Ahoj cykloturisti, spolupracovník
mě pozval na závody plachetnic v Kroměříži. Jeho syn se účastnil závodu.
Kde jsou ty časy, když mě zval na závody lodních modelářů. To už je dávno, co
jsem vám fotky z této akce posílal. Děti rostou velmi rychle.
Na cestu jsem se vydal odpoledne
podél řeky Moravy po cyklostezce. Vzal jsem si dlouhé oblečení. Ráno bylo 5 C a
vzduch se stále neohřál. Navíc foukal studený vítr. Na jezeře byli
s větrem spokojení. Mohli hezky objíždět kontrolní body. Já jsem fotil na
břehu mezi rodiči závodících dětí. Za chvíli závod skončil a začalo kotvení. To
bylo velmi zajímavé, jak dostat loď na břeh. Měli přestávku na svačinu a já
jsem se rozhodl pokračovat dál.
Když jsem jel naposledy do
Zdounek, tak jsem si říkal, jestli by se dalo jet mimo cestu. Dnes jsem to
zkusil. Za Kotojedama jsem najel na polní cestu a držel směr podél kolejí do
Zdounek. Polní cesta byla ve vysoké trávě. Připadal jsem si jako sběrač
klíšťat. Přesto doufám, že žádné nemám. Po chvilce přiletěly černé mraky a musel
jsem se schovat pod strom před deštěm. U nádraží v Šelešovicích jsem se
rozhodl pro další pokračování podél kolejí. Musel jsem jet po poli. Mohlo mě
napadnout, že to nemá pokračování. Až jsem přejel pole, tak tam byl hluboký
zarostený potok a za ním neprostupné pole. Tak jsem se rozhodl pro překonání
kolejí. Snadné řešení bylo jít po kolejích. Koleje procházely lesním úsekem do
zatáčky. Násep byl z vysoko sypaného kamení. Kdyby náhle přijel vlak, neměl
bych šanci s kolem v náručí. Tak jsem se po kousku vrátil a přešel na
druhou stranu. Najednou jsem se ponořil do kopřiv a trávy až po hlavu. Kolo
jsem zvedl nad sebe a hledal jsem v trávě vychozenou cestu od zvěře. Abych
se mohl pohybovat kupředu, tak jsem vždy udělal krok předem a zmáčkl trávu. Pak
jsem poponesl kolo. Slunce začalo hřát a ve vysoké trávě jsem se pařil. Cítil
jsem nějaké vůně z trávy. Alergika by to zabilo. Chvílemi jsem měl hlavu
níž než vrchol trávy. Na kolo se motala tráva a já ji trhal. Napadlo mě položit
kolo a jít vyšlapat cestu. Naštěstí jsem to neudělal. Když jsem vylezl ven, tak
se tráva sevřela a nebylo poznat, kama jsem přišel. Když jsem byl uvnitř, tak
jsem myslel na vojáky ve Vietnamu, jak se brodili bažinami plnými hadů. Musel
jsem si dělat přestávky. Moje lehké kolo bylo najednou na rameni těžké jako
balvan. K tomu se zachytávalo za trávu. Po vylezení na polní cestu jsem si
uvědomil, jak byl tento můj čin riskantní. Stačilo si něco udělat a v tom
poli by mě nikdo nenašel. Až by to někdy posekli. To by se kombajnér divil, jak
by sekal karbonový rám. Já nikdy nevím kama pojedu. Po vyproštění začalo
obírání popínavých rostlin z oblečení. Také jsem musel kolo vybalit
z trávy. Po dnešku jsem se rozhodl, že přidělám na kolo velký nůž. Mohl by
se při mých výletech hodit. Zatím nevím, jak ho bezpečně upevním.
Nalezená polní cesta končila
přesně tam, kde jsem vylezl. Dokonce tam byl malý most. Po chvilce jsem byl na
cestě a měl jsem úžasný pocit, jak to lehce jede. Stoupal jsem do kopců po
úplně obyčejné úzké cestě do vesnice. Na kopci jsem navštívil hřbitov a vyfotil
zvon. Také mě zaujaly dva pomníky. Jeden byl voják v I. Světové válce a
druhý byl člen SNB, který padl v roce 1946. Pak jsem jel do Kostelan na
ranč. Kozy tam lezly po seně.
Ujel jsem 49 km, se zataženou oblohou. Dnes bych potřeboval
mačetu.
31.05.2014
Karel
Fotky plachetnic :
Fotky z cesty :
Žádné komentáře:
Okomentovat