Ahoj cykloturisti, ráno jsem chtěl vyjet do okolních vesnic a nafotit mrskačku, ale počasí mně nepřálo. Přišla přeháňka a na cestu jsem vyjel až kolem poledne. Na Internetu byla předpověď, že to ve 14 hod. spadne. Já jsem to risknul. Cestou jsem viděl několik zmrskaných mrskáčů a ty jsem nefotil.
Vyjel jsem po nové cyklostezce do Kroměříže podél Moravy. Je to smutné, ale už má po roce používání dělaný na několika úsecích nový podklad. Vozidla se dřívím to rozjezdila. Po 25 kilometrech jsem dojel do Chropyně. Zde před nedávnem vyhořela fabrika. Posílal jsem vám obrázek, jak to bylo vidět z Otrokovic. Černý mrak se hnal přímo na nás. Naštěstí jsme se nemuseli evakuovat. Dnes se ještě ze spáleniště kouřilo. Neumím si představit, jak vysoká tam musela být teplota, když stromy od kterých jsem fotil, jsou ohořené. Jsou to smutné fotky a příště vám raději pošlu obrázky zdejšího zámku a jezera s labutěmi.
O kousek dál jsem vyfotil hospodu ve vzhledu zámečku. Doufám, že tam dobře vaří. Já se vydávám na cyklotrasu vedoucí lesem. Minule jsem psal, že ji doporučuji pro rodiny s dětmi. Dnes jsem názor změnil. Po cyklotrase z lesa proti nám vylétla rychle jedoucí dodávka a začala brzdit a dostala se do smyku. Naštěstí na mojí úrovni se srovnala a nesrazila mě. Cesta je zde vydrolená a asi 2 metry široká. Jeli zde cyklisté v obou směrech. On asi pozdě zjistil, že se mezi nás nevejde. Já jsem si myslel, že zde auta nesmí jezdit. Dopadlo to dobře. Byl to nepříjemný pohled na neovladatelné auto. Ještě dlouho jsem z toho byl vystrašený. Už chápu, proč jsme o letošních Velikonocích překročili 15 mrtvých na cestách.
Před Tovačovem je udělaná nová asfaltová cesta. Bývala zde kostkovice a hodně to drncalo. Za městem jsem vyfotil vodní náhon. Pak už se jede lesní stezkou podél vody. Nový je zde i památník sovětskému pilotovi. Měl smůlu, když umřel na konci války. Já jsem rád, že si připomínáme obyčejné vojáky, kteří nás osvobodili od Němců. To co se dělo po válce na politické scéně je něco jiného. Tito lidé bojovali proti zlu. Jízda mezi jezery je velmi romantická a doporučuji k projížďce.
Na závěr jsem dorazil do cíle putování. Je to místo velmi dobře známé v obci věřících. Poutní mariánské místo Dub nad Moravu. Já jsem vždy uchvácen z toho, jak na takovém velkém poli postavili ještě větší kostel. Hanáci byli asi hodně zbožní. Na sluníčku u kostela jsem snědl čokoládový banánek a vypil poslední vodu a hurá domů.
Sotva jsem vyrazil, tak se změnilo počasí. Obloha se zatáhla černými mraky a začalo být chladno. Já jsem se rozhodl, že pojedu hodně rychle abych to domů stihl než se to rozprší. Místy jsem jel i přes 30 km/hod. Přesto jsem to skoro po 50 km nezvládl. V Kvasicích mě to dohnalo a musel jsem si dát pláštěnku. Domů jsem dojel v lehkém mrholení. Velké kapky si to zamířily jinam. Dokonce i blesky a černá obloha nabraly jiný směr.
Na mapku trasy se nevešly Otrokovice.
Ujel jsem 96 km. Zpáteční cesta o závod s bouřkou.
25.04.2011
Karel
pondělí 25. dubna 2011
Buhlovice zámek
Ahoj cykloturisti, byl jsem pozván na svatbu v Buchlovicích. Svatba se konala v zámeckém parku. Já jsem ráno vyrazil podél Baťova kanálu do Hradiště. U kanálu jsem viděl dva turisty na kajaku. Právě vstávali a měli snídani. Spali přímo na břehu kanálu. Pak jsem nabral směr na Velehrad. Na začátku křížové cesty jsem však musel svléknout dlouhé kalhoty a halenku. Oblékl jsem se podle zkušenosti z tohoto týdne. Ráno bývaly teploty kolem nuly. Cestu jsem si krátil po hliněné cyklotrase do Zlechova. Do Buchlovic jsem přijel přesně na začátek svatebního obřadu. U vrátnice jsem si schoval kolo, protože do zámecké zahrady se kola nesmí vodit. Po obřadě jsem v zahradě udělal hodně fotek novomanželů.
Fotografování skončilo a já se vydávám na svůj první pořádný kopec. Musím vystoupat po turistické značce na Barborku. Zde se docela potím. Nechal jsem si na sobě zimní kraftový rolák a neprofoukavý dres černé barvy. Sluníčko se do mě na loukách hezky opíralo. Cestou se zastavuji u několika informačních cedulí a fotím cyklisty, jak se spouštějí po stezce od hradu. Méně odvážní schody scházejí. Na Barborce jsem si udělal svačinu a vychutnal klid lesa. Nebyli zde turisté. Zato na parkovišti u hradu to bylo jak na pouti. Velmi mnoho zaparkovaných aut a lidé rozvalení v zahrádce.
Od hradu jedu směrem ke statku a zde potkávám cykloturistu, jak z údolí tlačí kolo. On jel z Vlčáku a nějaká značka jej stáhla do údolí. Byl moc rád, když jsem mu ukázal cestu k hradu. Já jsem po loukách pokračoval k Buchlovskému kameni a na Vlčák. Bylo zde moc hezky a já jsem měl najednou myšlenku, proč jezdím na kole do Alp? Vždyť zdejší výhledy do krajiny jsou úžasné. Nádherné louky s krávami a v ohradách koníci. Co mě však štvalo, byl hluk ze vzdálené rychlostní cesty do Brna. Bláznící motorkáři byli slyšet až sem.
Na Vlčáku mně chcípla i druhá baterie ve fotoaparátu a fotky od rozhledny ani z Bunče nemám. Přesto jste o nic nepřišli. Tento úsek se změnil v turistickou dálnici. Jdou zde až desetičlenné skupinky turistů a je velký problém je předjet. Všichni jdou vedle sebe a povídají si. Jsou v lese a beru to tak, že vetřelec na kole jsem já a musím se chovat slušně. Občas je to však moc. To když maminka odběhne kočárek napříč cestou a jde do lesa. U hospody na Bunči je to hrůza. Stovky lidí se snaží občerstvit a zaparkovat auto. Tak si říkám, nebylo nám zde lépe bez rozhledny? Býval zde takový klid. Jen hospoda těží z turistického ruchu.
