Tradiční sobotní vyjížďky se zúčastnili Jarin, Boris, Igor a moje maličkost. Mira byl v práci a měl nás podle předchozí dohody počkat na Bunči. Vzhledem k probíhající Barumce a hrozícímu dešti jsme vybrali trasu mimo dosah „Barumkového “ šílenství motoristických fandů a také s možností rychlého návratu v případě deště. Takže se jelo směrem na Staré město a pak na Velehrad, Salaš ,Lví hlavy, Bunč atd. Jsou to místa , které dobře znají pravidelní čtenáři „blogo-cyklo-cestopisů“ od Karla P. Oproti Karlovi my při svých jízdách na kole nemáme moc času sledovat všechny detaily v okolí (jako kde leze nějaký brouk, kvete strom, či keř a nebo se vášnivě objímají milenci) a tak můj popis se zaměří spíše na sportovní stránku této vyjížďky. Již po výjezdu z Otrokovic po hlavní komunikaci I/55 jsme nasadili poměrně rychlé tempo okolo 38-40 km/hod., tedy aktivitou hýřil zejména Boris a Jarin. Igor se nenechal vyprovokovat a sledoval v poklidu naše běsnění na špici z bezpečné vzdálenosti cca 20 m za námi. Obzvláště „nadržený“ byl Boris, ten se neustále tlačil na špici a činil tak svým neotřelým způsobem. Vyrazil totiž náhle ze druhé a nebo třetí pozice a o to rychlostí oproti stávajícímu tempu vyšší o cca 10 km/hod. Takže pokud jsem jel na špici rychlostí 38 km/hod, tak Boris vletěl na špici skoro 50-ti kilometrovou rychlostí, pro nás ostatní to znamenalo s vypětím všech sil se chytit do háku, jenže po pár metrech Borisova rychlost začala poněkud uvadat, aby se nakonec snížila po cca 1 km na 35 km/hod. takže jsme ho s Jarinem na špici vystřídali a jeli zase svých 37-38 km/hod. , přičemž výše popsaní situace se po pár kilometrech zase opakovala. Takto radostně jsem dorazili po hlavní cestě do Starého města a odbočili na Velehrad. Zde jsme chvíli čekali na Jarina, který si musel zobnout „růžového štěstíčka“ (brufen), asi ho z Borisova střídaní rozbolela hlava. Pak už na špicu vlezl Igor a jal se rozjíždět své devastující tempo, jak je u něj zvykem. Kupodivu zde již Boris své nástupy neopakoval. Ve Velehradě jsem najeli na cyklostezku vedoucí na Salaš, což se neukázalo jako příliš dobrý nápad, asfaltový povrh stezky je pokrytý mokrým listím a především blátem z okolních svahů, takže jízda na silničce zde není zrovna tou nejvhodnější aktivitou. Ukazuje se, že postavení cyklostezky je jen první krok, který bez pravidelné údržby povrchu ztrácí svá pozitiva. Jenže to už regionální politiky tak moc nezajímá , oni svou fotku ( a volební body) při otevíraní cyklostezky již mají. Nechci být špatným prorokem,ale do budoucna to může být zásadní problém pro další rozvoj cyklostezek, najednou se zjistí, že se sice podařilo zajistit miliardy na výstavbu cyklostezek , ale s dalšími miliardami potřebnými na jejich údržbu už nikdo určitě nepočítá o čemž svědčí poněkud zanedbaný stav většiny dříve otevřených cyklostezek. Cyklostezku jsme nakonec bez úhony, byť poněkud pomaleji překonali, abychom se pak za obcí Salaš vydali do krásného, leč poněkud strmého stoupání směrem na Bunč . Zde nasadil k trháku Igor, který důslednou anticukrovou dietou ztratit cca 10 kg své tělesné hmotnosti (přesněji řečeno špeků) a nyní vyhublý a šlachovitý lítá do kopců jak raketa (o 3 až 4 km rychleji než dříve – podle jeho vyjádření). Za Igorem se statečně držel Boris, který prostě nevěděl co ho čeká, jinak by pokorně svěsil nohy. Pak jel Jarin a peloton jsem uzavíral já, neboť mně to holt zrovna moc nejelo a podle tepáku jsem viděl, že další zrychlení do kopce by mohlo být pro mě smrtelné. Zezadu jsem tak mohl sledovat, jak pomalu na Igora začínaná ztrácet Boris, neboť za tou další zatáčkou ten kopec prostě neskončil, naopak byl stále strmější, na Borise se dotahoval pomalu Jarin, který jel jako o život, vždyť tady už šlo o víc, než jen pořadí na nějakém blbém kopci, Jarin zde bojoval o své sebevědomí a osobní prestiž. Na všech předchozích letošních vyjížďkách s námi, vždy v kopci odletěl a to byl pro něj, skoro elitního vrchaře hodně velký šok. Po nájezdu na prakticky rovný úsek v prostřední části stoupání se pořadí přeskupilo. Jarin se dostal na špicu, za ním jel volně Igor, kterému chvilková exhibice na špici stačila. No a pak jel už poněkud volněji Boris, kterého změna profilu zaskočila a správně začal tušit, že tímto to nekončí. Využil jsem své znalosti tratě, nasadil velkou placku a kolem Borise se přehnal jako tornádo. Velmi rychle jsem se tak přiblížil k Igorovi, před kterým se do dalšího stoupání lopotil Jarin. Jenže zvednutí cesty opět ukázalo, že na to dnes nemám a začal jsem opět na Igora i Jarina ztrácet, dokonce kolem mě projel zpamatuvší se Boris. Na další skoro rovině, která začíná u Karlových tolik oblíbených Lvích hlav ( tento název nese lesní studánka, kterou Karel fotil snad již milionkrát), jsem Borise opět „fiknul“ a se zařazenou velkou plackou jsem se jal stíhat Jarina. Toho i s Igorem v závěsu jsem před sebou spatřil kousek za lesní hájovnou,kde se cesta začíná opět zvedat v posledním náporu před finále na Bunči. Rychlou jízdou jsem se k nim postupně přibližoval , už jsem jim pomalu dýchal na záda, když tu se kolem mě opět přehnal Boris, o kterém jsem si myslel, že potupen mým předchozím nástupem slezl z kola a jde pěšky. To jeho předjetí mě tak rozhodilo, že jsem svěsil nohy a přestal šlapat, ach ta psychika . Nakonec jsem se otřepal a dal se do stíhání skupiny přede mnou. Ovšem to už bylo pozdě. Pomyslnou pásku na Bunči jako první proťal Jarin, těsně za ním Igor, který se však vůbec nesnažil zrychlovat, tak 5 m za ním dojel Boris a v jeho háku pak já. Už dlouho jsem neviděl tak šťastný výraz ve tváři Jarina, ano dokázal opět zvítězit na horské prémii! Jenže později se ukázalo, že to vítězství bylo vykoupeno totálním výdejem sil, které pak v dalším dějství etapy chyběly. Havran na Bunči pochopitelně nebyl, tak jsem mu poslal SMS a vydali jsem se vstříc dalším hrdinským činům na svých převážně