Cyklistika je hodně sezónní sport a tak se mnohdy stane, že než se cyklista trochu rozjezdí, přichází konec sezóny. Podobný pocit mám nyní i já, letošní jaro za moc nestálo a tak zjišťuji , že těch km na kole jsem zase tak moc letos nenajezdil ( tak 3500) a už je tu skoro tradiční závěrečné soustředění u Jardy v Popicích, které se rozkládají v malebném kraji vín pod Pálavskými kopci. Skoro tradiční proto, že jsme ho zatím absolvovali 1x a to před 2 lety, ovšem tradice musí někdy začít. Každopádně letošní Jardovo pozvání neodmítl Igor, Mira Vodička a já. Mira Havran na výzvu k přihlášení nejprve nereagoval a když projevil zájem zúčastnit se , byl mu zrovna udělen „ distanc“ za špatnou tréninkovou morálku, takže málem nejel. Jardovi se ho však zželelo a pozval ho, ale Mira si musel zajistit dopravu do Popic ve své režii, neboť my ostatní jsme měli již zajištěnou dopravu dodávkou Citroen, která je jen pro 3 osoby. Mirovi to však nedělo potíž, svezl se svým šéfem, vášnivým rybářem, který na Novomlýnských nádržích tráví skoro každý víkend. A tak jsme se v sobotu 25.9. 2010 sešli u Jardy v Popicích skoro v plném složení aktivní části „Party švih“, tedy já, Igor, Mira Vodička, Mira Havran a Jarda. Trasu vybral znalec místních cest Jarda a to pochopitelně tak, aby vyhovovala jeho nečestnému způsobu boje a aby tedy co nejvíce vytěžil ze znalosti tratě s cílem porazit mě, jako svého hlavního soupeře. Jak jsem již psal v některé z předchozích reportáží, Jarda holt těžko nese to, že mu letos stabilně do kopců ujíždím ( vyjma výjezdu na Bunč, abych byl objektivní). Ono je stejně legrační to, že ač si to nechceme přiznat, je pro nás každý švih skoro závod a prohry na „ horských prémiích“ a špurtech nás hodně bolí a i když říkáme, že jste to vypustili, není to tak docela pravda. A u Jardy, který je hodně soutěživý a ambiciózní to platí dvojnásob.
Po poněkud složitější m výběru oblečení na cestu, bylo pod mrakem a okolo 16 st. C a nezbytném úvodním focení jsme mohli vyrazit na cestu. Začátek byl pikantní v tom, že jsem ho absolvoval se zapnutou kamerkou na přilbě a tak jsem mohl zadokumentovat to, že Mira Vodička vyrazil statečně na trať vyzbrojen „ termopodvlíkačkami „, které si oblekl pod cyklistické šortky vybavené speciální antibakteriální vložkou, která mu tím pádem byla k ničemu. Je až nepochopitelné, že tak zkušený cyklista jako Mira bezesporu je, je schopen udělat ve svém vystrojení tak fatální a především začátečnickou chybu. My zkušení cyklisté říkáme těm, jimž se pod cyklistickými šortkami rýsuje spodní prádlo, „slipaři“ a nechápavě kroutíme hlavou, když takového jedince na kole potkáme. Vždyť ta cyklistická vložka je nejdůležitější částí cyklistických kalhot a funguje jen při oblečení „na ostro“. Po 10 km musí být sedací část od švů prádla jako jelito a to ani nemluvím o 100 a více km, které nás podle Jardy čekaly. Kamerka také zaznamenala Jardovo plašení, kdy při předjíždění málem sundal Igora a také moje nadávky na kvalitu cesty, která byla zalátaná různými vrstvami asfaltu a tak kolo na ní poskakovalo jako na belgických dlážděných polňačkách, které se nazývají „Pavé“ .Bohužel kamerka dlouho nevydržela natáčet, neboť jsem si před jízdou nezkontroloval stav paměti, která byla skoro plná. Ale i tak je záznam začátku našeho švihu zajímavý a stojí za shlédnutí.
Začátek jízdy byl po větru a také víceméně z kopce, tak jsme i přes mizernou kvalitu povrchu bušili do pedálů a rychlostí 40 km/ hod jsem se přiblížili pod první kopec před obcí Křepice. Není to nijak těžký kopec, ale i tak nás slušně rozvěsil. Jako první nastoupil Igor , který roztočil převod 42 x17 do poměrně vysokých otáček a tak jsme do cca 5-7 % stoupání valili rychlostí okolo 20 km/hod. Za Igorem jsem statečně plápolal já a jen jsem s hrůzou sledoval, jak mně jde tepovka nahoru. Jenže zvolnit se nedalo, neboť jsem za sebou viděl Jarina a za ním se snažil držet krok Mira Havran. Mira Vodička již záhy odpadl a jel si své tempo. Asi ve dvou třetinách kopce jsem stále viděl Jarina nalepeného na svém zadním kole, evidentně se trápil ,ale chtěl se za každou cenu udržet. Musel jsem tedy použít jeden ze svých vyzrálých taktických manévrů a sice jsem trochu zvolnil a nechal jsem Igora poodjet o cca 10 m. Vzápětí jsem však zařadil těžší převod a ze sedla jsem Igora výrazným zrychlením opět dojel. Na tento nečekaný tah již Jarin a ani Mira Havran nedokázali zareagovat a já jsem pak zavěšen za Igorem dojel na vrchol stoupání s poměrně velkým náskokem na dvojici stíhačů. Mira Vodička pak přijel již ze značným odstupem,ale bral to v klidu. Jarin se ale tvářil dost naštvaně. Nic ale není zadarmo a při kontrole záznamu tepovky jsem zjistil, že jsem tu tepal okolo 190 tepů za min., což je již daleko za hranicí mé maximálky. Asi si ji budu muset nechat znovu změřit, podle 5 let starého měření bych byl již při 190 tepech po smrti. Po tomto prvním testu výkonnosti a krátkém sjezdu jsme začali opět stoupat do poměrně strmých serpentin v obci Nikolčice. Zde využil Jarin své znalosti tratě a zuřivě začal bušit do pedálů, aby mě spolu s Igorem poodjel o nějakých 20 metrů. Já jsem tentokrát jel záměrně vzadu, neboť jsem si před tím opět zapnul kamerku a chtěl jsem zdokumentovat techniku jízdy ostatních do kopce. Bohužel až na vrcholu stoupání jsem zjistil, že se kamerka vypnula, neboť paměťová karta již byla plná. Tím došlo k tomu, že jsem sice dokázal ještě předjet Miru Havrana, ale Jarin byl na kopci o cca 5 m přede mnou. A tak mohl radostně po dlouhé době zvolat:“ Kohůtku, kde se tak dlůho flákáš? „. Mira Vodička přijel opět na posledním fleku, kousek za Mirou Havranem. Z další části našeho putování pak stojí za zaznamenání doslova houfy cykloturistů, které jsme v jednotlivých vesnicích, kterými jsme projížděli,viděli u otevřených sklípků, jak si vyměňují krevní oběživo za burčák ( podle poučky, že burčáku se má vypít tolik, kolik je litrů krve v těle , což je u mužské populace cca 5 až 6 litrů). Holt podzim je na Jižní Moravě a burčák patří k sobě. My jsme těmto svodům však museli odolávat, neboť nás čekal ještě dlouhý úsek vytčené trasy.
Další stoupání a test výkonnosti nás čekal v obci Zaječí. Tento kopec je charakteristický tím, že cesta zde stoupá přímo jako podle pravítka a tak vrchol kopce cyklisty vidí před sebou jako hodně vzdálený bod na konci stoupání. Tento úsek cesty znám z jarního soustředění, když zde Jarin málem zabil chudáka Miru Havrana. Seběhlo se to tak, že Jarin pod kopcem nahlásil, že pojedeme ke Kapličce. Jenže vzápětí odpadl a tak jsme se špici střídali my s Mirou a v zápalu boje jsme přehlédli mizerně značenou odbočku k té Kapličce. Dojeli jsme až na vrchol , který je uprostřed dědiny. Po nějaké době se připlížil Jarin( v tomto případě fakt nelze použit ono zakořeněné slovo „ přiřítil“běžně používané pro takový druh situací ). Ještě se nestačil ani pořádně vydýchat a už se pustil do Miry, že měl odbočil a častoval ho výrazy, ze kterých by se i hodně protřelý fotbalový internacionál červenal. Já jsem byl raději potichu, i když si myslím, že u té odbočky jsem byl na prvním místě já a že Mira to schytal neprávem. Jenže zase na svoji obhajobu musím konstatovat, že Mirovi není žádný výchovný prostředek na škodu a koneckonců se mohl bránit, že on za to nemohl, což si asi ani neuvědomil . K té Kapličce jsme nakonec dojeli jinou cestou , je to „rádoby“ stylové hotelové zařízení, ze kterého čouhá nevkus a podivně nabyté finance investora, jako sláma z bot, ale mají tam výbornou čokoládu, kterou vřele doporučuji.