Tak a teď přichází 20 km dlouhý sjezd do Otrokovic. Po obloze se honí mračna a já jsem rád, že mám zimní dres.
Ujeto 70 km, za velmi hezkého slunečného počasí. Bylo to letos poprvé na krátké oblečení.
23.04.2011
Karel
Fotografování skončilo a já se vydávám na svůj první pořádný kopec. Musím vystoupat po turistické značce na Barborku. Zde se docela potím. Nechal jsem si na sobě zimní kraftový rolák a neprofoukavý dres černé barvy. Sluníčko se do mě na loukách hezky opíralo. Cestou se zastavuji u několika informačních cedulí a fotím cyklisty, jak se spouštějí po stezce od hradu. Méně odvážní schody scházejí. Na Barborce jsem si udělal svačinu a vychutnal klid lesa. Nebyli zde turisté. Zato na parkovišti u hradu to bylo jak na pouti. Velmi mnoho zaparkovaných aut a lidé rozvalení v zahrádce.
Od hradu jedu směrem ke statku a zde potkávám cykloturistu, jak z údolí tlačí kolo. On jel z Vlčáku a nějaká značka jej stáhla do údolí. Byl moc rád, když jsem mu ukázal cestu k hradu. Já jsem po loukách pokračoval k Buchlovskému kameni a na Vlčák. Bylo zde moc hezky a já jsem měl najednou myšlenku, proč jezdím na kole do Alp? Vždyť zdejší výhledy do krajiny jsou úžasné. Nádherné louky s krávami a v ohradách koníci. Co mě však štvalo, byl hluk ze vzdálené rychlostní cesty do Brna. Bláznící motorkáři byli slyšet až sem.
Na Vlčáku mně chcípla i druhá baterie ve fotoaparátu a fotky od rozhledny ani z Bunče nemám. Přesto jste o nic nepřišli. Tento úsek se změnil v turistickou dálnici. Jdou zde až desetičlenné skupinky turistů a je velký problém je předjet. Všichni jdou vedle sebe a povídají si. Jsou v lese a beru to tak, že vetřelec na kole jsem já a musím se chovat slušně. Občas je to však moc. To když maminka odběhne kočárek napříč cestou a jde do lesa. U hospody na Bunči je to hrůza. Stovky lidí se snaží občerstvit a zaparkovat auto. Tak si říkám, nebylo nám zde lépe bez rozhledny? Býval zde takový klid. Jen hospoda těží z turistického ruchu.
Tak a teď přichází 20 km dlouhý sjezd do Otrokovic. Po obloze se honí mračna a já jsem rád, že mám zimní dres.
Ujeto 70 km, za velmi hezkého slunečného počasí. Bylo to letos poprvé na krátké oblečení.
23.04.2011
Karel
neděle 17. dubna 2011
Ploština 2011
Ahoj cykloturisti, když jsem byl členem cyklistického oddílu TJ. Spartak, tak jsme každý rok jezdili na Ploštinu položit kytici. Dopravit kytici na závodním kole /galuskáč/ byl problém. Vymýšlely se různé tubusy apod. Dnes jsem se po mnoha letech rozhodl tuto pietní oslavu opět navštívit. Už to není pod záštitou KSČ, ale jiných organizací. Také názor na výklad jak k neštěstí došlo se změnil. Byl tam udavač a partyzáni za moc nestáli. Hlavně ruský velitel. Hrozné je to, že tito lidé byli upáleni jen několik dnů před koncem války.
Ráno byla na teploměru nula a já jsem si na cestu vzal teplé oblečení. Brzo však vyšlo slunce a já jsem se začal potit. Postupně jsem to dával do batohu. Potkával jsem cyklisty v krátkém oblečení, ale vítr byl ledový. Nejvíce jsem se zahřál ve stoupání z Vizovic. Je to kopec, kterému se říká Barák. Už z názvu tušíte, že stojí za to. Od Vizovic jsou serpentiny, ale z druhé strany je to stoupák napřímo. Na vrcholu je rozhledna. Psal jsem o ní, když se stavěla. Tenkráte bylo -10C a já jsem s kamarádem hodně promrzl. Dokonce jsme běželi vedle kola z kopce. Dnes to bylo na lehčí oblečení. Na vrcholu jsem najel na bývalou cestu a postupně jsem klesal s občasnými výjezdy. Nemohl jsem to pustit. Cesta je z kamení a mohl bych přeletět přes řídítka. Přitom já jsem spěchal, abych stihl zahájení. Do kopců jsem se bořil do mokrého písku a šlapání bylo dřina. Nakonec jsem najel na krásnou úzkou asfaltku a netušil jsem, že si na konci světa užiji velkého provozu. To se nahoru hnala drahá auta s politiky.
U vesnice byla policejní hlídka a filtrovala kdo kam může jet s autem. Já jsem si po louce nadběhl slavnostní průvod a akci jsem stihl. U památníku se vystřídalo hodné řečníků politiků a vojáci si dobře zahráli. Na fotkách nedávám žádné politiky. Nevím, jestli by to nemohl být problém zveřejnit důležité osoby obzvláště z Prahy. Po slavnostním ceremoniálu jsem navštívil muzeum. Nejvíce mne zaujala tabulka na psaní. Asi nevíte, že se dnes prodává to samé, ale v elektronické podobě. Má to baterie a píše se na to čímkoliv. V muzeu jsou fotografie z období války. Venku byl stan s občerstvením pro politiky a hosty. Já jsem měl velkou žízeň a zvažoval jsem, že se zajdu nadrzo napít. Nakonec jsem to neuděl.
Domů jsem vyrazil z kopce, ale to brzo přestalo a přišla stoupání se stále se zhoršujícím podkladem. Musím říct, že nahoru se jelo lépe než dole. Nebál jsem se, že spadnu. Sešup do Vizovic byl sjezdařský zážitek. Ve Vizovicích jsem šel do zámecké zahrady a do čokoládovny. Měl jsem velkou chuť na opravdovou čokoládu s višněmi a šlehačkou. Chuť přešla, když jsem uviděl řadu u pultu. Asi víte, jak moc mám rád čokoládu a zde byla prostě všude. Přesto jsem se rozhodl vyrazit domů neuspokojený. Dál už byla cesta po rovině a jel jsem jako kamión.
Doma jsem večer zapnul TV a byla tam reportáž z Ploštiny. Byli tam na snímcích lidé, vedle kterých jsem stál a fotil je. Dokonce se stejnou paní jsem mluvil. Oni s ní udělali také rozhovor.
Ujeto 90 km, za slunečného počasí se studeným vzduchem. Koupil jsem si novou brožurku Ploština.