karbonových ohřích. Následoval parádní sjezd do Zdounek, bohužel po velmi nekvalitní vozovce. Ze Zdounek jsem se vydali do Troubek, kde jsem zaznamenal vítězství na dalším kopcu, ovšem podle Jarina se to již nepočítá, on totiž zde začal odpadat a nestačil našemu tempu. To se ostatně ukázalo v dalších kopcích za Morkovicemi ( Slížanami), kde jsem již na něj musel hodně čekat. S Jarinem to v tuto chvíli bylo už hodně špatné, neboť začal odpadal i do menších čupků , které následují těsně před Kroměříží po nádherném sjezdu z Věžek. Vždy jsme na něj solidárně počkali, byt nám to kazilo rychlostní průměr a to i přes to, že neustále vykřikoval, ať ho tu necháme a že příště až bude chtít jezdit sám, že za námi opět přijede. Takto jsem jsme dorazili do Kvasičáku ( kopec těsně před Kvasicemi). Zde jsem nasadil ke zdrcujícímu nástupu a již jsem se viděl jako první na kopci, když opět ten proradný Boris se najednou objevil vedle mě a ještě zrychloval a ujížděl mi. Následovala sprška nadávek z mých úst, jako výraz totální rezignace. Jenže po výjezdu na kopec Boris na nic nečekal a uháněl dál jako zběsilí. Tak to se přeci vůbec nedělá! Cyklisté na sebe vždy na kopci čekají. Pravda, cca 3 dny před tím, jsme sice s Pavlem na Borise na stejném kopci nepočkali, to však byla zcela jiná situace a nedá se to brát jako pravidlo, jak si to Boris chybně vyložil. Boris tak uháněl rychlostí 40 km/hod. k Otrokovicím za ním já v marné snaze ho dojet a pak jel Igor s mrtvým Jarinem v háku. Takto jsme nakonec dorazili do cíle etapy, tedy Otrokovic. Všechny dramatické okamžiky vyjížďky jsme pak jako vždy probrali u piva ( i nealkoholického) a to i za účasti Miry, který na Bunč přijel asi o 1 hod. později, než jsme byli domluveni. Tak ogaři zase za týden!
Zapsal: Petr
29.8.2010
neděle 29. srpna 2010
pátek 13. srpna 2010
Svatý Kopeček
Ahoj cykloturisti, každý rok se vydávám na Svatý Kopeček, abych si prověřil svou kondici. Obvykle to bývá na začátku léta, ale letos mám všechno posunuté. Přibližně je to 140 km většinou po rovině. Jen asi 10 km se jede do kopce. Možná je to 100 m převýšení. Tato trasa je zákeřná tím, že vede po dlouhých rovinách Hané, kde do vás paří naplno slunce a není se kde schovat. Moderní zemědělci všechny stromy a keře vymítili.
Vyjíždím před polednem směrem na Kroměříž po cyklostezce. Proti jiným rokům je i tato cyklostezka velkým ulehčením námahy. Před Kroměřížem dojíždím malou holčičku na kole a ona volá, že budeme závodit. Ikdyž přestanu šlapat, tak stejně jedu přes třicet. Má smůlu, nemůžu ji nechat vyhrát. Až zde pojedu za deset roků a potkáme se, tak mě předjede mladá slečna a já se nezmůžu ani na chvíli přidat. Lepší je na budoucnost nemyslet. To už bude na této cyklostezce asfalt vydrolený a budeme zde jezdit jen na horském kole.
Za Plešovcem je nová cyklostezka a na ní vidím před sebou dva vlčáky. Jsou volně a bez náhubku. Blbé je, že se snaží útočit na projíždějící auta. Pomaličku se k nim přibližuji a přemýšlím nad tím, co mně můžou udělat. Naštěstí se uklidnili a věnují se pobíhání podél silnice.
Celou cestu mám vítr do zad a jedu hodně rychle. Nesmím však tomu podlehnout a vydat energii. Musím si něco pošetřit i na zpáteční cestu, která bude horší. Za Grygovem musím překonat hlavní cestu do Olomouce. Je to hrozně velká křižovatka a řidiči v autech na každé straně cesty čekají, kdy nastane vhodný okamžik a na plný plyn přejedou tuto cestu. Já jsem na tom stejně. Problém je jen v tom, že řidiči jedoucí po hlavní cestě z cyklisty nemají strach. Když jim tam vjede auto, tak dají nohu z plynu dolů. Přece srážka s autem je nebezpečná.
O kousek dál je několik míst, kde opravovali asfalt a já po projetí musím zastavit a rukama z plášťů oškrabat přilepené kamínky. Jinak bych si připadal jako okovaný koník. Kamínky na rotujících pláštích klapou o cestu.
tak a jsem pod kopcem. Na tachometru mám průměrnou rychlost 27 km/hod. To je hezké, ale vím, že to pokazím.
Na Svatém Kopečku je klid, který neznám. Obvykle sem jezdím v sobotu a to zde bývají poutníci. V kostele jsem sám a v klidu zde můžu postát v chladném vzduchu. Před kostelem odpočívá cyklistka bezdomovkyně. Je to krásné když si pomyslím, že jsme si před Bohem všichni rovni. Vůbec nezáleží na tom, jak jsme sem připutovali. Vytahuji CoCaColu a oplatky. Přemýšlím, jestli ji mám nabídnout, ale nakonec si říkám, že kdyby chtěla, tak si řekne. Sedíme na schodech kousek od sebe a každý z nás je asi v jiném světě. Pozoruji jak se honí mraky a raději se ubírám k domovu. Předpověď počasí je špatná. Pod stromy před stánky obchodníků sedí bezdomovci a už asi hodně popili a jsou hluční. Na stole mají láhve od piva.
Jízda z kopce je příjemná, ale trvá jen chvíli. Zase šlapu nekonečné rovinky. Za Grygovem jsem se vždy zastavoval u štěrkoviště a pozoroval, jak se lidé koupou a opalují. Dnes je to jinak. Celá pláž je oplocená. Romantika skončila.
V Cítově jsem fotil bývalý zámeček a kolem projel cyklista na silničním kole. Ten zámeček jsem vám už dříve posílal na fotkách jako poničený objekt. Teď je to krásné místo. Nasazuji svoje tempo a pozoruji, jak se postupně k cyklistovi přibližuji. Jedu úsek, který hrozně nanávidím. Už mockrát jsem zde prodělal krizi na kole. Dnes mám aspoň před sebou někoho, koho můžu pronásledovat. Po několika kilometrech jej dojíždím a zjišťuji, že máme kus společné cesty. On drží v ruce igelitový sáček s léky. Byl v lékárně v Olomouci. Chvíli si vykládáme, ale nakonec se rozhodneme pro spolupráci a proti silnému větru se střídáme. Je to opravdu poznat, když se za někoho na chvíli můžete schovat a nabrat sil. Na polích jsou kombajny a vítr žene horký vzduch s prachem. V Chropyni se loučíme. Už se asi nikdy v životě nepotkáme. Tak to na silnici mezi cyklisty chodí. Prostě máte kamaráda na několik kilometrů. Já mam s tímto dobrou zkušenost. Už mockrát jsem se dozvěděl z nějaké oblasti zajímavé informace.