Tentokráte jsme začátek stoupání absolvovali v houfu, ze kterého se po nějaké době odpojil Mira Vodička a Mira Havran. Tempo na špici totiž udával Igor a ono jet do 5% stupání rychlostí 20 km/ hod. zase taková selanka není. Já I Jarin jsme se však Igora statečně drželi a kontrolovali jsme jeden druhého v jakém stavu se nacházíme. Člověk , který není políben cyklistikou si myslí, že cyklistika je jen o bušení do pedálů a tedy hrubé fyzické síle. Ovšem my zkušení cyklisté víme, že velkou roli hraje taktika a psychologie. Například pokud jedete do kopce , jako ten do Zaječí a začínají Vám tuhnout nohy, největší chybou by bylo dát tuto slabost najevo. Toho by okamžitě využil Jarin, který by nastoupil a i ujel, neboť by cítil výhodu. Proto , i když se mně nejelo vůbec dobře a Igorovo tempo byla na mě vysoké, tvářil jsem se tak, že jedu úplně v pohodě a občas jsem utrousil poznámku o tom , jak se to dnes dobře jede. Jarin taktéž obeznámený s psychologií cyklistického boje se sice také snažil tvářit, že je v pohodě, ale podle naběhnutých žil na čele mě bylo jasné, že si dobře dává. Před vrcholem kopce se sice pokusil o nástup, ale spíše jen symbolicky, moje mimikry ho dokonale zmátly a tak když jsem s vypětím všech sil přeřadil na těžší převod a trochu zrychlil, Jarin svěsil nohy a vůbec se ani nepokoušel se mnou spurtovat. Přitom, kdyby se mě byť jen chvíli zachytil, tak jsem přestal šlapat já a Jarin byl první. Takto byla bilance vítězství na kopcích 2:1 v můj prospěch. Na kopci jsme chvíli počkali na odpadlíky a pokračovalo se dál víceméně z kopce a pak následoval rovinatý úsek přes hráz Novomlýnských nádrží směrem na Dolní Věstonice. Zde jsem musel poučit Miru Havrana o způsobu ježdění v háku. Na špici jel Igor, za ním Mira Vodička, pak Mira Havran, pak já a „peloton“ uzavíral Jarda. Jelo se poměrně rychle tak 40 km/hod. No a Mira Havran si neodpustil své „plašácké“ zlozvyky. Bez jakéhokoliv důvodu si nechal díru od jezdce před ním až 5 m, aby ji pak začal výrazně vyšší rychlostí sjíždět. Pro mě i Jarina za mnou to znamenalo zbytečný výdej sil na dorážení najednou vzniklé díry za Havranem. Toto je celý Mira, on se nenaučí jezdit v balíku ani za 100 let. Tak když už to udělal snad po páté, najel jsem si vedle něj a vysvětlil jsem mu, že takto teda ne! Mira si raději najel na konec, tam je stejně nejméně nebezpečný. Vzápětí jsem musel zase umravnit Igora, kterému zase čas od času chytnou saze a ukazuje nám, jakého zrychlení je schopen. Bohužel to vyšlo na situaci, kdy jsem těžce vydýchával extempore s Havranem a tak jsem mu také od plic vysvětlil , že špurtovat za ním rozhodně nehodlám. Takto umravněni jsme se blížili k poslednímu vrchařskému souboji při výjezdu na krpál v Pavlově. Zde jsem bohužel včas nezachytil nástup Jarina, který opět využil své znalosti délky kopce a podjel mě o cca 30 m. I když jsem ho postupně sjížděl, tak na konci prvního stoupání byl Jarin těsně přede mnou. To bylo radosti! Náš vrchařský souboj s Jarinem se tak srovnal na 2:2. Igor byl opět první, když před tím vyškolil mladíka na horáku z jízdy do kopce. Zezadu jsem sledoval, jak se ten nešťastník pokusil za Igorem vyvést v okamžiku, kdy Igor míjel svojí standardní rychlostí skupinu ve které jel i onen mladík. Mladík se za Igorem udržel tak 10 m, pak se mu Igor začal vzdalovat a když jsem pak toho hocha míjel i já, vypadal jako těsně před infarktem, zcela jistě přecenil svoji výkonnost a neodhadl tu Igorovu.
Počkali jsme pak na odpadnuvšího Havrana a Vodičku a pokračovali pak společně na Klentnici. Zde jsme si neodpustili návštěvu vyhlášené kavárny FARA. Ta je vybodována v objektu bývalé fary a celkové řešení interiéru je příjemné a navozuje velmi domácí a stylové prostředí. Osobně tuto kavárnu jednak řešením, obsluhou i výběrem jídel považuji za jednu z nejlepších, co jsem u nás v ČR viděl a všem ji vřele doporučuji.
Po výborné kávě a bagetě jsme pak pokračovali dále na Mikulov, kdy bylo nutné překonat zbytek stoupání v Klentnici. Z Mikulova jsme se pak doslova řítili po víceméně rovinatých cestách zpět do Popic. Do zad nám hlavně zpočátku foukal poměrně silný vítr a tak nebyl problém jet i rychlostí 50 km/hod. Tedy jak pro koho. Jarin si evidentně dost práskl, když se mě snažil porazit do kopců a podobné tempo mu vůbec nevyhovovalo, párkrát se od nás i odpojil a zůstal pozadu, když nám před tím všem vynadal, jak rychle jedeme. Jenže potíž je v tom, že tak rychlé tempo vyprovokoval nejprve on, když byl na špici, my ostatní jsme se ho snažili jen udržovat. Museli jsme konstatovat , že Jarin je furt stejný, podobné situace jsme s ním zažívali i dříve, když ještě bydlel v Otrokovicích a pravidelně s námi jezdil. Omluvou na Jarinovo chování snad může být, že jezdí bez kompíku a tedy nemá přehled o rychlostech, kterými se jede. Ale stejně je to nervoň.
V závěrečném spurtu na posledním kopečku před Popicemi jsem si pak Jarina krásně vychutnal, když se snažil zašpurtovat z posledních sil , co mu ještě zůstaly. Ovšem na moje zrychlení neměl a tak jsem mohl zvednou ruce nad hlavu v gestu vítěze a odfajfknout si skóre vítězství na 3:2 v můj prospěch. Jarda si tak nemohl doplnit svoji síň slávy o další vítěznou trofej.Dokonce ani Igor se mě nechytil a tak jsem projel kolem cedule Popice osamoceně na první pozici. Jarda pak přisupěl s ostatními a vůbec se nechtěl se mnou bavit, dokonce i na pivo jsme ho museli přemlouvat. Pak se ale zklidnil a tak jsme mohli vše probrat na pivu zrovna v okamžiku, kdy se spustil vytrvalý déšť, který trval i celý následující a další den a zabránil nám v další původně plánované společné vyjížďce okolí Pálavy. Vše jsem si však vynahradili nadmíru povedeným večerem ve sklípku v Ivani spojeným s degustací vín a družnou zábavou. Víno bylo kvalitní,Karlova tisícikoruna k jeho padesátinám se na to náramně šikla a hlava nebolela.
Ujeto 97 km průměrem 29,3 km/hod .
Zapsal: Petr
29.9.2010
středa 29. září 2010
Svatý Hostýn
Ahoj cykloturisti, máme před sebou delší volno se státním svátkem. Předpověď počasí je však velmi špatná. Už od sobotního rána mělo pršet, ale zatím se počasí drží. Já se kolem 14 hod. rozhoduji, že si udělám ještě výlet. Dnes mám ve svém životě zvláštní den a uvědomuji si, že mám stále blíže do hrobu. Jsem zase starší. Kam jinam si zajet než na posvátné místo na velkém kopci.
Vyjíždím pozdě odpoledne a spoléhám na to, že nezačne brzo pršet. Pro jistotu si beru pláštěnku s sebou. Podle předpovědi na Internetu by to mělo v podvečer přijít. Jedu po vedlejších cestách do Holešova a pak kousek po hlavní cestě. Brzo však sjíždím na JZD cestu a zastavuji se u vlakového nádraží v Dobroticích. Toto nádraží žádný cykloturista nemine, aniž by se zde nezastavil. Je zde sbírka všeho možného. Další zastávku dělám u sochy v polích. Z tohoto místa je hezky vidět co musím ještě vyšlapat.
Stoupání z Bystřice na Hostýn je hodně příkré a jezdí se zde i závody do vrchu. Já jsem si zde měřil čas, za jak dlouho to vyjedu a informoval jsem vás, jakou průměrnou rychlostí jsem to jel. Letošní rok je můj výsledek velmi špatný. Dříve jsem jezdíval rychlostí 15 km/hod a dnes jsem jel 10 km/hod. Je poznat, že se hodně šetřím, abych si neublížil. Snad to bude příští rok lepší a nedám doktorům vydělat při nějaké operaci.
Na kopec jsem vyjel v pohodě a všimnul jsem si, jak se prudce ochlazuje. Oproti údolí je to o 10C. Musím si obléknout bundu. Jen na nohy nic nemám. To jsem dnes nezvládl. Kalhoty bych na nosiči uvezl. Je pozdní odpoledne a k tomu se chystá na déšť. To znamená, že je zde málo lidí a cítím se dobře. Já jsem nejraději, když nikoho nepotkávám. V sezónu zde bývá hrozný provoz aut, přesto že je zde zákaz vjezdu. V kostele je napřed prázdno, ale pak přicházejí nějaké paní a začínají zpívat. Po chvilce je začne provázet varhaník a je to moc hezké. Nejraději bych zde zůstal, ale nemůžu. Venku jsem objevil novou křížovou cestu. Je ze dřeva a podstavec je z kamene. Každý kámen byl přivezen z nějaké části naší republiky a je na něm napsáno od kud je. Mně se však víc líbí stará křížová cesta. Místo do nové bych věnoval peníze na rekonstrukci staré. Ten obrázek na dřevě na mne působí jako by ten člověk neuměl malovat.