17.04.2011
Karel
Ráno byla na teploměru nula a já jsem si na cestu vzal teplé oblečení. Brzo však vyšlo slunce a já jsem se začal potit. Postupně jsem to dával do batohu. Potkával jsem cyklisty v krátkém oblečení, ale vítr byl ledový. Nejvíce jsem se zahřál ve stoupání z Vizovic. Je to kopec, kterému se říká Barák. Už z názvu tušíte, že stojí za to. Od Vizovic jsou serpentiny, ale z druhé strany je to stoupák napřímo. Na vrcholu je rozhledna. Psal jsem o ní, když se stavěla. Tenkráte bylo -10C a já jsem s kamarádem hodně promrzl. Dokonce jsme běželi vedle kola z kopce. Dnes to bylo na lehčí oblečení. Na vrcholu jsem najel na bývalou cestu a postupně jsem klesal s občasnými výjezdy. Nemohl jsem to pustit. Cesta je z kamení a mohl bych přeletět přes řídítka. Přitom já jsem spěchal, abych stihl zahájení. Do kopců jsem se bořil do mokrého písku a šlapání bylo dřina. Nakonec jsem najel na krásnou úzkou asfaltku a netušil jsem, že si na konci světa užiji velkého provozu. To se nahoru hnala drahá auta s politiky.
U vesnice byla policejní hlídka a filtrovala kdo kam může jet s autem. Já jsem si po louce nadběhl slavnostní průvod a akci jsem stihl. U památníku se vystřídalo hodné řečníků politiků a vojáci si dobře zahráli. Na fotkách nedávám žádné politiky. Nevím, jestli by to nemohl být problém zveřejnit důležité osoby obzvláště z Prahy. Po slavnostním ceremoniálu jsem navštívil muzeum. Nejvíce mne zaujala tabulka na psaní. Asi nevíte, že se dnes prodává to samé, ale v elektronické podobě. Má to baterie a píše se na to čímkoliv. V muzeu jsou fotografie z období války. Venku byl stan s občerstvením pro politiky a hosty. Já jsem měl velkou žízeň a zvažoval jsem, že se zajdu nadrzo napít. Nakonec jsem to neuděl.
Domů jsem vyrazil z kopce, ale to brzo přestalo a přišla stoupání se stále se zhoršujícím podkladem. Musím říct, že nahoru se jelo lépe než dole. Nebál jsem se, že spadnu. Sešup do Vizovic byl sjezdařský zážitek. Ve Vizovicích jsem šel do zámecké zahrady a do čokoládovny. Měl jsem velkou chuť na opravdovou čokoládu s višněmi a šlehačkou. Chuť přešla, když jsem uviděl řadu u pultu. Asi víte, jak moc mám rád čokoládu a zde byla prostě všude. Přesto jsem se rozhodl vyrazit domů neuspokojený. Dál už byla cesta po rovině a jel jsem jako kamión.
Doma jsem večer zapnul TV a byla tam reportáž z Ploštiny. Byli tam na snímcích lidé, vedle kterých jsem stál a fotil je. Dokonce se stejnou paní jsem mluvil. Oni s ní udělali také rozhovor.
Ujeto 90 km, za slunečného počasí se studeným vzduchem. Koupil jsem si novou brožurku Ploština.
17.04.2011
Karel
Na kole vinohrady
Ahoj cykloturisti, na dnešní den připadlo hodně zajímavých akcí a já jsem se je rozhodl postupně objet na kole.
1. Skoky na koních Žlutava
2. Letečtí modeláři Halenkovice
3. Na kole vinohrady – Uherské Hradiště
4. Jak šel čas – historie kol
Z domu jsem si dal velmi prudké stoupání do Žlutav. Kamarád zde naměřil 22%. Nad vesnicí je ranč a já jsem vám z tohoto místa posílal již hodně fotek koní a lamy. Dnes zde mají organizovaný trénink ve skoku na koni přes překážky. Je to neuvěřitelné, ale na koni snad jezdí jen děvčata. Kluci asi sedí u PC a tloustnou. Ke sportovním výkonům hrála country hudba a já jsem se zde cítil dobře. Dokonce jsem zvažoval, že už dál nepojedu a zůstanu zde. Nakonec zvítězily cestovatelské ambice a s koníky jsem se rozloučil.
Za Halenkovicemi se sešli letečtí modeláři a předváděli, co přes zimu postavili. Zde musím upozornit na mého spolupracovníka, který postavil velký model letadla s propracováním do úplných detailů. Dokonce vidíte na palubní desce návod s čitelnými písmenky. Taktéž hezká figurka pilota. Já jsem od něj dostával přes zimu fotky, jak se mu se stavbou letadla daří. Teď jsem to uviděl na vlastní oči. On už dnes nelétal a tak jsem udělal fotky jiných letadel. Bylo to moc hezké, ale na letišti foukal ledový vítr a raději jsem vyrazil do Hradiště.
Na náměstí v Uherském Hradišti jsem potkal spolupracovníky z kanceláře s rodinnými příslušníky a kamarády. Využil jsem této situace a svěřil jsem jim svoje kolo na hlídání. Oni už zde byli od rána a absolvovali jednu vinařskou trasu. Já jsem tak mohl v klidu chodit po náměstí a fotit, aniž bych se bál o kolo. Po chvilce jsem se potkal s pánem a paní v historickém úboru s flašinetem. Určitě si na ně vzpomenete z jiných akcí. Psal jsem o nich i o náhodném setkání při countryhraní. Po chvilce se sešli s dalšími cyklisty a zahájili předvádění historických kol na náměstí. Náměstí v Hradišti je z pohledu historického velmi vhodné k pořádání takových akcí. K tomu všemu nám zpívala lidová hudba a kluci s děvčicama tančili na pódiu. Měli na sobě naše pěkné kroje. Jak jsem tak pobíhal mezi cyklisty, tak se ozvalo „ Kájo“ a já jsem uviděl svoji bývalou sousedku z Brodu. Když nám bylo patnáct, tak jsme spolu před domem hráli badminton. Později za ní začalo chodit hodně galánů a já se začal věnovat cykloturistice. Ona to byla velmi atraktivní holka. Dnes je to cykloturistka. Ráno vyjížděla na trasu z Brodu. Koho by napadlo, že máme stejné zájmy. Po ukončení zábavy na náměstí jsme se přesunuli do reduty.