Já jsem měl na jednom dlouhém úseku na cyklostezce úlet. Můj mozek si vybavil moji loňskou cestu podél Labe a já jsem najednou viděl to, co jsem už dávno prožil. Když jedu, tak mívám takové vidiny. Asi se to u cykloturistů samotářů stává často.
Před Kroměřížem jsem měl už ve flašce jen 4 cm vody. Rozhodl jsem se dva centimetry vypít a zbytek jsem si nechal za město. Pak už je to domů 20 km. Domů jsem přijel s úplně suchými rty a kdybych jel o chvíli déle na slunci, tak by popraskaly. Když jsem vstoupil do domu, tak se moje tělo celé zalilo horkým potem. Byl jsem mokrý, jako bych vylezl ze sauny. Podíval jsem se do zrcadla a vypadal jsem jako automechanik. Šáhnul jsem si dnes na řetěz a utřel tvář. To jsem musel lidi na Kopečku strašit. Za celý výlet jsem vypil dva litry tekutin. Pak jsem celý večer jenom pil a nic nešlo ven. Nechápu, kam si to ten organismus dává.
Ujel jsem 135 km, za teplého počasí ve žhavém větru z polí.
12.08.2010
karel
Vyjíždím před polednem směrem na Kroměříž po cyklostezce. Proti jiným rokům je i tato cyklostezka velkým ulehčením námahy. Před Kroměřížem dojíždím malou holčičku na kole a ona volá, že budeme závodit. Ikdyž přestanu šlapat, tak stejně jedu přes třicet. Má smůlu, nemůžu ji nechat vyhrát. Až zde pojedu za deset roků a potkáme se, tak mě předjede mladá slečna a já se nezmůžu ani na chvíli přidat. Lepší je na budoucnost nemyslet. To už bude na této cyklostezce asfalt vydrolený a budeme zde jezdit jen na horském kole.
Za Plešovcem je nová cyklostezka a na ní vidím před sebou dva vlčáky. Jsou volně a bez náhubku. Blbé je, že se snaží útočit na projíždějící auta. Pomaličku se k nim přibližuji a přemýšlím nad tím, co mně můžou udělat. Naštěstí se uklidnili a věnují se pobíhání podél silnice.
Celou cestu mám vítr do zad a jedu hodně rychle. Nesmím však tomu podlehnout a vydat energii. Musím si něco pošetřit i na zpáteční cestu, která bude horší. Za Grygovem musím překonat hlavní cestu do Olomouce. Je to hrozně velká křižovatka a řidiči v autech na každé straně cesty čekají, kdy nastane vhodný okamžik a na plný plyn přejedou tuto cestu. Já jsem na tom stejně. Problém je jen v tom, že řidiči jedoucí po hlavní cestě z cyklisty nemají strach. Když jim tam vjede auto, tak dají nohu z plynu dolů. Přece srážka s autem je nebezpečná.
O kousek dál je několik míst, kde opravovali asfalt a já po projetí musím zastavit a rukama z plášťů oškrabat přilepené kamínky. Jinak bych si připadal jako okovaný koník. Kamínky na rotujících pláštích klapou o cestu.
tak a jsem pod kopcem. Na tachometru mám průměrnou rychlost 27 km/hod. To je hezké, ale vím, že to pokazím.
Na Svatém Kopečku je klid, který neznám. Obvykle sem jezdím v sobotu a to zde bývají poutníci. V kostele jsem sám a v klidu zde můžu postát v chladném vzduchu. Před kostelem odpočívá cyklistka bezdomovkyně. Je to krásné když si pomyslím, že jsme si před Bohem všichni rovni. Vůbec nezáleží na tom, jak jsme sem připutovali. Vytahuji CoCaColu a oplatky. Přemýšlím, jestli ji mám nabídnout, ale nakonec si říkám, že kdyby chtěla, tak si řekne. Sedíme na schodech kousek od sebe a každý z nás je asi v jiném světě. Pozoruji jak se honí mraky a raději se ubírám k domovu. Předpověď počasí je špatná. Pod stromy před stánky obchodníků sedí bezdomovci a už asi hodně popili a jsou hluční. Na stole mají láhve od piva.
Jízda z kopce je příjemná, ale trvá jen chvíli. Zase šlapu nekonečné rovinky. Za Grygovem jsem se vždy zastavoval u štěrkoviště a pozoroval, jak se lidé koupou a opalují. Dnes je to jinak. Celá pláž je oplocená. Romantika skončila.
V Cítově jsem fotil bývalý zámeček a kolem projel cyklista na silničním kole. Ten zámeček jsem vám už dříve posílal na fotkách jako poničený objekt. Teď je to krásné místo. Nasazuji svoje tempo a pozoruji, jak se postupně k cyklistovi přibližuji. Jedu úsek, který hrozně nanávidím. Už mockrát jsem zde prodělal krizi na kole. Dnes mám aspoň před sebou někoho, koho můžu pronásledovat. Po několika kilometrech jej dojíždím a zjišťuji, že máme kus společné cesty. On drží v ruce igelitový sáček s léky. Byl v lékárně v Olomouci. Chvíli si vykládáme, ale nakonec se rozhodneme pro spolupráci a proti silnému větru se střídáme. Je to opravdu poznat, když se za někoho na chvíli můžete schovat a nabrat sil. Na polích jsou kombajny a vítr žene horký vzduch s prachem. V Chropyni se loučíme. Už se asi nikdy v životě nepotkáme. Tak to na silnici mezi cyklisty chodí. Prostě máte kamaráda na několik kilometrů. Já mam s tímto dobrou zkušenost. Už mockrát jsem se dozvěděl z nějaké oblasti zajímavé informace.
Já jsem měl na jednom dlouhém úseku na cyklostezce úlet. Můj mozek si vybavil moji loňskou cestu podél Labe a já jsem najednou viděl to, co jsem už dávno prožil. Když jedu, tak mívám takové vidiny. Asi se to u cykloturistů samotářů stává často.
Před Kroměřížem jsem měl už ve flašce jen 4 cm vody. Rozhodl jsem se dva centimetry vypít a zbytek jsem si nechal za město. Pak už je to domů 20 km. Domů jsem přijel s úplně suchými rty a kdybych jel o chvíli déle na slunci, tak by popraskaly. Když jsem vstoupil do domu, tak se moje tělo celé zalilo horkým potem. Byl jsem mokrý, jako bych vylezl ze sauny. Podíval jsem se do zrcadla a vypadal jsem jako automechanik. Šáhnul jsem si dnes na řetěz a utřel tvář. To jsem musel lidi na Kopečku strašit. Za celý výlet jsem vypil dva litry tekutin. Pak jsem celý večer jenom pil a nic nešlo ven. Nechápu, kam si to ten organismus dává.
Ujel jsem 135 km, za teplého počasí ve žhavém větru z polí.