Ve sjezdu do Rusavy je chladno a dělám si zastávky, abych se pokochal výhledem do horského údolí. Po cestě potkávám krávy v ohradě. Vzpomínáte na časy kdy zde ještě nebyla cyklostezka a jezdili jsme po trávě mezi krávama? To už je pryč. Teď je to mnohem pohodlnější. Až když vyjedu z údolí Rusavy, tak se oteplí. Zato ve vzduchu začínají být cítit kapky deště. Musím spěchat domů, abych nezmokl. Za Holešovem se rozhoduji projet průmyslovou zónou a pokračovat do Kurovic. Zde je na cestě úplný klid. Dokud se zde staví dálnice, tak je tato cesta slepá ulice. Déšť postupně zesiluje a já si musím dát pláštěnku. V Tlumačově se rozhoduji přejet na kraj Otrokovic po hlavní cestě. Kdybych jel podél dálnice, tak bych musel jet po zablácené cestě a byl bych špinavý jako čuník. Je už tma a musím svítit. Naštěstí mám dobré osvětlení i pláštěnku žluté barvy. Škoda, že se nedělají pláštěnky jako svítící bundy do auta. Na prvním sjezdu jsem vjel do Otrokovic a jedu po nové cyklostezce přes Baťov. Domů přijíždím za tmy a zmoklý.
Ujel jsem 78 km v zamračeném a chladném počasí. Na závěr jsem zmoknul.
25.09.2010
Karel
Vyjíždím pozdě odpoledne a spoléhám na to, že nezačne brzo pršet. Pro jistotu si beru pláštěnku s sebou. Podle předpovědi na Internetu by to mělo v podvečer přijít. Jedu po vedlejších cestách do Holešova a pak kousek po hlavní cestě. Brzo však sjíždím na JZD cestu a zastavuji se u vlakového nádraží v Dobroticích. Toto nádraží žádný cykloturista nemine, aniž by se zde nezastavil. Je zde sbírka všeho možného. Další zastávku dělám u sochy v polích. Z tohoto místa je hezky vidět co musím ještě vyšlapat.
Stoupání z Bystřice na Hostýn je hodně příkré a jezdí se zde i závody do vrchu. Já jsem si zde měřil čas, za jak dlouho to vyjedu a informoval jsem vás, jakou průměrnou rychlostí jsem to jel. Letošní rok je můj výsledek velmi špatný. Dříve jsem jezdíval rychlostí 15 km/hod a dnes jsem jel 10 km/hod. Je poznat, že se hodně šetřím, abych si neublížil. Snad to bude příští rok lepší a nedám doktorům vydělat při nějaké operaci.
Na kopec jsem vyjel v pohodě a všimnul jsem si, jak se prudce ochlazuje. Oproti údolí je to o 10C. Musím si obléknout bundu. Jen na nohy nic nemám. To jsem dnes nezvládl. Kalhoty bych na nosiči uvezl. Je pozdní odpoledne a k tomu se chystá na déšť. To znamená, že je zde málo lidí a cítím se dobře. Já jsem nejraději, když nikoho nepotkávám. V sezónu zde bývá hrozný provoz aut, přesto že je zde zákaz vjezdu. V kostele je napřed prázdno, ale pak přicházejí nějaké paní a začínají zpívat. Po chvilce je začne provázet varhaník a je to moc hezké. Nejraději bych zde zůstal, ale nemůžu. Venku jsem objevil novou křížovou cestu. Je ze dřeva a podstavec je z kamene. Každý kámen byl přivezen z nějaké části naší republiky a je na něm napsáno od kud je. Mně se však víc líbí stará křížová cesta. Místo do nové bych věnoval peníze na rekonstrukci staré. Ten obrázek na dřevě na mne působí jako by ten člověk neuměl malovat.
Ve sjezdu do Rusavy je chladno a dělám si zastávky, abych se pokochal výhledem do horského údolí. Po cestě potkávám krávy v ohradě. Vzpomínáte na časy kdy zde ještě nebyla cyklostezka a jezdili jsme po trávě mezi krávama? To už je pryč. Teď je to mnohem pohodlnější. Až když vyjedu z údolí Rusavy, tak se oteplí. Zato ve vzduchu začínají být cítit kapky deště. Musím spěchat domů, abych nezmokl. Za Holešovem se rozhoduji projet průmyslovou zónou a pokračovat do Kurovic. Zde je na cestě úplný klid. Dokud se zde staví dálnice, tak je tato cesta slepá ulice. Déšť postupně zesiluje a já si musím dát pláštěnku. V Tlumačově se rozhoduji přejet na kraj Otrokovic po hlavní cestě. Kdybych jel podél dálnice, tak bych musel jet po zablácené cestě a byl bych špinavý jako čuník. Je už tma a musím svítit. Naštěstí mám dobré osvětlení i pláštěnku žluté barvy. Škoda, že se nedělají pláštěnky jako svítící bundy do auta. Na prvním sjezdu jsem vjel do Otrokovic a jedu po nové cyklostezce přes Baťov. Domů přijíždím za tmy a zmoklý.
Ujel jsem 78 km v zamračeném a chladném počasí. Na závěr jsem zmoknul.
25.09.2010
Karel
Rozhledna Javorník
Ahoj cykloturisti, potřeboval jsem zavést taťkovi Bakalovo mazání a rozhodl jsem se, že si trasu kousek prodloužím. Už dlouho jsem nebyl u větrného mlýna v Kuželově a tak byl plán trasy jasný.
Vyjel jsem až odpoledne a věděl jsem, že musím přibližně 100 km zvládnout do 19 hod. Doma se přes okno zdálo, že je venku teplo. Když jsem vyjel, tak jsem cítil, že krátké kalhoty jsou na hraně tělesné pohody. Nakonec jsem se oblečení stále vyhýbal a říkal jsem si, že ještě kousek vydržím. Ukázalo se, že nejvíc zima bylo podél Baťova kanálu. V okolí Uherského Hradiště bylo dobře. Jel jsem stále po cyklostezce podél kanálu a pak podél kolejí do Lázní Ostrožská Ves. V Uherském Ostrohu jsem sjel z cyklostezky a vydal jsem se po okresní silnici do Velké nad Veličkou. Zde začalo postupné stoupání. Před Veličkou jsem byl šokován velkým polem slunečních kolektorů. Byla zabrána krásná rovná zemědělská půda. V dalších vesnicích jsem viděl, že už přišel podzim. U cesty se prodával burčák a na polích lidé sklízeli úrodu.
Jel jsem po trase, kterou dobře znám z mládí a najednou jsem uviděl nad sebou rozhlednu. Bylo to překvapení, neboť já jsem se v myšlenkách oddával vzpomínkám, kde bych odbočil a jel domů přes Suchov. V Brodě však domov už nemám. Nade mnou se tyčila velká dřevěná rozhledna. Něco takového jsem v horském údolí nečekal. Rozhledny se staví na kopcích, aby bylo daleko vidět. To se v obci Javorník asi spletli. Vylezl jsem na rozhlednu a moc víc jsem toho neviděl. Spíš mě zaujalo upevnění hromosvodu na horní části.
Dále jsem pokračoval směrem na Slovensko a kousek před hranicemi jsem odbočil k větrnému mlýnu v Kuželově. Cesta zde mírně stoupá a doporučuji ji jako snadnější variantu než jet přímo přes Kuželov do prudkého kopce. U mlýna je krásný výhled do údolí řeky Moravy. V podstatě zde přehlédnete několik národopisných regionů. Na parkovišti jsem potkal turisty a ti měli na řídítkách košík se psem. Dozvěděl jsem se, že pes má své vlastní webové stránky. Na návštěvu větrného mlýna jsem nešel. Už jsem zde byl mockrát. Od mlýna jsem se pustil krásným klesáním do údolí. Jsou zde malebná zákoutí s obyčejnou cestou. Cesta je velmi úzká a je to překvapení, když potkáte obrovský autobus s turisty. Na polích se oralo a já jsem nasával vůni čerstvě otevřené země.
Za Hroznovou Lhotou mně začalo být zima a oblékl jsem se. Už jsem měl v nohách přes 70 km a měl jsem i hlad. Abych se posilnil, tak jsem vytáhl energetickou tyčinku, kterou jsem dostal od Petra k Vánocům. Už dávno v březnu ji propadla životnost, ale dala se sníst. Chuť to byla přímo hňusná. Chudáci vrcholoví sportovci, že něco takového musí jíst.
Před Kozojídkami jsem byl mile překvapen, když jsem najel na úplně novou cyklostezku a v pohodě jsem dojel až do středu Veselí nad Moravou. Od Veselí vede cyklostezka do Ostrohu poblíž řeky Moravy. O této cyklostezce jsem už víckrát psal a je to velmi dobrá věc, když sledujete kolik jezdí aut po hlavní silnici. Na jednom úseku jsem udělal chybu a sjel jsem z cyklostezky. Byla to moje nepozornost a projevilo se i podvečerní šero. Od lázní jsem musel začít svítit. Naštěstí je zde cyklostezka osvětlená a jelo se dobře. Na návštěvě jsem byl déle, než jsem měl v plánu a tak jsem jel domů za tmy.