V redutě se konala výstava Na kole proti času. Nejdříve jsme shlédli připravenou jízdu velocipedistů Veterán bicyklub z Uherského Ostrohu. Měli pro nás připraveno několik sestav jízdy na historickém kole. Bylo to velmi zajímavé. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl. Moc se to divákům líbilo. Pak jsme vystoupali až do podkroví a mohli jsme se kochat historickými skvosty z cyklistiky. Hned u vstupu nám bylo nabízeno víno, oškvarky a vdolečky. Dále následovala živá hudba a vlastní výstava. Je zde hodně zajímavých věcí a doporučuji vám toto místo navštívit. Jen upozorním na vozíček pro děti za jízdní kolo. Jak vidíte, tak to není žádná novinka, jak se nám to snaží současní propagátoři cyklistiky namluvit. Po prohlídce jsem šel na nádvoří a fotil ležící kola. Dokonce se zde jeden pán pokoušel naučit kamaráda jezdit na vysokém kole. Dobře to dopadlo a kamarád se zachránil na stromě. Já jsem obdivoval turistickou brašnu na nosič. Dobře víte, že s brašnami jezdím a tak jsem byl zvědavý, co používali naši dědečci.
Všechny akce se moc vydařily a já jsem ujel za hezkého počasí 50 km. Jen vítr mohl být teplejší.
16.04.2011
Karel
1. Skoky na koních Žlutava
2. Letečtí modeláři Halenkovice
3. Na kole vinohrady – Uherské Hradiště
4. Jak šel čas – historie kol
Z domu jsem si dal velmi prudké stoupání do Žlutav. Kamarád zde naměřil 22%. Nad vesnicí je ranč a já jsem vám z tohoto místa posílal již hodně fotek koní a lamy. Dnes zde mají organizovaný trénink ve skoku na koni přes překážky. Je to neuvěřitelné, ale na koni snad jezdí jen děvčata. Kluci asi sedí u PC a tloustnou. Ke sportovním výkonům hrála country hudba a já jsem se zde cítil dobře. Dokonce jsem zvažoval, že už dál nepojedu a zůstanu zde. Nakonec zvítězily cestovatelské ambice a s koníky jsem se rozloučil.
Za Halenkovicemi se sešli letečtí modeláři a předváděli, co přes zimu postavili. Zde musím upozornit na mého spolupracovníka, který postavil velký model letadla s propracováním do úplných detailů. Dokonce vidíte na palubní desce návod s čitelnými písmenky. Taktéž hezká figurka pilota. Já jsem od něj dostával přes zimu fotky, jak se mu se stavbou letadla daří. Teď jsem to uviděl na vlastní oči. On už dnes nelétal a tak jsem udělal fotky jiných letadel. Bylo to moc hezké, ale na letišti foukal ledový vítr a raději jsem vyrazil do Hradiště.
Na náměstí v Uherském Hradišti jsem potkal spolupracovníky z kanceláře s rodinnými příslušníky a kamarády. Využil jsem této situace a svěřil jsem jim svoje kolo na hlídání. Oni už zde byli od rána a absolvovali jednu vinařskou trasu. Já jsem tak mohl v klidu chodit po náměstí a fotit, aniž bych se bál o kolo. Po chvilce jsem se potkal s pánem a paní v historickém úboru s flašinetem. Určitě si na ně vzpomenete z jiných akcí. Psal jsem o nich i o náhodném setkání při countryhraní. Po chvilce se sešli s dalšími cyklisty a zahájili předvádění historických kol na náměstí. Náměstí v Hradišti je z pohledu historického velmi vhodné k pořádání takových akcí. K tomu všemu nám zpívala lidová hudba a kluci s děvčicama tančili na pódiu. Měli na sobě naše pěkné kroje. Jak jsem tak pobíhal mezi cyklisty, tak se ozvalo „ Kájo“ a já jsem uviděl svoji bývalou sousedku z Brodu. Když nám bylo patnáct, tak jsme spolu před domem hráli badminton. Později za ní začalo chodit hodně galánů a já se začal věnovat cykloturistice. Ona to byla velmi atraktivní holka. Dnes je to cykloturistka. Ráno vyjížděla na trasu z Brodu. Koho by napadlo, že máme stejné zájmy. Po ukončení zábavy na náměstí jsme se přesunuli do reduty.
V redutě se konala výstava Na kole proti času. Nejdříve jsme shlédli připravenou jízdu velocipedistů Veterán bicyklub z Uherského Ostrohu. Měli pro nás připraveno několik sestav jízdy na historickém kole. Bylo to velmi zajímavé. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl. Moc se to divákům líbilo. Pak jsme vystoupali až do podkroví a mohli jsme se kochat historickými skvosty z cyklistiky. Hned u vstupu nám bylo nabízeno víno, oškvarky a vdolečky. Dále následovala živá hudba a vlastní výstava. Je zde hodně zajímavých věcí a doporučuji vám toto místo navštívit. Jen upozorním na vozíček pro děti za jízdní kolo. Jak vidíte, tak to není žádná novinka, jak se nám to snaží současní propagátoři cyklistiky namluvit. Po prohlídce jsem šel na nádvoří a fotil ležící kola. Dokonce se zde jeden pán pokoušel naučit kamaráda jezdit na vysokém kole. Dobře to dopadlo a kamarád se zachránil na stromě. Já jsem obdivoval turistickou brašnu na nosič. Dobře víte, že s brašnami jezdím a tak jsem byl zvědavý, co používali naši dědečci.
Všechny akce se moc vydařily a já jsem ujel za hezkého počasí 50 km. Jen vítr mohl být teplejší.
16.04.2011
Karel
Cyklostezka Pahrbek Napajedla
Ahoj cykloturisti, jak se zdá tak bychom mohli velmi brzo jezdit v úseku Spytihněv – Napajedla po krásné cyklostezce. Zatím je většina úseku z hlíny, ale to se určitě brzo změní. Já jsem měl obavy, že propojí jen rekreační středisko Pahrbek, ale oni to staví kompletně až do Napajedel.
Všimněte si, jaké technologie se používají ke stavbě podkladu. Již jsem vám stejnou fotku posílal z předchozího úseku. Je to velmi zajímavé.
16.04.2011
Karel
Všimněte si, jaké technologie se používají ke stavbě podkladu. Již jsem vám stejnou fotku posílal z předchozího úseku. Je to velmi zajímavé.