12.08.2010
karel
středa 11. srpna 2010
Cyklostezka přes Velehrad
Ahoj cykloturisti, už rok jsem nebyl na Velehradě a dnes jsem se rozhodl si tam udělat výlet. Chtěl jsem využít všedního dne, kdy tam nejsou návštěvy věřících. Já nemám rád přecpaná místa lidmi. Vyjel jsem odpoledne podél Baťova kanálu do St. Města. V Napajedlích jsem měl velké štěstí. Jel jsem po cyklostezce přes město a z jednoho domu vyběhl pán pro něco do auta. Vůbec si neuvědomil, že má dveře do domu na chodníku. Naštěstí jsem jel pomalu a ohobloval jsem gumu. Oba dva jsme stáli jak zařezaní, ani jeden z nás neřekl slovo. Dál už moje cesta probíhala v klidu.
Cestou do Velehradu jsem se díval na zaplavená pole. Doposud nevyschla od záplav. Zde stékala voda z kopců a potokem od Salaša. Na cyklostezce jsem dohnal mladou jeptišku. Něco si pro sebe potichu říkala. Byla to hezká mladá holka. Asi opravdu věřila tomu, co dělá. Za Velehradem jsem dál pokračoval po cyklostezce. Pokud někdo chcete koťátka, tak zde se nabízejí. O kousek dál je kemp. Stálo tam málo stanů. Je to hezké místo u lesa vedle bystrého potoka. Jen se nesmí rozvodnit. Jak vidíte na fotce, tak tam mají jen malé oplocení. Připomnělo mně to kempy v zahraničí, kde se nepočítá s tím, že by je přišli okrást tmavší spoluobčané. O kousek dál na cyklostezce asi v dobré vůli někdo vysypal odpad ze stavby. V další zatáčce byl vyvrácený strom a kořeny vytrhly asfalt. Je to nepřehledné místo. Mělo by se zde dát nějaké upozornění pro cyklisty, kteří jezdí rychle.
Za Salašem jsem se zastavil u památníku. Fotky vám z tohoto místa posílám každý rok. Je to jakási úcta k lidem, kteří zemřeli na konci války. I fotky od studánky vždy dělám znovu. Je to moc klidné místo a je tu i posezení v altánku. Na další fotce vidíte, jak letošní deště prohloubily potok v lese. Na mostě není žádné zábradlí a stačí chybný krok a spadnete hodně hluboko. Cyklisté jedoucí od Bunče by si v této zatáčce měli dát pozor.
Pomaličku mám za sebou dlouhé táhlé stoupání a blížím se k Bunči. Kousek před vrcholem doháním cyklistku s kterou jsme se dnes již několíkráte předjeli. Dali jsme se do řeči. Možná jsem ji mohl pozvat na Kofolu. Nakonec jsem to neudělal. Upřednostnil jsem další cestu.
To co jsem udělal dál, běžní cykloturisté nedělají. Rozhodl jsem se pro prudký sjezd do Zdounek a znovu vyšlapat do Kostelan. Prostě nepochopitelné. Mám to domů přímo 20 km z kopce a já zvolím tak náročnou trasu. To už není cykloturistika, ale láska k cyklistice kdy si užívám nádherných serpentin. Sjíždím s větrem o závod do údolí. Klesání je tak prudké, že nelze ani na chvíli pustit řídítka. Cesta je zde v hrozném stavu. Samá díra a kamení od zimního posypu. Ze Zdounek je hodně členitá cesta a místy mně připomíná Alpy. Občas je i 12 % stoupání.
Domů jsem dojel v pohodě a moc jsem se těšil na večeři. Cestou jsem jen pil a ranní snídaně už byla daleko. Oběd jsem nedělal. Ráno jsem byl zajetý ve Zlíně a koupil jsem si kávové zrno. Je to pekařství do kterého chodím kupovat slané tyčinky. Kávové zrno si musíte naložit do Rumu. Pak získá na aromatické vůni. Já jsem hrozně mlsný. Nejraději mám hořkou čokoládu. Sardinky jsou rychlá večeře. Navíc je to zdravé. Grapefruit je na závěr jako přísun vitamínů.
Ráno jsem ujel 23 km a odpoledne 72 km.
Bylo hezké slunečné počasí.
10.08.2010
karel
Cestou do Velehradu jsem se díval na zaplavená pole. Doposud nevyschla od záplav. Zde stékala voda z kopců a potokem od Salaša. Na cyklostezce jsem dohnal mladou jeptišku. Něco si pro sebe potichu říkala. Byla to hezká mladá holka. Asi opravdu věřila tomu, co dělá. Za Velehradem jsem dál pokračoval po cyklostezce. Pokud někdo chcete koťátka, tak zde se nabízejí. O kousek dál je kemp. Stálo tam málo stanů. Je to hezké místo u lesa vedle bystrého potoka. Jen se nesmí rozvodnit. Jak vidíte na fotce, tak tam mají jen malé oplocení. Připomnělo mně to kempy v zahraničí, kde se nepočítá s tím, že by je přišli okrást tmavší spoluobčané. O kousek dál na cyklostezce asi v dobré vůli někdo vysypal odpad ze stavby. V další zatáčce byl vyvrácený strom a kořeny vytrhly asfalt. Je to nepřehledné místo. Mělo by se zde dát nějaké upozornění pro cyklisty, kteří jezdí rychle.
Za Salašem jsem se zastavil u památníku. Fotky vám z tohoto místa posílám každý rok. Je to jakási úcta k lidem, kteří zemřeli na konci války. I fotky od studánky vždy dělám znovu. Je to moc klidné místo a je tu i posezení v altánku. Na další fotce vidíte, jak letošní deště prohloubily potok v lese. Na mostě není žádné zábradlí a stačí chybný krok a spadnete hodně hluboko. Cyklisté jedoucí od Bunče by si v této zatáčce měli dát pozor.
Pomaličku mám za sebou dlouhé táhlé stoupání a blížím se k Bunči. Kousek před vrcholem doháním cyklistku s kterou jsme se dnes již několíkráte předjeli. Dali jsme se do řeči. Možná jsem ji mohl pozvat na Kofolu. Nakonec jsem to neudělal. Upřednostnil jsem další cestu.
To co jsem udělal dál, běžní cykloturisté nedělají. Rozhodl jsem se pro prudký sjezd do Zdounek a znovu vyšlapat do Kostelan. Prostě nepochopitelné. Mám to domů přímo 20 km z kopce a já zvolím tak náročnou trasu. To už není cykloturistika, ale láska k cyklistice kdy si užívám nádherných serpentin. Sjíždím s větrem o závod do údolí. Klesání je tak prudké, že nelze ani na chvíli pustit řídítka. Cesta je zde v hrozném stavu. Samá díra a kamení od zimního posypu. Ze Zdounek je hodně členitá cesta a místy mně připomíná Alpy. Občas je i 12 % stoupání.