Nejhorší bylo cestování po cyklostezce od Uherského Hradiště směrem do Napajedel. Tolik neosvětlených opilců na kole jsem už dlouho nepotkal. V jednom místě leželo na zemi přes cyklostezku jízdní kolo. Zpomalil jsem a díval jsem se, kde někdo leží a v tom se ozval smích mladých chuligánů s láhvemi v rukou. Kluci se za keřem bavili a byli asi hodně unavení. O kousek dál jsem dohnal dvě holky na horských kolech a ty neměly ani odrazky. Po chvíli jsem je uslyšel vykřiknout. Myslím si, že ve tmě sjely z cyklostezky do pole. To už jsem, ale řešil další překážku. Přede mnou táhl opilec jízdní kolo a nestačila mu na šířku celá cyklostezka. Obvykle se tito lidé o kolo opírají, ale tento už byl ve stádiu, kdy lehne na zem a usne. Dále jsem potkával neosvícené cyklisty a upozorňoval jsem je na překážky, které jsem minul.
Domů jsem přijel po cyklostezce až do Otrokovic kolem půl deváté. Můžu říct, že dnešní cesta byla charakteristická potkáváním neosvětlených a ožralých cyklistů na cyklostezce.
Bakalovo mazání je k dostání jen ve Zlíně v lékárně. Dělá se jen na objednávku. Spíš vám řeknou, že to nedělají. Nemají na to potřebné bylinky a suroviny. Používá se to na potírání bolestivých míst. Staré klouby a unavené svaly.
Celkem jsem ujel 117 km za krásného podzimního počasí.
18.09.2010
Karel
Vyjel jsem až odpoledne a věděl jsem, že musím přibližně 100 km zvládnout do 19 hod. Doma se přes okno zdálo, že je venku teplo. Když jsem vyjel, tak jsem cítil, že krátké kalhoty jsou na hraně tělesné pohody. Nakonec jsem se oblečení stále vyhýbal a říkal jsem si, že ještě kousek vydržím. Ukázalo se, že nejvíc zima bylo podél Baťova kanálu. V okolí Uherského Hradiště bylo dobře. Jel jsem stále po cyklostezce podél kanálu a pak podél kolejí do Lázní Ostrožská Ves. V Uherském Ostrohu jsem sjel z cyklostezky a vydal jsem se po okresní silnici do Velké nad Veličkou. Zde začalo postupné stoupání. Před Veličkou jsem byl šokován velkým polem slunečních kolektorů. Byla zabrána krásná rovná zemědělská půda. V dalších vesnicích jsem viděl, že už přišel podzim. U cesty se prodával burčák a na polích lidé sklízeli úrodu.
Jel jsem po trase, kterou dobře znám z mládí a najednou jsem uviděl nad sebou rozhlednu. Bylo to překvapení, neboť já jsem se v myšlenkách oddával vzpomínkám, kde bych odbočil a jel domů přes Suchov. V Brodě však domov už nemám. Nade mnou se tyčila velká dřevěná rozhledna. Něco takového jsem v horském údolí nečekal. Rozhledny se staví na kopcích, aby bylo daleko vidět. To se v obci Javorník asi spletli. Vylezl jsem na rozhlednu a moc víc jsem toho neviděl. Spíš mě zaujalo upevnění hromosvodu na horní části.
Dále jsem pokračoval směrem na Slovensko a kousek před hranicemi jsem odbočil k větrnému mlýnu v Kuželově. Cesta zde mírně stoupá a doporučuji ji jako snadnější variantu než jet přímo přes Kuželov do prudkého kopce. U mlýna je krásný výhled do údolí řeky Moravy. V podstatě zde přehlédnete několik národopisných regionů. Na parkovišti jsem potkal turisty a ti měli na řídítkách košík se psem. Dozvěděl jsem se, že pes má své vlastní webové stránky. Na návštěvu větrného mlýna jsem nešel. Už jsem zde byl mockrát. Od mlýna jsem se pustil krásným klesáním do údolí. Jsou zde malebná zákoutí s obyčejnou cestou. Cesta je velmi úzká a je to překvapení, když potkáte obrovský autobus s turisty. Na polích se oralo a já jsem nasával vůni čerstvě otevřené země.
Za Hroznovou Lhotou mně začalo být zima a oblékl jsem se. Už jsem měl v nohách přes 70 km a měl jsem i hlad. Abych se posilnil, tak jsem vytáhl energetickou tyčinku, kterou jsem dostal od Petra k Vánocům. Už dávno v březnu ji propadla životnost, ale dala se sníst. Chuť to byla přímo hňusná. Chudáci vrcholoví sportovci, že něco takového musí jíst.
Před Kozojídkami jsem byl mile překvapen, když jsem najel na úplně novou cyklostezku a v pohodě jsem dojel až do středu Veselí nad Moravou. Od Veselí vede cyklostezka do Ostrohu poblíž řeky Moravy. O této cyklostezce jsem už víckrát psal a je to velmi dobrá věc, když sledujete kolik jezdí aut po hlavní silnici. Na jednom úseku jsem udělal chybu a sjel jsem z cyklostezky. Byla to moje nepozornost a projevilo se i podvečerní šero. Od lázní jsem musel začít svítit. Naštěstí je zde cyklostezka osvětlená a jelo se dobře. Na návštěvě jsem byl déle, než jsem měl v plánu a tak jsem jel domů za tmy.
Nejhorší bylo cestování po cyklostezce od Uherského Hradiště směrem do Napajedel. Tolik neosvětlených opilců na kole jsem už dlouho nepotkal. V jednom místě leželo na zemi přes cyklostezku jízdní kolo. Zpomalil jsem a díval jsem se, kde někdo leží a v tom se ozval smích mladých chuligánů s láhvemi v rukou. Kluci se za keřem bavili a byli asi hodně unavení. O kousek dál jsem dohnal dvě holky na horských kolech a ty neměly ani odrazky. Po chvíli jsem je uslyšel vykřiknout. Myslím si, že ve tmě sjely z cyklostezky do pole. To už jsem, ale řešil další překážku. Přede mnou táhl opilec jízdní kolo a nestačila mu na šířku celá cyklostezka. Obvykle se tito lidé o kolo opírají, ale tento už byl ve stádiu, kdy lehne na zem a usne. Dále jsem potkával neosvícené cyklisty a upozorňoval jsem je na překážky, které jsem minul.
Domů jsem přijel po cyklostezce až do Otrokovic kolem půl deváté. Můžu říct, že dnešní cesta byla charakteristická potkáváním neosvětlených a ožralých cyklistů na cyklostezce.
Bakalovo mazání je k dostání jen ve Zlíně v lékárně. Dělá se jen na objednávku. Spíš vám řeknou, že to nedělají. Nemají na to potřebné bylinky a suroviny. Používá se to na potírání bolestivých míst. Staré klouby a unavené svaly.
Celkem jsem ujel 117 km za krásného podzimního počasí.
18.09.2010
Karel
neděle 19. září 2010
Vernisáž Jan Honza Beránek
Ahoj cykloturisti, před týdnem jsem vás pozval na vernisáž do Kroměříže a dnes vám přináším podrobnější informace z vernisáže. Na cestu jsem se vypravil odpoledne a měl jsem obavy ze špatného počasí. Nakonec to dobře dopadlo. Bylo teplo a nepršelo. Na místo konání jsem jel po nové cyklostezce do Kroměříže podél řeky Moravy. Teď na podzim je zde už malý provoz cyklistů a dobře se jede. Celá trasa je rovinka a tak jsem se ani nezapotil. Na místo konání jsem chtěl původně přijet přes město, abych se vyhnul velkému provozu, ale nakonec jsem se rozhodl pro jednodušší variantu. Jel jsem přes město po hlavní silnici a u benzinky jsem odbočil. Benzinka se nedá minout. Můj problém je v tom, že neznám historické centrum krásného města Kroměříže. Je zde spousta starodávných úzkých uliček, ve kterých se snadno ztratíte.
Na místo výstavy jsem dojel na čas a ihned mě přivítal Honza. Já jsem mu předal láhev Ořechovky. Nakonec už víte, že je to můj obvyklý dárek. Byli jsme moc rádi, že se spolu opět vidíme. On mě mockrát volal na své cesty, ale já jako pracující člověk si nemůžu vzít volno na delší dobu. V příštím životě budu učitel a o prázdninách budu projíždět svět na kole. Měli jsme si toho hodně co říct, ale stále přicházeli další a další přátelé a pokec jsme si odložili na později.
Výstavu zahájil pan majitel a přečetl krátký životopis našeho kamaráda. Něco takového ve stylu zábavné slohové úlohy. Text nemám, ale budu se jej snažit získat. Pak byla výstava zahájena. Příjemnou atmosféru zpestřili kamarádi, kteří hráli na kytaru a zpívali oblíbené písničky jejich mládí. Vše se trošku neslo v duchu vzpomínek na totalitní režim a Honza je hrdina, který se nebál a zlým komunistům utekl do zahraničí. Málo kdo si teď uvědomí, co to znamenalo pro rodinu, když někdo utekl za hranice a co by to mělo za následky pro něj, kdyby se útěk nepodařil. V té době na něj jeho vrstevníci pohlíželi jako na hrdinu a snili o tom jak se má dobře za hranicemi. V zemi kde je svoboda. Já si však myslím, že to nebyl jednoduchý život. Kapitalistické zřízení nikomu nic zadarmo nedá. Nakonec to teď v době krize všichni prožíváme. On dokázal v těchto podmínkách žít, tak že si udělal čas na cykloturistiku a cestoval po světě. Jeho zálibou je fotografování a nás, kteří sedíme doma, alespoň trošku seznámí s tím co je ve světě k vidění.