16.04.2011
Karel
pondělí 11. dubna 2011
Mallorca jarní Camp 16.3. až 23.3.2011
Účast na letošním jarním tréninkovém„campu“ na Mallorce byla neobvykle vysoká. Za zlínskou část se nás sešlo 8, pražská skupiny byla jen tříčlenná, ale o to výkonnější. To byl také důvod, proč jsme se spíše míjeli něž potkávali, prostě Honza parník chtěl najet moc km a tak si od začátku dával. Naše zlínská část to převážně nebrala tak sportovně, ovšem až na výjimky. Tou byl Ivan, který zocelen předchozí tvrdou dietou se snažil najet taktéž kvantum km, ovšem spíše sám, jak je zvyklý. Důvodem proč jezdil sám byl ale také Igor, který ještě den před odletem zvažoval, zda poletí, jak byl nemocen, ovšem jakmile nasedl na kolo, záhadná nemoc byla pryč a Igor byl k nezastavení, bohužel až moc. První tři dny byly tak ve znamení Igorova šíleného tempa již od začátku, jeho nástupů za každou křižovatkou a já jsem se dostal do stadia, kdy jsem byl z toho tak uštvaný, že čtvrtý den, kdy nám Igor opět dokazoval, jak mu to jezdí, jsem ho dojel a vysvětlil jsem mu poněkud ostřeji, že takto tedy ne. Buď zklidní hormona a nebo bude jezdit sám, nikdo z nás ostatních není na jeho blbnutí zvědavý. A to pomohlo, Igor se zklidnil a pak raději jezdil sám… Popisovat den všechy zážitky by bylo zdlouhavé a tak jen pár střípků . Ubytování v hotelu AYRON v Arenalu. Letenky i ubytování zajištěno přes cestovku „Na cesty“. Vše OK, jen apartmán byl jiný než jsem si objednali, nakonec se to ale vyřešilo. Z hlediska výkonnosti kraloval Igor, pak byl Ivan a pak dlouho nic a pak my ostatní. Já jsem sváděl tvrdé souboje s Jardou Brychtou, zejména při výjezdu na Randu, kdy jsem si myslel, že jsem ho setřepal a když tu těsně před vrcholem se mě snažil předjet mohutným špurtem . Na štěstí pro mě ten špurt začal příliš brzy a došlo mu. Výborný parťák a také cyklista se vyklubal s houslového virtuóza Michala. Jarda Jelen se neustále zlepšoval, pokud bychom tam byli o týden déle, tak nás porazil všechny, tedy pokud by již abdikoval na další reprodukci. Sven mohl jen vzpomínat na loňský rok, kdy jeho sportovní rozvoj narušoval Jožka Kropáč, ten zde nebyl a tak Sven musel chtě nechtě jezdit s námi sportovci. Došlo i na královskou etapu, tedy přejezd hor ze Solleru na Puig Major ( sedlo pod ním). Já jsem to absolvoval celé s pražskou skupinou, ostatní pak bez Jelena a Svena absolvovali zkrácenou verzi s Buňoly. Byla zima jak svi…, jinak počasí celkem přálo, bylo slunečno ale chladno, rozhodně ne na krátký rukáv. Jezdili jsem na půjčených duralových kolech CUBE od Maxe Hurzelera, tedy ne úplně všichni, polovina si vypůjčila karbonová kola , označených názvem jedlého oleje, ta kola jeden němčour okomentoval : „tak to je tedy kladivo“. Což o to , kola to byla pěkná, leč furt se na nich něco kazilo, což byl trest z vyšší instance za separé výpůjční akci.
Zde je stručný přehled jízd:
1. Den : Z Arenalu přes „schody“ na útesy, zastávka k Cala Pi ( nádherná zátoka a pěkná restaurace s polskou obsluhou). Pak do Camposu a přes Porrerres do Llucmasjoru na závěrečné kafe. Celkem 91 km, průměrem 26,5 km/hod. Igor blbnul.
2. Den : Přes Lucmajor na Randu a pak k přes „zahrádky“ k „mořu“ a po“ schodech“ do Arenalu. Celkem 80 km, průměrem 25 km/ hod. Igor opět blbnul
3. Den: Autem do Andratx a pak podél pobřeží do sedla u Esporles. Odtud sjezd do Palmy a po pobřežní cyklostezce . Ujeto jen 60 km, průměrem 20 km/ hod. Moc kopců a zima. Igor zase blbnul, jel jak šílený po cyklostezce.
4. Den: Přes Montuiri do Petry na kafe a pomeranč . Zpět přes Sineu, Pina , Algaidu do Llucmajoru. Jeden z nejpěknějších výletů, sprdnutý Igor zklidnil a tak se jelo v pohodě. Ujeto 93 km průměrem 26 km/hod.
5. Den: Nějak se všem nechtělo a tak jsme si vybrali odpočinkový den bez Igora, který jel do Valldemossy. Nejprve jsme jeli po schodech do Puig de Ros, je zde padák k mořu cca 20 %, my se Svenem jsme chtěli obdivovat krásy turisty nezasažené lokality, Jelen však nedbal a hrnul to aktivně do kopca. Zde byl kamerou zaznamenán Svenům pěší výstup. V Cala Pí , jsme potkali pražskou část a pak jsme se s nimi vrátili přes „zahrádky“ zpět do hotelu. Pěkný výletík.
6. Den: Byl ve znamení královské etapy. Já jsem jel z Pražákama již od hotelu, ostatní se nechali dovést do Bunyoly autem, vyjeli však pozdě a tak jsme se nepotkali, jak jsme původně plánovali. První kopec jsem dal kousek za Parníkem, ve Druhém ze Solleru k tunelu ( cca 13 km) jsem zvolil opatrnou taktiku a jel jsem úplně vzadu. Naštěstí se opozdil trochu Zdeňa, tak jsem měl motivaci za to vzít a makat, nakonec jsem dojel jen kousek za Parníkem a bajkerem před Zděňou. Jupí. Byla zima a sjezdy byly za trest, šíleně jsem promrzl, u benzinky ( Lluc) jsem si dal horký čak na rozehřátí a tloukl se do hlavy, že jsem si nevzal teplejší oblečení , ¾ kahoty, dres s návlekama, vesta a neprofučka bylo fakt málo, ještě že jsem měl na botách neoprénové špičky, to mě zachránilo prsty před omrznutím, naštěstí jsme měl také sebou čepičku pod přilbu ala páter Koniáš. Ta se také sešla. Poněkud jsme zakufrovali v Binissalem ( binisalám), ale to zas e tak nevadilo mohli jsme valit čtyřicítkou po větru skoro až do Palmy. Ujeto 131 km průměrem 23 km/hod.
7. Já jsem ještě občas jezdil i ráno před snídaní , což pak dalo v konečné bilanci cca 70 km navíc.
Camp byl fajn , vyšlo i počasí, servis Na cesty byl super ( traťovky, odpolední bufet, jonťáky ), vyšla i společenská část ( možná i byla kvalitnější než ta sportovní). Tož zase za rok kolegové.
Zapsal: Petr
neděle 10. dubna 2011
Cyklostezka na ulici Karla Čapka
Ahoj cykloturisti, v Otrokovicích máme novou cyklostezku. Vede po ulici Karla Čapka. Je to spojnice minulý rok otevřené cyklostezky podél Moravy do Otrokovic od Napajedel. Bohužel nová cyklostezka na nic dál nenavazuje a končí u jezu. Asi si ještě dlouho počkáme, než se vybuduje cyklostezka po levém břehu Moravy z Kvasic. V současné době se jedná o velmi nebezpečný úsek pro cyklisty. Cesta do Kvasic je ve špatném stavu a je hodně klikatá. Navíc zde jezdí řidiči jako závodníci.