Domů jsem dojel v pohodě a moc jsem se těšil na večeři. Cestou jsem jen pil a ranní snídaně už byla daleko. Oběd jsem nedělal. Ráno jsem byl zajetý ve Zlíně a koupil jsem si kávové zrno. Je to pekařství do kterého chodím kupovat slané tyčinky. Kávové zrno si musíte naložit do Rumu. Pak získá na aromatické vůni. Já jsem hrozně mlsný. Nejraději mám hořkou čokoládu. Sardinky jsou rychlá večeře. Navíc je to zdravé. Grapefruit je na závěr jako přísun vitamínů.
Ráno jsem ujel 23 km a odpoledne 72 km.
Bylo hezké slunečné počasí.
10.08.2010
karel
pátek 6. srpna 2010
Romantické bydlení
Ahoj cykloturisti, byl jsem ve Zlíně u zubařky a po úspěšném léčení jsem si udělal výlet. Původně jsem chtěl jet kolem Zboženských rybníků, ale nakonec jsem se rozhodl trasu změnit. Zajel jsem se podívat k rybníku v Prštném. Je to velmi malébné místo. Na břehu stojí dům a nad ním je les. O kousek dál je Baťova studánka. Na břehu chytali rybáři ryby a bylo tam moc dobře. Opravdové místo pohody.
Když jsem se pokochal krásami přírody, tak jsem se rozhodl jet dál s tím, že se nevrátím a zkusím pokračovat po cestičce. Ta se brzo změnila v pěšinku a nakonec skoro zanikla. Pomocí kola jsem musel před sebou válcovat dva metry vysoké kopřivy, aby mě nepopálily. Nakonec jsem džunglí prošel i s kolem a vylezl na cestu.
Dále jsem pokračoval do velmi prudkého kopce k centrálnímu smetišti Zlína. Cestou jsem chtěl navštívit psí útulek, ale minul jsem jej. Na kopci jsem udělal fotku Tlusté hory s Majákem. Většinou vám dávám hezké fotky TV vysílače s přírodní scenérií. Dnes je to se smetištěm. Na chvíli jsem vjel do lesa a hned na kraji jsem uviděl pěkné hřiby. Udělal jsem jen fotku. Byly moc hezké a bylo je škoda ulomit.
Z kopce jsem sjel opět do rušného města a pokračoval jsem domů.
Ujeto 31 km, za slunečného počasí. Bylo dusno před bouří.
05.08.2010
Karel
Když jsem se pokochal krásami přírody, tak jsem se rozhodl jet dál s tím, že se nevrátím a zkusím pokračovat po cestičce. Ta se brzo změnila v pěšinku a nakonec skoro zanikla. Pomocí kola jsem musel před sebou válcovat dva metry vysoké kopřivy, aby mě nepopálily. Nakonec jsem džunglí prošel i s kolem a vylezl na cestu.
Dále jsem pokračoval do velmi prudkého kopce k centrálnímu smetišti Zlína. Cestou jsem chtěl navštívit psí útulek, ale minul jsem jej. Na kopci jsem udělal fotku Tlusté hory s Majákem. Většinou vám dávám hezké fotky TV vysílače s přírodní scenérií. Dnes je to se smetištěm. Na chvíli jsem vjel do lesa a hned na kraji jsem uviděl pěkné hřiby. Udělal jsem jen fotku. Byly moc hezké a bylo je škoda ulomit.
Z kopce jsem sjel opět do rušného města a pokračoval jsem domů.
Ujeto 31 km, za slunečného počasí. Bylo dusno před bouří.
05.08.2010
Karel
Skleník kamaráda
Ahoj cykloturisti, konečně se polepšilo počasí a já můžu vyjet na delší výlet. Chci jet po cyklostezce podél Baťova kanálu až do Nedakonic. Tam se odbočí na cyklotrasu a jede se na Smraďavku. Jsou to pěkné lázně s jezerem.
Vyjíždím a je příjemné teplo. Jen vzduch je studený. Jsem rád, že mám dvě trička. Už z Otrokovic jedu po cyklostezce. Hned na začátku nějaký cyklista nalomí moje sebevědomí. Cestou do Napajedel mně ujede. Já jsem jel rychlostí 33 a on musel jet přes 40 km/hod. Na cyklostezce je hodně lidí. Já jsem si myslel, že v pracovní den bude klid. Jenže jsou prázdniny a udělalo se hezky.
Na návštěvu jsem dojel v pohodě a šli jsme se podívat do skleníku. Prohlédli jsme co tam má a pak jsme klebetili. Náš rozhovor se natáhl a cestu k zámečku jsem zrušil. K Moravě jsem to měl z kopce a jel jsem bez šlapání. Vede zde cyklotrasa, která je hodně vytížená cykloturisty. Jezdí zde naoblékaní silničáři, ale i rodinky s dětmi.
Domů jsem jel hodně rychle. Za Starým Městem mě předjel cyklista na trekingu a toho jsem nenechal ujet. Jel jsem stále za ním. On za každým podjezdem nastupoval, ale neměl šanci ujet. On jel hrozně těžké převody a neměl dynamiku. Já jsem stále točil nohama přes 100 otáček za minutu. Jeli jsme stále něco kolem 30 km/hod. Když nastoupil, tak jsem roztočil nožičky jako šicí stroj. Zvládali jsme to dobře a nedošlo k žádné vyjímečné situaci při potkávání s cyklisty. Nejhorší jsou skupinky cyklistů, které si stoupnou na obě strany cyklostezky a vytvoří koridor, kterým musíte projet. V tom okamžiku nevíte, který z nich vystoupí z řady. Ve Spytihněvi jsme se rozloučili. On už toho měl asi dost a ptal se mě, jak jsem se vyvezl. Já jsem ho pochválil, že dobře tahal. Vypadalo to, že se seznámíme a půjdeme na pivo, ale já jsem chtěl jet domů. Přesto jsem čas neušetřil. Jen o kousek dál jsem potkal kamaráda z Otrokovic. Vzal manželku na cyklistický výlet. Jeli do Spytihněvi na klobásku a určitě nějaké pivko. Ta hospoda u přístavu a cyklostezky musí mít dobrou tržbu.
Ujeto 63 km, za slunečného počasí.
04.08.2010
Karel
Vyjíždím a je příjemné teplo. Jen vzduch je studený. Jsem rád, že mám dvě trička. Už z Otrokovic jedu po cyklostezce. Hned na začátku nějaký cyklista nalomí moje sebevědomí. Cestou do Napajedel mně ujede. Já jsem jel rychlostí 33 a on musel jet přes 40 km/hod. Na cyklostezce je hodně lidí. Já jsem si myslel, že v pracovní den bude klid. Jenže jsou prázdniny a udělalo se hezky.
Na návštěvu jsem dojel v pohodě a šli jsme se podívat do skleníku. Prohlédli jsme co tam má a pak jsme klebetili. Náš rozhovor se natáhl a cestu k zámečku jsem zrušil. K Moravě jsem to měl z kopce a jel jsem bez šlapání. Vede zde cyklotrasa, která je hodně vytížená cykloturisty. Jezdí zde naoblékaní silničáři, ale i rodinky s dětmi.
