka málem srazila, jak najela do mé stopy. Šlapu co nejvíce, abych této skupince ujel. Na začátku města doháním pána, který jede na kole do práce. Má bílou košili s vázankou a na řídítkách upevněnou aktovku. Tak by měla vypadat ve městě cyklodoprava a ne samá auta s jedním člověkem. Městem se nechám provést cyklotrasou. Od mé jízdy před dvěma týdny udělali kus práce a opravované cesty vypadají zase jinak. Naštěstí se držím nábřeží a brzo se dostávám za město. Za městem si dělám malou přestávku na svačinu. Na stejné lavičce jako už víckrát když jsem zde jel.

Před Mauthausen už vím, jak mám vjet do lesa a projet několika vesnicemi bez kontaktu s Dunajem. Objíždí se zde nějaká oblast s bažinami. Už jsem dříve udělal zkušenost s tím, že jsem přejel na druhou stranu a skončil u přívozu. Teď jedu na jistotu. Projíždím městem pod koncentračním táborem a vzpomínám, jak jsem zde před časem šlapal nahoru do tábora. Za městem ujedu kousek a z hráze nad řekou nahlížím do kempu, ve kterém jsem spal. Dnes je zde klid. Žádná hudba nehraje a přístaviště je klidné. Po několika kilometrech přijíždím na místo turistického informačního centra. Před časem jsem sem přijel a popisoval jsem, jak jsem se skupinkou cyklistů ztratil. Dnes už vím, jak mám jet a dokonce si umím zvolit zkratku, abych se nenechal cyklotrasou tahat po okolí. Projíždím i místem, kde jsme udělali chybu. Tenkráte jsem se měl 500 m vrátit a nemusel jsem bloudit. Dnes už jsem chytřejší. Stejně to za pár roků zapomenu, až zde pojedu znovu. Projíždím dlouhými lesy a přijíždím k řece. Údolí je úzké a pro cyklostezku moc místa není. Od této chvíle jedu po opačné straně než jsem přijel. Chci se podívat na to, co jsem viděl z protějšího břehu z blízka. Navíc tak mohu prohlásit, že jsem jel celý Dunaj po všech březích. Jsem zvědavý, jestli si jednou zvolím optimální trasu.

Před městem Grein se podjíždí velký most kombinovaný se železnicí. Ve městě je kempink, ale já se rozhoduji, že ještě kousek pojedu dál. Čím víc ujedu, tím blíže jsem k domovu. Za městem jsou cyklostezky horší, než jsem čekal. Často se jede po chodníku a po cestě. Já pohlížím na druhou stranu, kde se vine jen asfaltová cyklotrasa. Musím si dávat pozor na zhoupnutí na chodníku. Jsou to tak upravené výtoky potoků. Je to prudké zhoupnutí a průjezd vodou. Je špatné, že si namočím pláště a můžu uklouznout. Ve městě Marbach se rozhoduji zajet přímo u cesty do kempu.

Na informacích je stará paní, asi majitelka. Dávám ji kartu a ona říká, že jí nebere. Pak dělá opičky s tím, že jí opačně strká do čtečky a ta říká, že nelze zaplatit. Nakonec platím hotově. Štvou mě takoví lidé. Možná ten pán v kempu ve Švýcarsku byl upřímnější když napsal, že platba kartou je dražší. Nalézám si hezké místo u plotu a pozoruji život v kempu. Je zde nějaký kluk cestovatel a ten vykládá, kde všude byl na kole. Děti jej poslouchají. Já si chystám večeři a sleduji, jak se končí den. Kousek od stanu mně jezdí lodě a já nahlížím do těch luxusních parníků, jak si tam bohatí lidé sedí a jedí dobré věci. Ještě jsem se rozhodl udělat úklid v taškách. Všechny nepotřebné věci balím a vyhazuji do popelnice. Chci mít na poslední úsek cesty tašky co nejlehčí a hlavně dobře vyvážené. Od Dunaje budu ještě šlapat kopce a tam se to vyplatí. Na umyvárně si dávám nabíječku do elektrické zásuvky a dobíjím všechny baterky do fotoaparátu. Myslím si, že se nemusím bát, že mě to někdo sebere.


Ujeto 149 km. Z počátku v mrholení a celý den pod mrakem.

Schlogen – Aschach – Ottensheim /přívoz/ - Linz – Mauthausen – Grein – Marbach

Žádné komentáře:

Okomentovat