Je to hezké, že vznikla tato cyklostezka, ale já si myslím, že na této ulici stačilo nakreslit na cestu jízdní pruh pro cyklisty. Peníze bych raději investoval do cyklostezky spojující Otrokovice – Zlín.
Jinak to bude, ale hezky vypadat až se pojede z Kroměříže do Kostelan n/Moravou po kompletní asfaltové cyklostezce. Bez kontaktu s motorovými vozidly.
10.04.2011
Karel
Je to hezké, že vznikla tato cyklostezka, ale já si myslím, že na této ulici stačilo nakreslit na cestu jízdní pruh pro cyklisty. Peníze bych raději investoval do cyklostezky spojující Otrokovice – Zlín.
Jinak to bude, ale hezky vypadat až se pojede z Kroměříže do Kostelan n/Moravou po kompletní asfaltové cyklostezce. Bez kontaktu s motorovými vozidly.
10.04.2011
Karel
úterý 5. dubna 2011
Koňácký countrybál
Ahoj cykloturisti, kamarád mě pozval na Koňácký countrybál a já jsem neodolal. Rozhodl jsem se, že se vyhnu průjezdu Zlínem a pojedu přes lesy. Od rána chvílemi pršelo, ale já jsem po příjezdu domů do Otrokovic zjistil, že tam nepršelo. Proto jsem se rozhodl, že pojedu podél potoka do Sazovic. V půlce cesty však na mě čekalo překvapení. Země byla mokrá po dešti a já jsem si ušpinil kola od bláta. To znamená, že pršelo v údolí od Hostýna. Dále už jsem měl všude mokrou zem pod koly a nabíral špínu na kolo. Trasu jsem si vybral hodně kopcovitou a většinou lesem. Bylo tam moc dobře a vše znásobilo stoupání na Štákovy paseky. Zde jsou krásné serpentiny po šotolinovém podkladě a výhledy na Zlín. Hodně se zde kácel les a nevím, jestli je to tak dobře. Když jsem uviděl chaloupky, jak se jim kouří z komína, tak to ve mně vyvolalo vzpomínky na dávné časy. Jak jsem v pátek vyjížděl s batohem na zádech na výlety. Zde mě čekalo poslední stoupání a trošku jsem se i zapotil. Odměnou mně byl velký výhled do údolí. Napadlo mě, že v zimě to zde musí být krásné projíždět se po sněhových pláních. Ve sjezdu jsem se zastavil u nově opravené kapličky a pak už jsem přijel k ranči.
Na ranči se už hrálo a hezké melodie mě táhly dovnitř. První jsem musel najít místo pro kolo a pak mohla začít zábava. Kolo je můj věrný kamarád a já se vždy musím postarat o to, aby jej někdo nesebral.
V sále bylo ještě hodně místa a já jsem si vybral sezení u dveří. Byl jsem překvapený hezkým interiérem. Přes velká okna je vidět do okolní krajiny a hezké obrázky koní na stěnách dokreslují půvab místa. K tomu všemu se topí v krbu a atmosféra je nádherná. Některé muzikanty jsem znal a tak jsme se pozdravili. Byli jsme rádi, že se zase po delší době vidíme. S přibývajícím časem se místnost zaplnila a na plac přišly první páry tanečníků. Udělal jsem jen pár fotek. Myslím si, že není vhodné fotit tančící páry. U jednoho páru mne zaujaly krásné boty pro takovou příležitost. Mezi hosty chodil velký pes a byl moc přátelský. S každým se chtěl mazlit. Fotka se mně nepodařila. Pořád byl v pohybu a nechtěl jsem mu blikat bleskem do očí. Zábava se rozproudila a ani jsem si neuvědomil, že je ráno. Na cestu domů jsem se rozhodl vydat ve dvě hodiny.
Cesta domů byla za tmy a hodně se ochladilo. Cítil jsem, že by se mně sešly tlustější kalhoty. Venku byl úžasný výhled na svítící město. Fotku jsem neudělal. To se bez stativu nedá udržet. Sjel jsem do údolí a projížděl jsem nočním městem. Už jezdily jen samé taxíky rozvážející lidi z restaurací. Domů jsem dojel v pohodě, jen trošku zmrzlý.
Zde se můžete podívat na fotogalerii z ranče :
http://jss-zlin.ic.cz/
Ujel jsem 43 km. Akce se mně moc líbila a všem vám doporučuji se na ranči zastavit.
01.04.2011
Karel
Na ranči se už hrálo a hezké melodie mě táhly dovnitř. První jsem musel najít místo pro kolo a pak mohla začít zábava. Kolo je můj věrný kamarád a já se vždy musím postarat o to, aby jej někdo nesebral.
V sále bylo ještě hodně místa a já jsem si vybral sezení u dveří. Byl jsem překvapený hezkým interiérem. Přes velká okna je vidět do okolní krajiny a hezké obrázky koní na stěnách dokreslují půvab místa. K tomu všemu se topí v krbu a atmosféra je nádherná. Některé muzikanty jsem znal a tak jsme se pozdravili. Byli jsme rádi, že se zase po delší době vidíme. S přibývajícím časem se místnost zaplnila a na plac přišly první páry tanečníků. Udělal jsem jen pár fotek. Myslím si, že není vhodné fotit tančící páry. U jednoho páru mne zaujaly krásné boty pro takovou příležitost. Mezi hosty chodil velký pes a byl moc přátelský. S každým se chtěl mazlit. Fotka se mně nepodařila. Pořád byl v pohybu a nechtěl jsem mu blikat bleskem do očí. Zábava se rozproudila a ani jsem si neuvědomil, že je ráno. Na cestu domů jsem se rozhodl vydat ve dvě hodiny.
Cesta domů byla za tmy a hodně se ochladilo. Cítil jsem, že by se mně sešly tlustější kalhoty. Venku byl úžasný výhled na svítící město. Fotku jsem neudělal. To se bez stativu nedá udržet. Sjel jsem do údolí a projížděl jsem nočním městem. Už jezdily jen samé taxíky rozvážející lidi z restaurací. Domů jsem dojel v pohodě, jen trošku zmrzlý.
Zde se můžete podívat na fotogalerii z ranče :
http://jss-zlin.ic.cz/
Ujel jsem 43 km. Akce se mně moc líbila a všem vám doporučuji se na ranči zastavit.