Domů jsem jel hodně rychle. Za Starým Městem mě předjel cyklista na trekingu a toho jsem nenechal ujet. Jel jsem stále za ním. On za každým podjezdem nastupoval, ale neměl šanci ujet. On jel hrozně těžké převody a neměl dynamiku. Já jsem stále točil nohama přes 100 otáček za minutu. Jeli jsme stále něco kolem 30 km/hod. Když nastoupil, tak jsem roztočil nožičky jako šicí stroj. Zvládali jsme to dobře a nedošlo k žádné vyjímečné situaci při potkávání s cyklisty. Nejhorší jsou skupinky cyklistů, které si stoupnou na obě strany cyklostezky a vytvoří koridor, kterým musíte projet. V tom okamžiku nevíte, který z nich vystoupí z řady. Ve Spytihněvi jsme se rozloučili. On už toho měl asi dost a ptal se mě, jak jsem se vyvezl. Já jsem ho pochválil, že dobře tahal. Vypadalo to, že se seznámíme a půjdeme na pivo, ale já jsem chtěl jet domů. Přesto jsem čas neušetřil. Jen o kousek dál jsem potkal kamaráda z Otrokovic. Vzal manželku na cyklistický výlet. Jeli do Spytihněvi na klobásku a určitě nějaké pivko. Ta hospoda u přístavu a cyklostezky musí mít dobrou tržbu.
Ujeto 63 km, za slunečného počasí.
04.08.2010
Karel
Záhlinice nadjezd
Ahoj cykloturisti, přes Otrokovice se žene jedna přeháňka za druhou. Já využívám moderní technologie a na Internetu si nacházím předpověď počasí. Teď by nemělo už pršet. Rychle se oblékám a vyrážím. Ještě před domem ujišťuji sousedku ať klidně uklízí, bouřka už nebude.
Asi deset kilometrů za Otrokovicemi přichází jemné mrholení. To jsem ještě v tričku, ale za chvíli se to mění v déšť a musím si dát pláštěnku. Jsem v otevřené krajině bez stromů a tak musím jet. Můj dnešní plán byl prozkoumat cyklostezku z Holešova do Hulína. Od tohoto záměru ustupuji a zvažuji jestli se mám vrátit. Nakonec zvítězila kratší varianta jet přes Kurovice.
Za Kurovicemi křižuji novou dálnici do Zlína a poprvé jedu po novém nadjezdu. Na úplné rovině vznikl kopec. Až budou záplavy, tak mají ze Záhlinic kam utéct. Na stavbě se čile pracuje. Na podzim se bude otvírat.
Za Záhlinicemi jedu mezi jezery a vjíždím do ptačí rezervace. Udělal jsem fotku srnce, ale moc to můj fotoaparát nezvládl. Lepší jsou pohledy na jezero s kačenama. Já kolem těchto jezer jezdím moc rád. Vždy si vybavím nějaké mořské pobřeží.
Za Kroměřížem jsem se vracel domů po nové cyklostezce a už tam nějaký vandal stačil vyvrátit dopravní značku. Já to nechápu, jak někdo může jít několik kilometrů za město a tam dělat škody.
Ujeto 47 km. Částečně v dešti.
03.08.2010
Karel
Asi deset kilometrů za Otrokovicemi přichází jemné mrholení. To jsem ještě v tričku, ale za chvíli se to mění v déšť a musím si dát pláštěnku. Jsem v otevřené krajině bez stromů a tak musím jet. Můj dnešní plán byl prozkoumat cyklostezku z Holešova do Hulína. Od tohoto záměru ustupuji a zvažuji jestli se mám vrátit. Nakonec zvítězila kratší varianta jet přes Kurovice.
Za Kurovicemi křižuji novou dálnici do Zlína a poprvé jedu po novém nadjezdu. Na úplné rovině vznikl kopec. Až budou záplavy, tak mají ze Záhlinic kam utéct. Na stavbě se čile pracuje. Na podzim se bude otvírat.
Za Záhlinicemi jedu mezi jezery a vjíždím do ptačí rezervace. Udělal jsem fotku srnce, ale moc to můj fotoaparát nezvládl. Lepší jsou pohledy na jezero s kačenama. Já kolem těchto jezer jezdím moc rád. Vždy si vybavím nějaké mořské pobřeží.
Za Kroměřížem jsem se vracel domů po nové cyklostezce a už tam nějaký vandal stačil vyvrátit dopravní značku. Já to nechápu, jak někdo může jít několik kilometrů za město a tam dělat škody.
Ujeto 47 km. Částečně v dešti.
03.08.2010
Karel
Bodnutí hmyzem
Ahoj cykloturisti, ve čtvrtek jsem se v práci nasral na kolegu a bylo to tak moc, že jsem se rozhodl k odpolední projížďce po práci. Na Internetu bylo vidět, jaká hrozná dešťová mračna se k nám valí z Rakouska, ale já jsem toho nedbal. Dokonce jsem si ani nevzal pláštěnku do velké brašny. Kterou jsem měl na nosiči.
Vyrazil jsem od Bělova do Žlutav. Je to velmi slušné stoupání se serpentinami. Moc mně to připomíná Alpy ve výškách kolem 1000 m.n.m. Takové ty horské vesnice na svahu. Na kopci jsem se zastavil u ranče a vyfotil lamy, bylo tam i malé "lamatko". Na ranči asi funguje hospoda. Ještě jsem to neprověřil. Na polích nad Halenkovicemi probíhaly žně a nad polem se prášilo. Z dálky to vypadalo jako požár.
Od vesnice jsem sjížděl do Napajedel a kochal jsem se nádhernými výhledy v serpentinach. V nejprudším místě jsem potkal auto a za mnou se tlačilo další, které mě chtělo předjet. V té chvíli mě začal nějaký velký hmyz bodat do holenní kosti. Já jsem nemohl zastavit. Nešlo to ubrzdit a auto za mnou by nepředpokládalo, že zastavím. Zastavil jsem, až auta odjela. V té chvíli jsem si vytáhl z nohy 5 mm dlouhé žihadlo. Byl to pro můj organismus šok. Celým tělem mně od nohy nahoru prolétl elektrický blesk. 10 cm dlouhá jizva po operaci se změnila v tvrdý neohebný drát. Naštěstí to rychle pominulo. Tak si představuji uštknutí jedovatým hadem. Zkontroloval jsem nohu a místo bodnutí jsem nenašel, ani nic nezčervenalo.
Byl jsem rád, že nemám žádné následky a vyrazil jsem do Napajedel na cyklostezku. Za dobu co jezdím na kole jsem byl už mnohokráte bodnut a nikdy to nemělo následky. Dokonce mě jednou bodla včela do rtu. Než jsem tenkráte ujel 70 km, tak to zmizelo. U vody jsem se zastavil v restauraci koupit tyčinky a potkal jsem tam svého bývalého soupeře ze závodů horských kol. Trošku jsme zavzpomínali, jak jsme byli mladí a honili se po lese jako o život. Naše sezení rozehnala rychle se blížící bouřka. Domů jsem upaloval jako zajíc. Stihl jsem to úplně nachlup. Ve vchodě na mne čekalo příjemné překvapení. Někdo z domu byl nakoupit a nabízel věci k volnému odběru. Kdyby byly otevřené dveře, tak bezdomovci by mu s tím nákupem pomohli.