Na vernisáž se sjela celá jeho rodina a on poprvé v životě uviděl nejmladší členy rodiny. Na návštěvu k nám přijel po revoluci asi jen dvakrát. Cestu absolvoval na kole. Za sebe můžu říct, že je to dosti daleko. Tuto trasu jsem již jel.
S Honzou jsem se domluvil, že udělám fotky toho, co vystavuje a dám to na Internet. Nakonec jsem od toho upustil. Zjistil jsem, že v šeru nedokážu udělat fotku a když použiji blesk, tak se mně odrazí lesklá plocha. Nejvíc je to vidět na úvodní fotce, kterou jsem dělal bez blesku z ruky a neudržel jsem to. Ikdyž je fotka lehce rozmazaná, tak jsem ji dal na úvod. Určitým způsobem ukazuje na Honzův styl života. Ten klacek, který podpírá to kolo na prašné cestě životem. Cykloturistika je moc krásná, ale stačí jen málo a může se proměnit ve špatný zážitek. Uděláte malou chybu a je po radosti. Špatně si opřete kolo a leží. Já s Honzů komunikuji prostřednictvím dopisů a pohlednic. On mně obvykle posílá své fotky a z druhé strany nakreslí rámeček jako na pohlednici. Fotky, které vystavoval, měly vždy nějakou skrytou myšlenku. Jsou to vystihnuté okamžiky, které se už nikdy nezopakují a on je dokázal zachytit na film. On fotí obyčejným fotoaparátem. Nemá žádné výměnné objektivy ani s sebou netahá spoustu fotografického harampadí. Prostě to musíte uvidět.
Na vernisáži jsem se seznámil s pani z Německa. Vykládali jsme si o cykloturistice. Ona se považuje za slabší cykloturistku. Za den ujela nejvíce 180 km do Salcburku. Jinak má projeté celé Německo, ale nejvíce se jí líbilo v Holandsku. Ono je to tak vždycky, že se nám líbí jinde, než žijeme.
Honza mě lákal, abych s ním příští rok objel na kole Švýcarsko. Z mého pohledu je to moc časově náročné. Já mám vyzkoušené, že do Švýcarska mně podél Dunaje a Inu trvá cesta týden. To samé nazpět. Pak už zbývá jen týden na prozkoumání nějaké oblasti a to je málo. Navíc já toužím projet Holandsko a nafotit větrné mlýny.
Atmosféra byla moc příjemná a čas nám tak rychle uběhl, že jsme si nevšimli, že se blíží půlnoc. Já jsem musel vyjet domů. Počasí se odpoledne pokazilo a začalo pršet. Vyjel jsem v bundě, ale nakonec jsem si musel dát pláštěnku. Na cyklostezce byly mokré větve a musel jsem jet opatrně. Jsem moc rád, že mám výborné světlo. Psal jsem o něm minulý rok. Investice se vyplatila a doufám, že mně bude dlouho sloužit. Do postele jsem šel až po jedné hodině a do práce vstávám v pět hodin. Tak jsem toho moc nenaspal. To však nevadí, byla to výborná akce.
Zvědavým cykloturistům doporučuji výstavu fotek navštívit. Můžete zde pořídit dárky pro své blízké nebo se vybavit v oblasti výtvarného umění. Je to v galerii U Artuše v Kroměříži, ulice Resslova. Otevřeno je v pracovní dny od 10 do 17 hod. Ten kdo se bude chtít podívat v sobotu, může si domluvit termín telefonem /634 340 860/ nebo zkusit štěstí a zazvonit u dveří bytu.
artuskrom@volny.cz
15.09.2010
Karel
Na místo výstavy jsem dojel na čas a ihned mě přivítal Honza. Já jsem mu předal láhev Ořechovky. Nakonec už víte, že je to můj obvyklý dárek. Byli jsme moc rádi, že se spolu opět vidíme. On mě mockrát volal na své cesty, ale já jako pracující člověk si nemůžu vzít volno na delší dobu. V příštím životě budu učitel a o prázdninách budu projíždět svět na kole. Měli jsme si toho hodně co říct, ale stále přicházeli další a další přátelé a pokec jsme si odložili na později.
Výstavu zahájil pan majitel a přečetl krátký životopis našeho kamaráda. Něco takového ve stylu zábavné slohové úlohy. Text nemám, ale budu se jej snažit získat. Pak byla výstava zahájena. Příjemnou atmosféru zpestřili kamarádi, kteří hráli na kytaru a zpívali oblíbené písničky jejich mládí. Vše se trošku neslo v duchu vzpomínek na totalitní režim a Honza je hrdina, který se nebál a zlým komunistům utekl do zahraničí. Málo kdo si teď uvědomí, co to znamenalo pro rodinu, když někdo utekl za hranice a co by to mělo za následky pro něj, kdyby se útěk nepodařil. V té době na něj jeho vrstevníci pohlíželi jako na hrdinu a snili o tom jak se má dobře za hranicemi. V zemi kde je svoboda. Já si však myslím, že to nebyl jednoduchý život. Kapitalistické zřízení nikomu nic zadarmo nedá. Nakonec to teď v době krize všichni prožíváme. On dokázal v těchto podmínkách žít, tak že si udělal čas na cykloturistiku a cestoval po světě. Jeho zálibou je fotografování a nás, kteří sedíme doma, alespoň trošku seznámí s tím co je ve světě k vidění.
Na vernisáž se sjela celá jeho rodina a on poprvé v životě uviděl nejmladší členy rodiny. Na návštěvu k nám přijel po revoluci asi jen dvakrát. Cestu absolvoval na kole. Za sebe můžu říct, že je to dosti daleko. Tuto trasu jsem již jel.
S Honzou jsem se domluvil, že udělám fotky toho, co vystavuje a dám to na Internet. Nakonec jsem od toho upustil. Zjistil jsem, že v šeru nedokážu udělat fotku a když použiji blesk, tak se mně odrazí lesklá plocha. Nejvíc je to vidět na úvodní fotce, kterou jsem dělal bez blesku z ruky a neudržel jsem to. Ikdyž je fotka lehce rozmazaná, tak jsem ji dal na úvod. Určitým způsobem ukazuje na Honzův styl života. Ten klacek, který podpírá to kolo na prašné cestě životem. Cykloturistika je moc krásná, ale stačí jen málo a může se proměnit ve špatný zážitek. Uděláte malou chybu a je po radosti. Špatně si opřete kolo a leží. Já s Honzů komunikuji prostřednictvím dopisů a pohlednic. On mně obvykle posílá své fotky a z druhé strany nakreslí rámeček jako na pohlednici. Fotky, které vystavoval, měly vždy nějakou skrytou myšlenku. Jsou to vystihnuté okamžiky, které se už nikdy nezopakují a on je dokázal zachytit na film. On fotí obyčejným fotoaparátem. Nemá žádné výměnné objektivy ani s sebou netahá spoustu fotografického harampadí. Prostě to musíte uvidět.
Na vernisáži jsem se seznámil s pani z Německa. Vykládali jsme si o cykloturistice. Ona se považuje za slabší cykloturistku. Za den ujela nejvíce 180 km do Salcburku. Jinak má projeté celé Německo, ale nejvíce se jí líbilo v Holandsku. Ono je to tak vždycky, že se nám líbí jinde, než žijeme.
Honza mě lákal, abych s ním příští rok objel na kole Švýcarsko. Z mého pohledu je to moc časově náročné. Já mám vyzkoušené, že do Švýcarska mně podél Dunaje a Inu trvá cesta týden. To samé nazpět. Pak už zbývá jen týden na prozkoumání nějaké oblasti a to je málo. Navíc já toužím projet Holandsko a nafotit větrné mlýny.
Atmosféra byla moc příjemná a čas nám tak rychle uběhl, že jsme si nevšimli, že se blíží půlnoc. Já jsem musel vyjet domů. Počasí se odpoledne pokazilo a začalo pršet. Vyjel jsem v bundě, ale nakonec jsem si musel dát pláštěnku. Na cyklostezce byly mokré větve a musel jsem jet opatrně. Jsem moc rád, že mám výborné světlo. Psal jsem o něm minulý rok. Investice se vyplatila a doufám, že mně bude dlouho sloužit. Do postele jsem šel až po jedné hodině a do práce vstávám v pět hodin. Tak jsem toho moc nenaspal. To však nevadí, byla to výborná akce.