01.04.2011
Karel
Setkání s misionářem v Žeranovicích
Ahoj cykloturisti, při svých cestách na kole se snažím dívat, jak lidé žijí a jak se mění příroda. Je už na světě jen málo míst, kam nevstoupila noha bělocha. Tam kam běloch vstoupil se život lidí radikálně změnil. Smutné je, že tam pak lidé žijí ve velké chudobě a nevzdělanosti. Nejčastěji jsou to země, které kolonizovali Angličané, Francouzi, Holanďané a další velmoci. Tyto země jsou vydrancované kolonie a už nemají prostředky se ekonomicky vzchopit. Naštěstí jsou na světě lidé, kteří si toho všimli a snaží se pomáhat. A já jsem se na takovou přednášku rozhodl vydat.
Odpoledne jsem vyjel podle potoka do Sazovic. Do tašky jsem si dal čepku a rukavice. Přes okno se zdálo, že je venku teplo. Brzo jsem si však zimní doplňky oblékl. Vzduch byl studený a foukal mírný vítr. Z Žeranovic ode mne znáte fotky místa bývalého větrného mlýna. Dnes nabízím fotky zámečku a boží muky za vesnicí.
Přednáška se konala v zámečku a organizovala ji místní farnost. Na přednášku přijel p. Jiří Šlegr – člověk zabývající se misiemi. Přivezl nám několik DVD a jedno promítl s komentářem. Jmenovalo se Guyanská Diana. Ve filmu se mluví o dívce, která dojíždí na lodičce do školy. Jejím přáním je stát se sestrou a pečovat o lidi. Zatím není pevně rozhodnutá a věří, že Bůh ji dá znamení, jak se má rozhodnout. Misijní pomoc je v této oblasti zaměřena na hlavní body : utišení hladu, boj s nemocemi a šíření vzdělání. V dokumentu promluvili lidé, kteří se tam přímo na tom podílejí.
Po promítnutí filmu jsme diskutovali na témata kolem života v džungli a jak tyto lidi ovlivňujeme. Zajímavé bylo dozvědět se jaké mají zvyky a co má pro tyto lidi velkou hodnotu. Někdy to může být jen ocelový nůž. Přednášející nás seznámil s možnostmi, jak můžeme pomoci a co všechno dělá organizace Papežská misijní díla. Na obrázku 013 vidíte, jak dlouho trvá studium na kněze.
Mně se přednáška velmi líbila a přednášející na mě udělal velmi dobrý dojem. Mám pocit, že je to velmi skromný a pracovitý člověk zapálený pro dobrou věc. Myslím si, že je hodně trpělivý a obětavý. Jeho vystupování bylo takové lidové. Velmi rychle si získal pozornost posluchačů. Co nevím, jak jsou jeho činy oceněny. Jestli si toho někdo váží. Hezké bylo, že se místní farnost o nás postarala občerstvením. Zákusky byly dobré.
Po ukončení přednášky jsem spěchal k oknu zjistit, jestli mám venku ještě kolo. Nikomu se nelíbilo a mohl jsem na něm odjet domů. Sedátko bylo velmi studené, ale za chvíli se prohřálo. Jel jsem přímo domů po škvárové cestě přes pole.
Ujeto 32 km za hezkého počasí.
27.03.2011
Karel
Odpoledne jsem vyjel podle potoka do Sazovic. Do tašky jsem si dal čepku a rukavice. Přes okno se zdálo, že je venku teplo. Brzo jsem si však zimní doplňky oblékl. Vzduch byl studený a foukal mírný vítr. Z Žeranovic ode mne znáte fotky místa bývalého větrného mlýna. Dnes nabízím fotky zámečku a boží muky za vesnicí.
Přednáška se konala v zámečku a organizovala ji místní farnost. Na přednášku přijel p. Jiří Šlegr – člověk zabývající se misiemi. Přivezl nám několik DVD a jedno promítl s komentářem. Jmenovalo se Guyanská Diana. Ve filmu se mluví o dívce, která dojíždí na lodičce do školy. Jejím přáním je stát se sestrou a pečovat o lidi. Zatím není pevně rozhodnutá a věří, že Bůh ji dá znamení, jak se má rozhodnout. Misijní pomoc je v této oblasti zaměřena na hlavní body : utišení hladu, boj s nemocemi a šíření vzdělání. V dokumentu promluvili lidé, kteří se tam přímo na tom podílejí.
Po promítnutí filmu jsme diskutovali na témata kolem života v džungli a jak tyto lidi ovlivňujeme. Zajímavé bylo dozvědět se jaké mají zvyky a co má pro tyto lidi velkou hodnotu. Někdy to může být jen ocelový nůž. Přednášející nás seznámil s možnostmi, jak můžeme pomoci a co všechno dělá organizace Papežská misijní díla. Na obrázku 013 vidíte, jak dlouho trvá studium na kněze.
Mně se přednáška velmi líbila a přednášející na mě udělal velmi dobrý dojem. Mám pocit, že je to velmi skromný a pracovitý člověk zapálený pro dobrou věc. Myslím si, že je hodně trpělivý a obětavý. Jeho vystupování bylo takové lidové. Velmi rychle si získal pozornost posluchačů. Co nevím, jak jsou jeho činy oceněny. Jestli si toho někdo váží. Hezké bylo, že se místní farnost o nás postarala občerstvením. Zákusky byly dobré.
Po ukončení přednášky jsem spěchal k oknu zjistit, jestli mám venku ještě kolo. Nikomu se nelíbilo a mohl jsem na něm odjet domů. Sedátko bylo velmi studené, ale za chvíli se prohřálo. Jel jsem přímo domů po škvárové cestě přes pole.
Ujeto 32 km za hezkého počasí.
27.03.2011
Karel
Sandvik slivovice
Ahoj cykloturisti, v práci jsem potkal svého kamaráda, který prodává nářadí a ten mě pozval na koštování slivovice. Dostal jsem vytištěnou pozvánku a já jsem se rozhodl, že si v sobotu udělám hezký výlet.
V sobotu je od rána trošku zataženo, ale na Internetu se píše, že nás nic hrozného nečeká. Odpoledne jedu napřed do Prakšic na hřbitov a pak zkratkou do Drslavic a Hradčovic. Zde dvakrát překonám hřeben a zapotím se. Hlavně z Hradčovic jedu na nejlehčí převod po hliněné cestě. Těsně před vrcholem upravili místo k posezení u Boží muky. Za hezkého počasí zde bude vidět Velká Javořina. Do kopce jsem se zapotil a chtěl jsem na vrcholu uschnout, vítr však byl tak silný a ledový, že jsem si musel obléknout bundu. Do Mistřic se jede po polní cestě a zde mě dvakrát míjel kluk na terénní motorce. Jel hodně rychle a rval hlínu ze země. Zůstal za ním oblak prachu a já s plnou pusou hlíny a prachem v očích. Nakonec jsem zastavil a udělal očistu. Špinavou vlněnou rukavicí jsem si utřel ústa a vylepšil jsem to. V puse jsem měl hlínu a chlupy z rukavice. Přesto jsem udělal fotky okolí a mám západ slunce poblíž dominanty hradu Buchlova. O kousek dál jsem projel Mistřicemi a lehce vyjel k rozhledně Rovnina. Rozhledna byla zavřená a nemohl jsem udělat fotky okolí. Na chvíli se mně zatočila hlava od hladu. Dnes jsem jenom snídal. Předpokládal jsem, že si užiju zabíjačky a dobrého pití.