Večer jsem zkontroloval nohu a nic jsem neviděl. Ani to nebylo cítit. Tím jsem považoval bodnutí za vyřízené. Jenže v noci v jednu hodinu mě probudila silná bolest v noze. Byl to stejný pocit, jako když si zlomíte nohu. Vstal jsem a šmajdal jsem po bytě jako frontový voják. Uvažoval jsem, že si vezmu Paralen od bolesti, ale nakonec jsem to zavrhl. Tak jsem trpěl až do rána. V pět hodin jsem vstal i bez budíku. Dolezl jsem na WC a pak jsem zjistil, že si nedokážu stoupnout. Nakonec jsem to zvládl způsobem, jako když se dělají dřepy na jedné noze. Nemohl jsem se smířit s tím, že na noze neustojím a začal jsem ji rozcvičovat. Nakonec jsem se na ni dokázal postavit. Vyrazil jsem do práce. Venku řádila bouřka a musel jsem jet v pláštěnce. Na nohy jsem si vzal pohorky. Sejít schodiště s kolem v ruce byl velký problém. Slézal jsem po jedné noze. Nakonec jsem před domem nasedl a šlapal jednou nohou. V práci jsem dal kolo do klece a jako invalida jsem vylezl do poschodí. V průběhu dne jsem nohu rozchodil. Když jsem šel v 18 hod. domů, tak jsem dokázal oběma nohama sejít schodiště, ale noha změnila vzhled. Měl jsem pevnou ponožku a tak mně od ponožky nahoru vzniklo na noze jelito. Když jsem doma zdělal ponožku, tak noha vypadala srandovně.
Celou sobotu a neděli jsem seděl a měl jsem nohu ve vodorovné poloze. Otok postupně klesl na kotník a asi bych ani žádné boty neobul. Noha byla červená a hořela. Naštěstí bylo chladno. K tomu mě v těch místech kůže hrozně svrběla.
V pondělí jsem se rozhodl otok rozjezdit a vyrazil jsem na výlet. První jsem jel po rovině a pak do kopců. Vůbec jsem se nešetřil. Když jsem se vrátil domů, tak to bylo pryč. Tělo si s tím poradilo. Zůstala jen svrbící kůže.
Nikdy jsem žádnou alergii neměl. Spíš si myslím, že mě pán Bůh potrestal za moji zlobu. Je špatné vybíjet si zlost na cyklistickém výletě. Mému kolegovi jsem už odpustil. Nechtěl jsem napsat článek o bodnutí hmyzem z lékařského pohledu, ale jak se v životě všechno srovná. Proto se na nikoho nikdy nezlobte. Řekněte si, že za to nemůže a odpusťte mu.
29.07.2010
Karel
Vyrazil jsem od Bělova do Žlutav. Je to velmi slušné stoupání se serpentinami. Moc mně to připomíná Alpy ve výškách kolem 1000 m.n.m. Takové ty horské vesnice na svahu. Na kopci jsem se zastavil u ranče a vyfotil lamy, bylo tam i malé "lamatko". Na ranči asi funguje hospoda. Ještě jsem to neprověřil. Na polích nad Halenkovicemi probíhaly žně a nad polem se prášilo. Z dálky to vypadalo jako požár.
Od vesnice jsem sjížděl do Napajedel a kochal jsem se nádhernými výhledy v serpentinach. V nejprudším místě jsem potkal auto a za mnou se tlačilo další, které mě chtělo předjet. V té chvíli mě začal nějaký velký hmyz bodat do holenní kosti. Já jsem nemohl zastavit. Nešlo to ubrzdit a auto za mnou by nepředpokládalo, že zastavím. Zastavil jsem, až auta odjela. V té chvíli jsem si vytáhl z nohy 5 mm dlouhé žihadlo. Byl to pro můj organismus šok. Celým tělem mně od nohy nahoru prolétl elektrický blesk. 10 cm dlouhá jizva po operaci se změnila v tvrdý neohebný drát. Naštěstí to rychle pominulo. Tak si představuji uštknutí jedovatým hadem. Zkontroloval jsem nohu a místo bodnutí jsem nenašel, ani nic nezčervenalo.
Byl jsem rád, že nemám žádné následky a vyrazil jsem do Napajedel na cyklostezku. Za dobu co jezdím na kole jsem byl už mnohokráte bodnut a nikdy to nemělo následky. Dokonce mě jednou bodla včela do rtu. Než jsem tenkráte ujel 70 km, tak to zmizelo. U vody jsem se zastavil v restauraci koupit tyčinky a potkal jsem tam svého bývalého soupeře ze závodů horských kol. Trošku jsme zavzpomínali, jak jsme byli mladí a honili se po lese jako o život. Naše sezení rozehnala rychle se blížící bouřka. Domů jsem upaloval jako zajíc. Stihl jsem to úplně nachlup. Ve vchodě na mne čekalo příjemné překvapení. Někdo z domu byl nakoupit a nabízel věci k volnému odběru. Kdyby byly otevřené dveře, tak bezdomovci by mu s tím nákupem pomohli.
Večer jsem zkontroloval nohu a nic jsem neviděl. Ani to nebylo cítit. Tím jsem považoval bodnutí za vyřízené. Jenže v noci v jednu hodinu mě probudila silná bolest v noze. Byl to stejný pocit, jako když si zlomíte nohu. Vstal jsem a šmajdal jsem po bytě jako frontový voják. Uvažoval jsem, že si vezmu Paralen od bolesti, ale nakonec jsem to zavrhl. Tak jsem trpěl až do rána. V pět hodin jsem vstal i bez budíku. Dolezl jsem na WC a pak jsem zjistil, že si nedokážu stoupnout. Nakonec jsem to zvládl způsobem, jako když se dělají dřepy na jedné noze. Nemohl jsem se smířit s tím, že na noze neustojím a začal jsem ji rozcvičovat. Nakonec jsem se na ni dokázal postavit. Vyrazil jsem do práce. Venku řádila bouřka a musel jsem jet v pláštěnce. Na nohy jsem si vzal pohorky. Sejít schodiště s kolem v ruce byl velký problém. Slézal jsem po jedné noze. Nakonec jsem před domem nasedl a šlapal jednou nohou. V práci jsem dal kolo do klece a jako invalida jsem vylezl do poschodí. V průběhu dne jsem nohu rozchodil. Když jsem šel v 18 hod. domů, tak jsem dokázal oběma nohama sejít schodiště, ale noha změnila vzhled. Měl jsem pevnou ponožku a tak mně od ponožky nahoru vzniklo na noze jelito. Když jsem doma zdělal ponožku, tak noha vypadala srandovně.
Celou sobotu a neděli jsem seděl a měl jsem nohu ve vodorovné poloze. Otok postupně klesl na kotník a asi bych ani žádné boty neobul. Noha byla červená a hořela. Naštěstí bylo chladno. K tomu mě v těch místech kůže hrozně svrběla.