Zvědavým cykloturistům doporučuji výstavu fotek navštívit. Můžete zde pořídit dárky pro své blízké nebo se vybavit v oblasti výtvarného umění. Je to v galerii U Artuše v Kroměříži, ulice Resslova. Otevřeno je v pracovní dny od 10 do 17 hod. Ten kdo se bude chtít podívat v sobotu, může si domluvit termín telefonem /634 340 860/ nebo zkusit štěstí a zazvonit u dveří bytu.
artuskrom@volny.cz
15.09.2010
Karel
středa 15. září 2010
Sobotní švih Uherský Brod-Bojkovice-Hradiště
Vyjížďka 11.9.2010 Otrokovice- Uh. Brod-Bojkovice-Bánov-Uh. Hradiště-Otrokovice
Počasí tento den sice nevypadalo vůbec nadějně, bylo pod mrakem, celkem chladno a všude v okolí se nachylovalo na déšť. Dokonce i tvrďák Karel Preclík se raději vrátil ze svého sobotního výletu, neb nechtěl „promoknůt“, jak mě informoval při své letmé návštěvě na prodejně těsně před polednem. Po poněkud složitější domluvě po telefonu a Igorově tradičním zpoždění zapříčiněném asi bohatým obědem, jsme se nakonec setkali v Bílovicíh v počtu čtyř osob. Letos poprvé s námi vyrazil Mira Vodička. až z Prahy přijel také Zdeňa, zvaný Brázda i pro něj to byla jeho letošní premiéra s námi. Kromě mé maličkosti pak byl dalším účastníkem již zmiňovaný opozdilec Igor. Takže v tomto složení jsme vyrazili směrem na Uh. Brod. S velkými obavami jsem očekával první kopec v Častkově. Nemám ho rád, je to „sviňa ťahavá „ a v minulosti jsem zde často znamenal pro mě potupné zjištění, že jsem na tom v kopcích bídně. V počátečním nejstrmější části tohoto kopce (příhodně podél hřbitova) jsem nechal zařazený poněkud tvrdší převod a tím pádem jsem prvních 300 m vybušil ze sedla hodně svižně. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že ostatní jsou poměrně daleko za mnou a tak jsem sednul do sedla a jal se točit nohama tak, abych zklidnil rozbouřenou tepovku, ale udržel si slušný náskok na ostatní. Se mnou je to totiž tak, pokud mě v kopci někdo dojede, nemám již „morál“ na to abych se „háknul „a „uvisel“, většinou pak svěsím nohy a přestávám jet. Takže bylo pro mě důležité udržet si nějaký náskok. To se mě dařilo skoro až pod vrchol stoupání, kdy jsem za sebou uslyšel typické vrzání Igorových MTB treter. No protože Igor je zcela jistě úplně jiná kategorie, než my běžní smrtelníci, tak mě to jeho dojetí zase tak nerozhodilo. Jarin dokonce tvrdí, že pokud bychom Igora rozřezali, našli by jsme pod jeho syntetickou kůží servomechanismy, olejové hadičky apod., tak jak je to u RUR běžné. Já však zastávám názor , že Igor je vyspělejším druhem RUR a že jeho umělé tkáně jsou věrnou napodobeninou lidského těla s tím, že nukleární pohon jeho umělého těla a pozitronového mozku mu dodává neuvěřitelnou sílu. K tomuto názoru nás vede to, že Igor nebyl po žádné z vyjížděk nikdy unavený a mrtvý jako my statní, přitom během jízdy vůbec nepije a nejí a vůbec nedělá i jiné věci , co my běžní lidé. Musím podotknou, že jsme Igora zatím neřezali, tak stále nevíme, jak to sním vlastně je.
Na častkovský kopec jsem tak dojel těsně za Igorem a měl ještě čas zastavit a vyfotit průjezd Mirka i Brázdy. Následoval sjezd do Pašovic, které jsou proslulé svými kostkami. Zde jsem využil známé a léty ověřené pravidlo, že kostky se mají doslova přeletět . Jedině tak se částečně eliminuje známe naklepávání hýždí a rukou. Touto taktikou se mě podařilo vybudoval si poměrně slušný náskok na ostatní, kteří na kostkách zpomalili a za obcí Prakšice jsem najížděl do dalšího ťahavého stoupání opět z první figury. Ostatní ( vyjma Igora) mě pak již nedokázali dojet a tak jsem měl opět čas vyfotit je na vrcholu stoupání před Uh. Brodem. Poměrně svižnou jízdou, trochu brzděnou občasným čekáním na Miru , jsme pak dorazili do Bojkovic. Zde se Mira začal dožadovat jeho obvyklé zastávky na kafe, bohužel jím vybraná hospoda byla zavřená a tak se pokračovalo do kopce na novogotický zámek Nový Světlov ( stávající podobu získal až ve 40.letech 19. století) , kde přes léto býval otevřený bufet u tenisových kurtů: Bylo ale opět zavřeno a tak se pokračovalo dál na Komňu s cílem udělat si zastávku u motorestu „ Rasová“, který je strategicky umístěn u hlavního tahu na Slovensko a odbočku na Mikulčin Vrch. Znamenalo to překonat poměrně strmé a dlouhé stoupání z obce Komňa ( jedno z mnoha míst, které si dělají nárok být rodištěm Velkého učitele národů). Kupodivu i zde jsem se udržel Igora, přičemž jsem si vyslechl zajímavou přednášku o anomáliích geologického podloží v okolí (např. lom hornin vulkanického původu).
Na vrchol stoupání jsem pak značně vyčerpán zejména z Igorovy přednášky ( nelze jet současně na kole do kopce a ještě přemýšlet nad prehistorií země) přijel těsně za Igorem, s poměrně malým odstupem pak přijet Mira následován Brázdou. Bohužel Motorest nám nenabídl svou vlídnou tvář, jak jsme očekávali, majitelem jsme byli hodně neurvale vyhozeni s koly z úplně prázdné terasy, že si kola máme nechat ve stojanech pod terasou, tedy v místě, kde bychom neměli šanci dostihnou případného pobertu, pokud by se rozhodl vylepšit si svůj rozpočet na náš úkor, neboť žádný z nás neměl sebou zámek. Zase tak málo by si případný zloděj nepomohl, vždyť součet pořizovacích cen kol se blíží ceně nové Oktávky. Já su tedy na takové jednání personálu hospod dost alergický, dobře si pamatují příběh , který mně vyprávěl Karel. Ten kdysi jel na nějaký kopec u Mikulova, když viděl jak se po silnici proti němu řítí nějaký vlasatý borec na krásném a jistě drahém horáku. Za ním se hnal další člověk v cyklistickém oblečení a tretrách na nohách,který křičel: „ Chyťte ho!“. Jenže to již bylo pozdě, borec na kole se prosmýkl kolem překvapeného Karla a pokračoval dál šílenou rychlostí z kopce. Cyklista, který po chvíli vzdal svůj marný stíhací běh , vysvětli Karlovi celou situaci. Opřel si na kopci do stojanu kolo, které si nezamkl. Když udělal jen pár kroků od kola, aby si vyfotil okolní krajinu, najednou na jeho kolo naskočil nějaký vlasatý mladík a než se cyklista nadál, vlasáč si to pelášil na jeho kole co nejrychleji dolů z kopce. Cyklista -běžec proti němu pak neměl žádnou šanci. Proto si dávám velký pozor na to, abych podobnou situaci nezažil na vlastní kůži a kolo se snažím mít vždy při zastávkách vedle sebe. Poněkud podrážděně jsem majiteli vysvětlil,co si o tom jeho jednání myslím a v bouřlivé diskuzi jsem pak odmítl nechat mu tak byť jen 1 Kč útraty. Ostatní se ke mně solidárně přidali a tak jsme Mirou požadovanou zastávku uskutečnili až v Bánově v Pizzeri „ Na výsluní „. Zde nás obsloužila příjemná servírka a vůbec jí nevadilo, že jsme měli kola opřená v naší blízkosti. Hle, i cyklisté mohou být vítáni.
Po krátké občerstvovací zastávce jsme se vydali na další cestu. Vzhledem k již pokročilému času, jsme upustili od původně plánované trasy na Hluk a vydali se nejkratší cestou na Uh. Brod a Hradiště, tedy po hlavní a poměrně hodně frekventované silnici. Naštěstí nevznikla žádná kolize s ostatními motorizovanými účastníky provozu a tento nepříjemný úsek jsme záhy zdárně překonali. Z Uh. Brodu jsem pak využili, tzv. „starou cestu“ na Uherské Hradiště. Tu si velmi dobře pamatuji z dob svého cyklistického mládí, neměl jsem ji tehdy vůbec rád. Nebyla totiž vůbec asfaltovaná a jízda skoro 10 km po kostkách byl poměrně drsný zážitek. Nyní je pochopitelně již pokryta asfaltem a tak je to i vzhledem k poměrně malému provozu motoristů, příjemná trasa pro silniční kolo. V protisměru jsme pak potkávali procesí cyklistů na lehokolách, kteří nám přátelsky kynuli , což jsme jim opláceli stejnou mincí, byť snad 100x zvednout ruku na pozdrav při rychlosti přes 30 km/hod. není zase tak na silničce bezpečné, ale slušnost je slušnost. Osobně bych neměnil, není nad klasické kolo, ale když někoho baví tlačit pedály před sebou na hodně vratkém stroji, je to jeho svobodná vůle. V Brodě, kde sídlí jeden z českých výrobců lehokol, byl ten den zrovna sraz této zvláštní a exotické komunity. Lehokola jsme pak potkávali celou cestu až do Uherského Hradiště. Myslím si, že se , že účastníci srazu lehokolistů se zrovna vraceli z návštěvy „Slavností vína „, které se konaly v Uherském Hradišti, to by i vysvětlovalo jejich rozradostnělé tváře a řadu opuštěných lehokol opřených u keřů podél cesty. Ono dobře cinknutý „burčák“ dokáže v trávicí soustavě divy.