Po cestě vydřené deštěm jsem sjel do Mařatic a začal jsem hledat dům kultury. Když jsem se konečně doptal, tak jsem zažil šok. Pán mě říká, že stojím přímo před ním. Já jsem nevěřil vlastním očím. Uvnitř byla tma jak v prdeli. Vytáhl jsem z tašky pozvánku a zjistil jsem, že to bylo napsáno jak pro blbé. V pátek 25.3. Kam patřím já nevím. No co, tož sem sa splétl. Oblékl jsem si svítící bundu a sjel jsem do Uh.Hradiště. Už bylo tma a já jsem se kochal osvětleným kostelem na náměstí. U divadla jsem potkal hezky oblečené pany a paní ve večerních róbách. Uvědomil jsem si, že život se neskládá jen z ježdění na kole v zapocených šatech. Občas si dva lidé můžou udělat i hezké okamžiky bez kola. Na jednom semaforovém přejezdu jsem potkal cykloturistku. Jela na horském kole a měla jako já svítící bundu. Stáli jsme proti sobě, usmívali jsme se a čekali, až blikne zelená. Napadlo mě, jak by se situace změnila, kdybych něco rozumného řekl. Třeba by jsme si hezky pokecali. Kolik se denně při cestování mine lidí, kteří mají podobné zájmy?
Ve Starém Městě jsem najel na cyklostezku podél Baťova kanálu a v té chvíli začalo lehce sněžit. Byly to vločky, po kterých zůstával asfalt suchý. Já jsem je viděl v záři reflektoru, jak proti mně letí skoro vodorovně. Bylo to tím, že jsem jel proti větru. Vítr byl ledový a omrzala mně tvář. V té chvíli jsem si vzpomněl na slova z písničky „Severní vítr je krutý …“ Za Napajedly začalo poctivě pršet a po tváři mně tekla voda. Brýle jsem si utíral rukavicemi, abych viděl na cestu. Domů jsem přijel mokrý a moje první kroky vedly do špajzky. Musel jsem si dát slivovici. Hlad jsem jako obvykle utišil sardinkami.
Na poslední fotce vidíte, jak se bezdomovcům v Otrokovicích rozpadá bydlení. Mám podezření, že tomu někdo pomohl.
Ujel jsem 68 km. Na závěr proti větru a dešti.
26.03.2011
Karel
V sobotu je od rána trošku zataženo, ale na Internetu se píše, že nás nic hrozného nečeká. Odpoledne jedu napřed do Prakšic na hřbitov a pak zkratkou do Drslavic a Hradčovic. Zde dvakrát překonám hřeben a zapotím se. Hlavně z Hradčovic jedu na nejlehčí převod po hliněné cestě. Těsně před vrcholem upravili místo k posezení u Boží muky. Za hezkého počasí zde bude vidět Velká Javořina. Do kopce jsem se zapotil a chtěl jsem na vrcholu uschnout, vítr však byl tak silný a ledový, že jsem si musel obléknout bundu. Do Mistřic se jede po polní cestě a zde mě dvakrát míjel kluk na terénní motorce. Jel hodně rychle a rval hlínu ze země. Zůstal za ním oblak prachu a já s plnou pusou hlíny a prachem v očích. Nakonec jsem zastavil a udělal očistu. Špinavou vlněnou rukavicí jsem si utřel ústa a vylepšil jsem to. V puse jsem měl hlínu a chlupy z rukavice. Přesto jsem udělal fotky okolí a mám západ slunce poblíž dominanty hradu Buchlova. O kousek dál jsem projel Mistřicemi a lehce vyjel k rozhledně Rovnina. Rozhledna byla zavřená a nemohl jsem udělat fotky okolí. Na chvíli se mně zatočila hlava od hladu. Dnes jsem jenom snídal. Předpokládal jsem, že si užiju zabíjačky a dobrého pití.
Po cestě vydřené deštěm jsem sjel do Mařatic a začal jsem hledat dům kultury. Když jsem se konečně doptal, tak jsem zažil šok. Pán mě říká, že stojím přímo před ním. Já jsem nevěřil vlastním očím. Uvnitř byla tma jak v prdeli. Vytáhl jsem z tašky pozvánku a zjistil jsem, že to bylo napsáno jak pro blbé. V pátek 25.3. Kam patřím já nevím. No co, tož sem sa splétl. Oblékl jsem si svítící bundu a sjel jsem do Uh.Hradiště. Už bylo tma a já jsem se kochal osvětleným kostelem na náměstí. U divadla jsem potkal hezky oblečené pany a paní ve večerních róbách. Uvědomil jsem si, že život se neskládá jen z ježdění na kole v zapocených šatech. Občas si dva lidé můžou udělat i hezké okamžiky bez kola. Na jednom semaforovém přejezdu jsem potkal cykloturistku. Jela na horském kole a měla jako já svítící bundu. Stáli jsme proti sobě, usmívali jsme se a čekali, až blikne zelená. Napadlo mě, jak by se situace změnila, kdybych něco rozumného řekl. Třeba by jsme si hezky pokecali. Kolik se denně při cestování mine lidí, kteří mají podobné zájmy?
Ve Starém Městě jsem najel na cyklostezku podél Baťova kanálu a v té chvíli začalo lehce sněžit. Byly to vločky, po kterých zůstával asfalt suchý. Já jsem je viděl v záři reflektoru, jak proti mně letí skoro vodorovně. Bylo to tím, že jsem jel proti větru. Vítr byl ledový a omrzala mně tvář. V té chvíli jsem si vzpomněl na slova z písničky „Severní vítr je krutý …“ Za Napajedly začalo poctivě pršet a po tváři mně tekla voda. Brýle jsem si utíral rukavicemi, abych viděl na cestu. Domů jsem přijel mokrý a moje první kroky vedly do špajzky. Musel jsem si dát slivovici. Hlad jsem jako obvykle utišil sardinkami.
Na poslední fotce vidíte, jak se bezdomovcům v Otrokovicích rozpadá bydlení. Mám podezření, že tomu někdo pomohl.
Ujel jsem 68 km. Na závěr proti větru a dešti.
26.03.2011
Karel
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)