V pondělí jsem se rozhodl otok rozjezdit a vyrazil jsem na výlet. První jsem jel po rovině a pak do kopců. Vůbec jsem se nešetřil. Když jsem se vrátil domů, tak to bylo pryč. Tělo si s tím poradilo. Zůstala jen svrbící kůže.
Nikdy jsem žádnou alergii neměl. Spíš si myslím, že mě pán Bůh potrestal za moji zlobu. Je špatné vybíjet si zlost na cyklistickém výletě. Mému kolegovi jsem už odpustil. Nechtěl jsem napsat článek o bodnutí hmyzem z lékařského pohledu, ale jak se v životě všechno srovná. Proto se na nikoho nikdy nezlobte. Řekněte si, že za to nemůže a odpusťte mu.
29.07.2010
Karel
pondělí 2. srpna 2010
Buchlovské kopce 31.7.2010
Pravidelné sobotní vyjížďky se zúčastnil po delší době Igor, Boris a já. Tušil jsem , že Igor je " v laufu", neboť strašně zhubnul (-10 kg) a také neustále trénuje. Ovšem jeho výkonnost je skutečně o 2 třídy výš než nás normálních smrtelníků.
Zážitky z vyjžďky nejlépe vystihl ve svém hodnotícím mailu Boris, zde je jeho svědectví : " včerejší švih byl výtečný, je vždy lepší jet ve větší skupině.Bohužel má výkonnost nebyla dobrá (na Tesáku jsem byl v lepší pohodě), v závěru mě ještě chytla záda a měl jsem co dělat, abych to nějak rozumně dotáhl do konce, cítil jsem i těch dvacet km navíc, co jsem jel na vlak. Igor je o několik tříd nade mnou, jede fakt famózně. Přijel jsem úplně zničený a dnes nemohu ani chodit. Su rád, že se nám vyhnuly technické defekty, ale překvapilo mě hrubé chování některých účastníků silničního provozu...."
Můj dojem je pak podobný, chtěl bych ale zmínit skutečně perfektní silničářský zážitek z průjezdu Buchlovskými horami po hlavní sinici, kdy povrch cesty je ze skutečně kvalitního asfaltu a kolem je nádherná příroda. Bohužel aut jezdilo až příliš , ale naštěstí je šířka vozovky dostatečná, takže žádné kolize nehrozí. Zcela nepochopitelné bylo chvání řidiče snad Peugotu před Litenčicemi. ten debil začal předjíždět v našem protisměru před ním jedoucí auto na silnici široké max. 6 m , takže nás s Borisem lízal levým zrcátkem, já jsem ho zaregistroval skutečně až byl na mé úrovni, bylo to naprosto nečekané, neboť se vyřítil zpoza vrcholu kopce a hnal si to na naší straně šílenou rychlostí.
Druhý případ nastal při výjezdu z Kroměříže na cestě do Kotejed, zde se proti nám vyřítil opět další debil, tentokráte s Feldou. Tento magor předjížděl přes plnou čáru v zátáčce a v místě kde jej již obec a tedy rechlost 50 km/hod. ( za přejezdem kolejí ). Bylo slyšet jen kvičení gum jeho vozu, neboť tu zatáčku projížděl již na hranici jejich adhéze, moc nechybělo a utrhl se přímo na nás, Ve finále bylo vidět že jede víceméně po dvou kolech....... Boris projevil názor se kterým nelze než souhlasit, takovýto debilové si zasloží dlažební kostku do čelního skla a navždy odebrat řidičák. Stále více jako pravidelný účastník silničního provozu ( najeto více jak 1 mil. km bez nehody) dospívám k názoru, že vydání řidičáku by mělo by podmíněno zvládnutím psychotestů, jsem přesvědčen, že většina podobných magorů by tak nikdy řidičák nemohla dostat.
A ještě poslední poznámka k Borisově výkonnosti, už při vyjížďce na Tesák se ukázalo, že se hrozně zlepšil, tentokrát nám v pohodě stačil a nakonec měl ještě tolik sil, že mě přešpurtoval na ceduli Otrokovice, když už se zdálo, že ve špurtu odpadl. No snad nám prozradí " co zobe "..
Zážitky z vyjžďky nejlépe vystihl ve svém hodnotícím mailu Boris, zde je jeho svědectví : " včerejší švih byl výtečný, je vždy lepší jet ve větší skupině.Bohužel má výkonnost nebyla dobrá (na Tesáku jsem byl v lepší pohodě), v závěru mě ještě chytla záda a měl jsem co dělat, abych to nějak rozumně dotáhl do konce, cítil jsem i těch dvacet km navíc, co jsem jel na vlak. Igor je o několik tříd nade mnou, jede fakt famózně. Přijel jsem úplně zničený a dnes nemohu ani chodit. Su rád, že se nám vyhnuly technické defekty, ale překvapilo mě hrubé chování některých účastníků silničního provozu...."
Můj dojem je pak podobný, chtěl bych ale zmínit skutečně perfektní silničářský zážitek z průjezdu Buchlovskými horami po hlavní sinici, kdy povrch cesty je ze skutečně kvalitního asfaltu a kolem je nádherná příroda. Bohužel aut jezdilo až příliš , ale naštěstí je šířka vozovky dostatečná, takže žádné kolize nehrozí. Zcela nepochopitelné bylo chvání řidiče snad Peugotu před Litenčicemi. ten debil začal předjíždět v našem protisměru před ním jedoucí auto na silnici široké max. 6 m , takže nás s Borisem lízal levým zrcátkem, já jsem ho zaregistroval skutečně až byl na mé úrovni, bylo to naprosto nečekané, neboť se vyřítil zpoza vrcholu kopce a hnal si to na naší straně šílenou rychlostí.
Druhý případ nastal při výjezdu z Kroměříže na cestě do Kotejed, zde se proti nám vyřítil opět další debil, tentokráte s Feldou. Tento magor předjížděl přes plnou čáru v zátáčce a v místě kde jej již obec a tedy rechlost 50 km/hod. ( za přejezdem kolejí ). Bylo slyšet jen kvičení gum jeho vozu, neboť tu zatáčku projížděl již na hranici jejich adhéze, moc nechybělo a utrhl se přímo na nás, Ve finále bylo vidět že jede víceméně po dvou kolech....... Boris projevil názor se kterým nelze než souhlasit, takovýto debilové si zasloží dlažební kostku do čelního skla a navždy odebrat řidičák. Stále více jako pravidelný účastník silničního provozu ( najeto více jak 1 mil. km bez nehody) dospívám k názoru, že vydání řidičáku by mělo by podmíněno zvládnutím psychotestů, jsem přesvědčen, že většina podobných magorů by tak nikdy řidičák nemohla dostat.
A ještě poslední poznámka k Borisově výkonnosti, už při vyjížďce na Tesák se ukázalo, že se hrozně zlepšil, tentokrát nám v pohodě stačil a nakonec měl ještě tolik sil, že mě přešpurtoval na ceduli Otrokovice, když už se zdálo, že ve špurtu odpadl. No snad nám prozradí " co zobe "..
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)