V Uherském Hradišti jsme se rozloučili s Brázdou a pokračovali jsme pak již ve třech k domovu. Za zaznamenání snad jen stojí poměrně složitý průjezd Hradištěm po hodně rozbitých chodnících,ze kterých cedule zákazu vjezdu cyklistů na hlavní komunikaci udělala jednoduše cyklostezku. Ovšem o vhodnosti pohybu cyklistů po takové trase mám vážné pochybnosti. Koneckonců se to potvrdilo i při tomto průjezdu Hradiště, který byl navíc okořeněn proplétáním se mezi davy mnohdy i krojovaných a přiopilých účastníků slavností a souběžně probíhajícího fotbalového utkání místního fotbalového velkoklubu, který sice na první ligu nemá výkonnost, ale zato peníze a hezký svatostánek. Evidentně posilněny alkoholem byly obě skupiny, kterým jsme se neustále museli vyhýbat. Oddechli jsme si až na skutečné cyklostezce podél Baťova kanálu, která nás pak dovedla skoro až domů.U Babic, kde nás opustil Mira směrem na Košíky,nás zaujali podivně vymódění cyklističtí exoti. Ujeto 107 km průměrem 28,3 km/hod.
zapsal: Petr
Počasí tento den sice nevypadalo vůbec nadějně, bylo pod mrakem, celkem chladno a všude v okolí se nachylovalo na déšť. Dokonce i tvrďák Karel Preclík se raději vrátil ze svého sobotního výletu, neb nechtěl „promoknůt“, jak mě informoval při své letmé návštěvě na prodejně těsně před polednem. Po poněkud složitější domluvě po telefonu a Igorově tradičním zpoždění zapříčiněném asi bohatým obědem, jsme se nakonec setkali v Bílovicíh v počtu čtyř osob. Letos poprvé s námi vyrazil Mira Vodička. až z Prahy přijel také Zdeňa, zvaný Brázda i pro něj to byla jeho letošní premiéra s námi. Kromě mé maličkosti pak byl dalším účastníkem již zmiňovaný opozdilec Igor. Takže v tomto složení jsme vyrazili směrem na Uh. Brod. S velkými obavami jsem očekával první kopec v Častkově. Nemám ho rád, je to „sviňa ťahavá „ a v minulosti jsem zde často znamenal pro mě potupné zjištění, že jsem na tom v kopcích bídně. V počátečním nejstrmější části tohoto kopce (příhodně podél hřbitova) jsem nechal zařazený poněkud tvrdší převod a tím pádem jsem prvních 300 m vybušil ze sedla hodně svižně. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že ostatní jsou poměrně daleko za mnou a tak jsem sednul do sedla a jal se točit nohama tak, abych zklidnil rozbouřenou tepovku, ale udržel si slušný náskok na ostatní. Se mnou je to totiž tak, pokud mě v kopci někdo dojede, nemám již „morál“ na to abych se „háknul „a „uvisel“, většinou pak svěsím nohy a přestávám jet. Takže bylo pro mě důležité udržet si nějaký náskok. To se mě dařilo skoro až pod vrchol stoupání, kdy jsem za sebou uslyšel typické vrzání Igorových MTB treter. No protože Igor je zcela jistě úplně jiná kategorie, než my běžní smrtelníci, tak mě to jeho dojetí zase tak nerozhodilo. Jarin dokonce tvrdí, že pokud bychom Igora rozřezali, našli by jsme pod jeho syntetickou kůží servomechanismy, olejové hadičky apod., tak jak je to u RUR běžné. Já však zastávám názor , že Igor je vyspělejším druhem RUR a že jeho umělé tkáně jsou věrnou napodobeninou lidského těla s tím, že nukleární pohon jeho umělého těla a pozitronového mozku mu dodává neuvěřitelnou sílu. K tomuto názoru nás vede to, že Igor nebyl po žádné z vyjížděk nikdy unavený a mrtvý jako my statní, přitom během jízdy vůbec nepije a nejí a vůbec nedělá i jiné věci , co my běžní lidé. Musím podotknou, že jsme Igora zatím neřezali, tak stále nevíme, jak to sním vlastně je.
Na častkovský kopec jsem tak dojel těsně za Igorem a měl ještě čas zastavit a vyfotit průjezd Mirka i Brázdy. Následoval sjezd do Pašovic, které jsou proslulé svými kostkami. Zde jsem využil známé a léty ověřené pravidlo, že kostky se mají doslova přeletět . Jedině tak se částečně eliminuje známe naklepávání hýždí a rukou. Touto taktikou se mě podařilo vybudoval si poměrně slušný náskok na ostatní, kteří na kostkách zpomalili a za obcí Prakšice jsem najížděl do dalšího ťahavého stoupání opět z první figury. Ostatní ( vyjma Igora) mě pak již nedokázali dojet a tak jsem měl opět čas vyfotit je na vrcholu stoupání před Uh. Brodem. Poměrně svižnou jízdou, trochu brzděnou občasným čekáním na Miru , jsme pak dorazili do Bojkovic. Zde se Mira začal dožadovat jeho obvyklé zastávky na kafe, bohužel jím vybraná hospoda byla zavřená a tak se pokračovalo do kopce na novogotický zámek Nový Světlov ( stávající podobu získal až ve 40.letech 19. století) , kde přes léto býval otevřený bufet u tenisových kurtů: Bylo ale opět zavřeno a tak se pokračovalo dál na Komňu s cílem udělat si zastávku u motorestu „ Rasová“, který je strategicky umístěn u hlavního tahu na Slovensko a odbočku na Mikulčin Vrch. Znamenalo to překonat poměrně strmé a dlouhé stoupání z obce Komňa ( jedno z mnoha míst, které si dělají nárok být rodištěm Velkého učitele národů). Kupodivu i zde jsem se udržel Igora, přičemž jsem si vyslechl zajímavou přednášku o anomáliích geologického podloží v okolí (např. lom hornin vulkanického původu).
Na vrchol stoupání jsem pak značně vyčerpán zejména z Igorovy přednášky ( nelze jet současně na kole do kopce a ještě přemýšlet nad prehistorií země) přijel těsně za Igorem, s poměrně malým odstupem pak přijet Mira následován Brázdou. Bohužel Motorest nám nenabídl svou vlídnou tvář, jak jsme očekávali, majitelem jsme byli hodně neurvale vyhozeni s koly z úplně prázdné terasy, že si kola máme nechat ve stojanech pod terasou, tedy v místě, kde bychom neměli šanci dostihnou případného pobertu, pokud by se rozhodl vylepšit si svůj rozpočet na náš úkor, neboť žádný z nás neměl sebou zámek. Zase tak málo by si případný zloděj nepomohl, vždyť součet pořizovacích cen kol se blíží ceně nové Oktávky. Já su tedy na takové jednání personálu hospod dost alergický, dobře si pamatují příběh , který mně vyprávěl Karel. Ten kdysi jel na nějaký kopec u Mikulova, když viděl jak se po silnici proti němu řítí nějaký vlasatý borec na krásném a jistě drahém horáku. Za ním se hnal další člověk v cyklistickém oblečení a tretrách na nohách,který křičel: „ Chyťte ho!“. Jenže to již bylo pozdě, borec na kole se prosmýkl kolem překvapeného Karla a pokračoval dál šílenou rychlostí z kopce. Cyklista, který po chvíli vzdal svůj marný stíhací běh , vysvětli Karlovi celou situaci. Opřel si na kopci do stojanu kolo, které si nezamkl. Když udělal jen pár kroků od kola, aby si vyfotil okolní krajinu, najednou na jeho kolo naskočil nějaký vlasatý mladík a než se cyklista nadál, vlasáč si to pelášil na jeho kole co nejrychleji dolů z kopce. Cyklista -běžec proti němu pak neměl žádnou šanci. Proto si dávám velký pozor na to, abych podobnou situaci nezažil na vlastní kůži a kolo se snažím mít vždy při zastávkách vedle sebe. Poněkud podrážděně jsem majiteli vysvětlil,co si o tom jeho jednání myslím a v bouřlivé diskuzi jsem pak odmítl nechat mu tak byť jen 1 Kč útraty. Ostatní se ke mně solidárně přidali a tak jsme Mirou požadovanou zastávku uskutečnili až v Bánově v Pizzeri „ Na výsluní „. Zde nás obsloužila příjemná servírka a vůbec jí nevadilo, že jsme měli kola opřená v naší blízkosti. Hle, i cyklisté mohou být vítáni.
Po krátké občerstvovací zastávce jsme se vydali na další cestu. Vzhledem k již pokročilému času, jsme upustili od původně plánované trasy na Hluk a vydali se nejkratší cestou na Uh. Brod a Hradiště, tedy po hlavní a poměrně hodně frekventované silnici. Naštěstí nevznikla žádná kolize s ostatními motorizovanými účastníky provozu a tento nepříjemný úsek jsme záhy zdárně překonali. Z Uh. Brodu jsem pak využili, tzv. „starou cestu“ na Uherské Hradiště. Tu si velmi dobře pamatuji z dob svého cyklistického mládí, neměl jsem ji tehdy vůbec rád. Nebyla totiž vůbec asfaltovaná a jízda skoro 10 km po kostkách byl poměrně drsný zážitek. Nyní je pochopitelně již pokryta asfaltem a tak je to i vzhledem k poměrně malému provozu motoristů, příjemná trasa pro silniční kolo. V protisměru jsme pak potkávali procesí cyklistů na lehokolách, kteří nám přátelsky kynuli , což jsme jim opláceli stejnou mincí, byť snad 100x zvednout ruku na pozdrav při rychlosti přes 30 km/hod. není zase tak na silničce bezpečné, ale slušnost je slušnost. Osobně bych neměnil, není nad klasické kolo, ale když někoho baví tlačit pedály před sebou na hodně vratkém stroji, je to jeho svobodná vůle. V Brodě, kde sídlí jeden z českých výrobců lehokol, byl ten den zrovna sraz této zvláštní a exotické komunity. Lehokola jsme pak potkávali celou cestu až do Uherského Hradiště. Myslím si, že se , že účastníci srazu lehokolistů se zrovna vraceli z návštěvy „Slavností vína „, které se konaly v Uherském Hradišti, to by i vysvětlovalo jejich rozradostnělé tváře a řadu opuštěných lehokol opřených u keřů podél cesty. Ono dobře cinknutý „burčák“ dokáže v trávicí soustavě divy.
V Uherském Hradišti jsme se rozloučili s Brázdou a pokračovali jsme pak již ve třech k domovu. Za zaznamenání snad jen stojí poměrně složitý průjezd Hradištěm po hodně rozbitých chodnících,ze kterých cedule zákazu vjezdu cyklistů na hlavní komunikaci udělala jednoduše cyklostezku. Ovšem o vhodnosti pohybu cyklistů po takové trase mám vážné pochybnosti. Koneckonců se to potvrdilo i při tomto průjezdu Hradiště, který byl navíc okořeněn proplétáním se mezi davy mnohdy i krojovaných a přiopilých účastníků slavností a souběžně probíhajícího fotbalového utkání místního fotbalového velkoklubu, který sice na první ligu nemá výkonnost, ale zato peníze a hezký svatostánek. Evidentně posilněny alkoholem byly obě skupiny, kterým jsme se neustále museli vyhýbat. Oddechli jsme si až na skutečné cyklostezce podél Baťova kanálu, která nás pak dovedla skoro až domů.U Babic, kde nás opustil Mira směrem na Košíky,nás zaujali podivně vymódění cyklističtí exoti. Ujeto 107 km průměrem 28,3 km/hod.
zapsal: Petr
neděle 12. září 2010
Tlumačov western
Ahoj cykloturisti, po dvou týdnech deštivého počasí se konečně udělal hezký den. Já jsem se dnes rozhodl pro malý výlet k mostu do Kurovic. Je to most přes naši dálnici do Otrokovic. Chtěl jsem vědět, jak daleko postoupily práce. O prázdninách se dalo přes most projet s obtížemi.
Vyjel jsem z domu za slunečného počasí a už z dálky jsem slyšel u Tlumačova country hudbu. Brzo jsem zjistil, že se zde koná Westernový den pro mládež. Děti jezdily na koních různé disciplíny. Mně se nejvíce líbila disciplína, při které se musí u barelu vypít pohárek Kofoly. Velmi působivé bylo, když závodily nejmenší děti v doprovodu rodičů. Rodiče se docela proběhli vedle koně. Na přiloženém obrázku vidíte další informace o jezdeckém oddíle v Tlumačově.
Z vesnice jsem se vydal k cíli mé cesty. Na mostě jsem potkal důchodce /80 roků/ a dali jsme se do řeči. Mluvil jen on. Špatně slyšel a odpovídal mně na to co jsem se neptal. Přesto jsem se dozvěděl hodně zajímavého. Třeba, že na místě kde jsme stáli bývala dříve velká díra a děti zde chodily sáňkovat. To bylo ještě za Hitlera. Lesíček před námi je schovaná skládka odpadu. Já jsem při jezdění kolem nemohl přijít na to proč je to tak rostené. Bavili jsme se i o lomu v Kurovicich. Dozvěděl jsem se, že tam byl dříve most přes jezero. Já jsem si všimnul jen betonového pilíře. Pán si pamatoval období největší slávy kamenolomu. Teď si stěžoval, jak tam jezdí lidé autama kolem lesa. Dokonce si vyjezdili i cestu po poli. To jsem popisoval v článku o prázdninách. Pán jezdí na kole pravidelně kontrolovat stavbu mostu. Obec Kurovice nemá velký obchod ani poštu. Spadají do Tlumačova a teď je mezi obcemi přeříznutá cesta. Musí se jezdit delší cestou. To není pro pána na kole v jeho věku přípustné. Musel by jet po hlavním tahu na Přerov. Tam se bojí jezdit všichni cyklisté. Prozradil jsem pánovi, že jsem se nastěhoval do Otrokovic a on to pochopil, že jsem se přiženil. Byl tak hluchý, že jsem mu to nedokázal vymluvit. Na fotce si všimněte modré cedule Kroměříž. Tama kdysi vedla cesta.
Když jsme se rozloučili, tak jsem se vydal zpět do Tlumačova a na Machovou. Jak vidíte, tak se pokládá poslední vrstva asfaltu. Všimněte si jaké bažiny vznikly na poli. Dálnice přeřízla pole a voda neodtéká.
Minule se někdo ptal, jak vypadá příjezd do Kurovického kamenolomu. Já jsem tam zajel o prázdninách a teď přikládám fotky. Pokud se pojedete koupat, tak přijedete po staré cestě k dálnici a tuto podjedete podjezdem. Doposud jsme jezdili přes dálnici.
12.09.2010
Karel
Vyjel jsem z domu za slunečného počasí a už z dálky jsem slyšel u Tlumačova country hudbu. Brzo jsem zjistil, že se zde koná Westernový den pro mládež. Děti jezdily na koních různé disciplíny. Mně se nejvíce líbila disciplína, při které se musí u barelu vypít pohárek Kofoly. Velmi působivé bylo, když závodily nejmenší děti v doprovodu rodičů. Rodiče se docela proběhli vedle koně. Na přiloženém obrázku vidíte další informace o jezdeckém oddíle v Tlumačově.
Z vesnice jsem se vydal k cíli mé cesty. Na mostě jsem potkal důchodce /80 roků/ a dali jsme se do řeči. Mluvil jen on. Špatně slyšel a odpovídal mně na to co jsem se neptal. Přesto jsem se dozvěděl hodně zajímavého. Třeba, že na místě kde jsme stáli bývala dříve velká díra a děti zde chodily sáňkovat. To bylo ještě za Hitlera. Lesíček před námi je schovaná skládka odpadu. Já jsem při jezdění kolem nemohl přijít na to proč je to tak rostené. Bavili jsme se i o lomu v Kurovicich. Dozvěděl jsem se, že tam byl dříve most přes jezero. Já jsem si všimnul jen betonového pilíře. Pán si pamatoval období největší slávy kamenolomu. Teď si stěžoval, jak tam jezdí lidé autama kolem lesa. Dokonce si vyjezdili i cestu po poli. To jsem popisoval v článku o prázdninách. Pán jezdí na kole pravidelně kontrolovat stavbu mostu. Obec Kurovice nemá velký obchod ani poštu. Spadají do Tlumačova a teď je mezi obcemi přeříznutá cesta. Musí se jezdit delší cestou. To není pro pána na kole v jeho věku přípustné. Musel by jet po hlavním tahu na Přerov. Tam se bojí jezdit všichni cyklisté. Prozradil jsem pánovi, že jsem se nastěhoval do Otrokovic a on to pochopil, že jsem se přiženil. Byl tak hluchý, že jsem mu to nedokázal vymluvit. Na fotce si všimněte modré cedule Kroměříž. Tama kdysi vedla cesta.
Když jsme se rozloučili, tak jsem se vydal zpět do Tlumačova a na Machovou. Jak vidíte, tak se pokládá poslední vrstva asfaltu. Všimněte si jaké bažiny vznikly na poli. Dálnice přeřízla pole a voda neodtéká.
Minule se někdo ptal, jak vypadá příjezd do Kurovického kamenolomu. Já jsem tam zajel o prázdninách a teď přikládám fotky. Pokud se pojedete koupat, tak přijedete po staré cestě k dálnici a tuto podjedete podjezdem. Doposud jsme jezdili přes dálnici.
12.09.2010
Karel
středa 8. září 2010
Pozvánka na vernisáž
Ahoj cykloturisti, můj kamarád Honza se rozhodl udělat v Kroměříži výstavu fotografii. Znám se s ním hodně roků. Seznámili jsme se v kempu na hranicích se Švýcarskem. Vím o něm, že emigroval do NSR a stále tam žije. Je aktivní cykloturista a fotograf.
Je to můj jediný kamarád, který nemá počítač a e-mail adresu. Z toho plyne, že fotky které uvidíte nebudou na počítači upravované, tak jak to dnešní fotografové často dělají.
Já tam pojedu ve středu na zahájení výstavy 15.9.2010 v 16 hodin.Galerie u Artuše Kroměříž.
Možná se tam s některými z vás i uvidím.
Odkaz na galerii :
http://www.mesto-kromeriz.cz/misto.asp?typ=54&kod=74&modul=navstevnik&map=19
Karel
08.09.2010
Je to můj jediný kamarád, který nemá počítač a e-mail adresu. Z toho plyne, že fotky které uvidíte nebudou na počítači upravované, tak jak to dnešní fotografové často dělají.
Já tam pojedu ve středu na zahájení výstavy 15.9.2010 v 16 hodin.Galerie u Artuše Kroměříž.
Možná se tam s některými z vás i uvidím.
Odkaz na galerii :
http://www.mesto-kromeriz.cz/misto.asp?typ=54&kod=74&modul=navstevnik&map=19
Karel
08.09.2010
| parta-svihrajče.net |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)